Eva Vlachová: Vrátka do ráje
Byla jednou jedna zahrada. Ve větvích stromů si pobrukoval vítr, v křovinách hnízdili ptáci a nad rozkvetlými květy kroužili motýli. Ve stínu barokních soch usedali s knihou básní milenci a na lavičce u fontánky se scházely dámy na kus řeči… To vše odvál čas. Co se asi přihodilo, že zahrada začala pustnout, květiny zarostly plevelem a křoviny se rozrostly tak, že překryly pěstěný trávník?
Jaromír Matoušek: "Menší ohlédnutí" Adrieny Šimotové v Muzeu Kampa
Nařezávala si z rolí dlouhé archy, které na podlaze vrstvila a vkleče na nich v klášterní cele bez předchozího předkreslení přímo rydlem papír propisovala, prořezávala, propichovala a protrhávala. S prokreslenými a perforovanými vrstvami papíru dále pracovala a modelovala je. Následně je spojovala do svazku, ten pak navíjela do rolí, v nichž jsou díla uchovávána po celou dobu mezi instalacemi. Autorka též perforaci uplatnila v kresbách na velkých arších papíru vysoké gramáže. Jedno její dílo bylo vystaveno na prezentaci sbírek v Centre Pompidou, tři jsou součástí expozice v Muzeu Kampa.
Petr Pučelík: Vyšel pátý díl písniček, které čas neodvál...
Také v tomto zpěvníku podobně jako v předcházejících je rovná šedesátka populárních lidovek: „Až budou trumpety“, „Co je nám to všechno platný“, „Červená růžičko“, „Ej od Buchlova“, „Karlíčku můj“, „V té naší zahrádce,“ „Kde je moje máma“ a mnoho dalších. Samozřejmě, že v něm nechybí ani „okénko do historie“. Jeho prostřednictvím se čtenáři seznámí s příběhem hned dvou písniček, které mají stejnou melodii, ale každá z nich připomíná jinou obec. První se jmenuje „Nedaleko Písku“ a druhá „Na břehu Blanice“.
Vlastimil Marek: Přejídání
Nějak se nám rozrůstá nabídka duchovních vůdců a lektorů, duchovních knih a nahrávek, meditačních a jinak exotických kurzů, ale také dobrých vegetariánských a bio restaurací. Samozřejmě, jen ať rostou jak houby po dešti, to je v pořádku. Co ale v pořádku není, je lehkost, s jakou hledači duchovna a lovci duchovních a extatických zážitků zahýbají ze své Cesty do dalších a dalších slepých uliček.
Ivo Fencl: Tvůrců jako František Běhounek nebylo nikdy dost!
Za českého Verna byli už označeni mnozí. I školní inspektor František Flos (1864–1961), autor románů Lovci orchidejí, Pod sluncem rovníkovým, Vzducholodí do srdce Brazílie, Z pralesů Konga, V bažinách argentinských, Lovci kožišin, Na modrém Nilu anebo Nad Tichým oceánem. Všechny Flosovy knížky poprvé vyšly mezi roky 1920 a 1938 a jsou moc fajn, ale nic naplat, Flos je víc jakýmsi (krotkým) českým Karlem Mayem než Vernem.
Jan Wiener: "Bojovník - vždy proti proudu" (2/2)
Po našem úspěšném útěku v roce 1943 odešel můj přítel do polské armády, která bojovala společně s 8. britskou armádou. Padl u Monte Cassina podobně jako stovky dalších Poláků. Já jsem šel nejprve do Alžírska, kde jsem prodělal základní kurz, a potom do Anglie k české jednotce Royal Air Force. Češi tam měli čtyři perutě, tři stíhací a jednu bombardovací. Když jsem absolvoval leteckou školu a dostal jsem se k 311. bombardovací peruti, stal jsem se radionavigátorem a střelcem.
