Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (16)
Možná se našinci a snad i vašinci stále rozdělují na staromilce a mladomilce, ale ať už se považujeme za ty či ony, nesmíme být škarohlídy, ale raději hezkohlídy! Opravdu je totiž mnohem lepší být zdraví a bohatí, než nemocní a chudí. Nemějme nikdy žádné liché ani sudé obavy, žádné mindráky ani maxdráky a nenechávejme nikdy nikoho na holičkách, ani na kadeřnicích a tím spíše ne na holičích!
Václav R. Židek: Žabky na vodě
Dovolujeme si Vás upozornit na vynikající knihu Blanky Kubešové - Žabky na vodě, které zvláštní shodou okolností prošla málo povšimnutá českým literárním světem. Možná taky proto, že autorka je Češka a žije ve Švýcarsku.
Michal Dlouhý: Záhadné krádeže
V bytě skutečně druhého dne nic neshledal. Paní Nováková se dušovala, že v pátek v poledne peníze byly na svém místě, pak šla na návštěvu k paní Popelníkové, kde se zdržela asi dvě hodiny. Při odchodu byt jako vždy pečlivě zamkla a při příchodu odemkla. V sobotu ráno, když šla nakoupit, krabička s penězi již nebyla na svém místě.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (9) - Antonín Nálevka
Zapomenutý herec Osvobozeného divadla, melancholický komik ANTONÍN NÁLEVKA (1893—1932). Zahrál si v devíti hrách V + W: Ve „Smoking revui“ hrál tři role — generála da Vegu, Artura Biliboje a Prvního šílence. V „Gorile Ex Machině“ dokonce role čtyři. A následovaly hry další — „... si pořádně zařádit“, „Líčení se odročuje“, „Ostrov Dynamit“, „Kostky jsou vrženy“ a „Caesar“, od jehož premiéry zbývalo Nálevkovi pouhých 36 dní života.
Jitka Krpensky: Vyrovnaný účet
Pohledná padesátnice, samostatná, milovnice dětí a psů, vášnivá houbařka – tak by mohl znít inzerát, kdyby - kdyby někoho hledala. Jenže – po několika ztroskotaných vztazích to už dávno vzdala. Má psa, příbuzné, přátele a známé. Je jí dobře, jak říká, i když své sny samozřejmě pořád má. Malý domek ze zahrádkou, jen pro ni a jejího psa, to je to největší přání, bohužel těžko dosažitelné.
Josef Fousek: Jaro v Praze / Polypy
Byl jsem krátkou dobu ženatý. Vyjeli jsme s Jarmilou do Prahy. Tenkrát to byla pro nás velká událost. Slavnostní! Jeli jsme si koupit první tranzistorové rádio. Ještě větší radost nám přinášelo vědomí, že se procházíme v hlavním městě. Na chvíli jsme měli dojem, že jsme ve velkém světě. Byl krásný jarní den, zlatý déšť zářil ze zahrad a ptáčci zpívali.
Andrea Fajkusová - Martina Fialková: Po stopách potomků Vojtěcha Friče v Paraguayi
Checomacoco sdružení vzniklo před třemi lety. Jeho zakládajícími členy jsou Pavel Frič, vnuk cestovatele Alberto Vojtěcha Friče, s manželkou Yvonnou. Smyslem činnosti je podpora indiánských potomků cestovatele Friče, kteří žijí ve zmíněné paraguayské vesnici Puerto Esperanza. O tom, že zde český cestovatel zanechal dceru jménem Herminia Ferreira Fric, kterou zplodil se svou indiánskou ženou, se donedávna u nás nevědělo.
Zdislav Wegner: Slohovka
Dveře naší třídy se otevřely, ale místo jednookého češtináře vešla půvabná dívka. „Nějaký čas budu vašeho pana učitele zastupovat,“ řekla, a hned se do vyučování dala s úsměvem a s vervou. Byla krásná. A chytrá. A nosila plisovanou sukni. Při hrách jsme ječeli a skákali jako posedlí, ale když nám recitovala básně, nebo předčítala ze svých knih, ani jsme nedutali.
Luděk Ťopka: Mlsný Jasík
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10a)
Mužská část hospod sestávala většinou z betonové podlahy, aby se dala dobře ostříkat hadicí. A to bylo namnoze třeba, protože hospody otvíraly v půl šesté a většina pijáků se tedy snažila opít za pouhé dvě hodiny třicet. To byl pro mnohé nadlidský úkol, především ta rychlost pití a tak se často stávalo, že to co v hospodě vypili tam i nechali a krásně vyblití se vraceli s prázdným žaludkem ke svým rodinám a k večeři.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vyprávění o trpaslících a kýči vůbec
Vůbec mi nevadí sádroví trpaslíci na zahradách. Jsou to absurdní, stupidní a tím krásné bytosti. Pohádkové bytosti, které se líbí dětem, aniž by pokazily jejich vývoj a charakter. Jsou kýčem dávno z módy vyšlým a už jejich stáří je úctyhodné. A stářím získávají věci na hodnotě. Ovšemže je obrovskou pitomostí mít na zahradě trpaslíka na zahradě padesát let - dávno už vyšel z módy.
Milan Turek: Královna Ještěda – Karolina Světlá
Oblíbeným místem spisovatelky v Ještědských horách byla údajně kamenná vrata, vystoupat k nim ze Světlé loveckými chodníčky Terasami Ještědu není zrovna nejsnazší výkon, jindy to byla zase Vápenice nad vsí s nádherným výhledem do kraje. V jednom z dopisů své sestře Sofii Podlipské píše o výletě na Ještěd, kde její vyprávění o kraji naslouchali se zaujetím i cizí turisté, jindy píše o vycházkách do Ještěda se světelským farářem, býval jejím partnerem a průvodcem znalým celého kraje.
Stanislav Moc: Záplavy
Austrálie je vcelku pouštní kontinent s pouštním počasím. To znamená, že tu v lepším případě prší sporadicky, nebo málo a v tom horším neprší vůbec. Někdy ovšem deště přijdou a to v takovém množství, že máme záplavy. Ty poslední byly na středoseverním pobřeží (Mid North Coast), kde bydlím, v roce 2000. Já jen abyste si udělali obrázek, jak často tu prší.
Pavel Pávek: Nejkrásnější památka
Není to tak dávno, kdy na nějaké rozhlasové stanici proběhla anketa. Běhají a stále někam chodí různé a ta, kterou mám na mysli, se týkala památek. Měla být nalezena nejkrásnější z českých. První lavina odpovědí se dala čekat. Záplava Karlštejnů, Hlubokých, Lednic a Českých Krumlovů nějak neměla v plánu skončit.