Jakub Srovnal: Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí (3)
Druhý den se Karel Hašler rozloučil s rodinou a po osmé večerní spěchal do „Měšťanské besedy“, kde se konal sněm. Zde se setkal s Ivankou Justovou. Dosud byla členkou Trnkovy společnosti. Její manžel, zpěvák Krapeš, se kterým se seznámila ve svém prvním angažmá, sestavoval vlastní operetní soubor. Vybídla Hašlera, aby přidal něco k lepšímu.
Pavel Pávek: Koulelo se vajíčko, koulelo, až se dokoulelo...
Kuře, které kuchtík neupekl s borůvkami na soli, dorostlo, stalo se slepicí a slavnostně sneslo své první vejce. Následovala řada dalších a kuchtík usoudil, že se podělí o několik postupů na jejich přípravu. Vajíčka natvrdo, měkko, hniličko nebo dokonce sázená umí připravit každý, ale kuchtík, jsa mistrem vařečky, se rozhodl kouzlit.
Jitka Dolejšová: To nevymyslíš aneb Česká příjmení
Česká příjmení a profese jako by se vzájemně přitahovaly. Alespoň v některých případech. Zajímavá spojení jsem si začala zapisovat. Jojo, tohle je opravdu ze života, to nevymyslíš... Vedoucí Horské služby: Chlad, Ředitel botanické zahrady: Větvička, Majitel cestovní kanceláře: Zabloudil, Zpěvák: Hlas, Obezitolog: Svačina, Fyzioterapeut: Kulhavý, Sexuolog: Šuk, Kuchař: Hlad
Josef Krám: Za sekáčem císařem pánem do Orlického Záhoří
Těsně před vypuknutím 1. světové války ještě za Franze Josefa, co byl císařem 68 let, bylo založeno družstvo, jehož úkolem byla výstavba „Orlické dráhy“ z Rokytnice v Orlických horách přes Bartošovice v Orlických horách, Orlické Záhoří, Trčkov (tam měla trať překračovat hranice do Německa) do Bad Reinersu, nynějších polských Dušníků.
Josef Fousek: Bez cenzury (2)
Když lásku straší samota/ a osud život zamotá/ Postávám v krámě U Rotta/ A hledám skobu bez motta/ Na půdě ji pak zatluču do škvíry někam do trámu/ Jen místo sebe pověsím kilovou šišku salámu/ Z vikýře vidím pastýře/ jak pase hvězdy k nevíře/ Chléb se sádlem má v papíře/ a mlhu pije z talíře/ Kolem něj tisíc beránků si/ chladí kožich ve vánku...
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Komediant nebo umělec?
A čtenář by teď asi rád věděl, copak si o tomto tématu myslím já, když jsem Josefa Hlinomaze znal. Ovšemže byl kouzelným a nenapodobitelným komediantem. Uvedu příklad z jedné návštěvy. Josef Hlinomaz mě uvítal huronským řevem. Počal mi vyprávět, jak jej navštívili policajti, prý aby mohli z mého bytu, vyprávěl, sledovat podezřelý objekt.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (19) Josef Kobr
Kořením divadla jsou brepty, nedorozumění a jiné trapasy. Obíhají v nejrůznější podobě; škodolibý herecký národ je přizdobí, rozkošatí a ony pak nabudou obřích rozměrů. Stávají se součástí tradice, přenášené z generace na generaci. Ale nejsou vymyšlené, kdepak, všechno se to opravdu přihodilo. Také jsem u zrodu mnoha trapasů spoluúčinkoval, jiné jsem sám přivedl na svět, nebo byl jejich uznávaným či vysmívaným hrdinou.
Marie Dudíková: O naplněné naději
„Děkuji ti za to, žes mi zachránil život,“ byla první slova jedenáctileté Nikolky z malé vesničky u Chrudimi, když poprvé stanula tváří v tvář muži, díky němuž přežila svou smrt. Aleš Plachý z Krahulčí na Jihlavsku, mnohonásobný dárce krve v odběrovém středisku v Třebíči a dárce kostní dřeně pro malou Nikolku, která onemocněla leukémií, musel na toto emotivní setkání čekat více než rok.