Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách
Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!
Miroslav Sígl: O etice, morálce a svědomí v dnešních médiích
Třebaže konference na Syndikátu novinářů ČR skončila ve zmatení jazyků, někdy ostrých (ale vždyť jazyk je snad jediný nástroj, který se stálým užíváním ostří), neměla by nikdy skončit trvalá diskuse o etice, morálce a svědomí našich žurnalistů a jejich médií. Užitečná bude tehdy, až se do ní zapojí širší veřejnost.
Ivo Fencl: Rozhovor s paní Vlastou Tafelovou
Vlasta Tafelová pracovala jako redaktorka i překladatelka v nakladatelství Svět sovětů (1951-64). Do odchodu do důchodu byla paní Tafelová také redaktorkou nakladatelství Olympia (1969-79) a zůstává rozhodně významnou překladatelkou z ruštiny i němčiny i držitelkou několika cen. Navzdory tomu se mi bohužel nepodařilo rozhovor s ní včas uplatnit (původně byl určen pro Tvar), takže v Pozitivních novinách vychází poprvé.
Jitka Dolejšová: O kohoutkovi a slepičkách
Byl jednou jeden kohout. Mladý, sympatický, usměvavý, čistotný, s IQ vysoko přesahujícím jeho výšku. Kohout byl nejen inteligentní, ale také bohatý. Zakoupil si výběh v pěkném zdravém prostředí a obehnal jej zlatým plotem. Kohout neměl partnerku, proto ho napadlo, že si podá inzerát. A tak vyhlásil konkurz na místo po svém boku.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (20)
♦ Hodný člověk je v situaci Ježíše Krista. Když jede na bicyklu, musí dávat pozor na hřebíky. ♦ Nepoznal jsem nudu! Umím pracovat, i když nečinně ležím. ♦ Na ulici upadl malý asi devítiletý chlapec. Zvedl jsem jej. „Pane,“ nastavil ruku, „dostanu dvacet korun!“ „Za co?“ ptal jsem se udiveně. „Za to, že jsem vám dal příležitost udělat dobrý skutek.“ ♦ Nejlepší budoucnost má duše z kola. Ta má v nebi příbuzné.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (2)
„Slyšel jsem hrom. Asi bude pršet, pane Rákos.“ Právě když jsem přibil sedací prkýnko s nepodařenou kulatou dírou, přišlo na mě nutkání. „Musím na díru,“ povídám zoufale ženě, „v bachoru mi bouří!“ „Nedělej ostudu, Emane,“ pohoršovala se Kornelie, „je sem vidět a nemáš ještě hotový stěny!“ Jen tak tak jsem doběhl s kýblem do chlívka. Kozy Levá a Pravá se na mě nedůvěřivě dívaly.
Radek Tomášek - Jarmila Moosová: Oči plné hvězd
Radostnost je něco, co bych povinně ordinoval, kdyby to šlo. Kupříkladu moje maminka – nejpozitivnější člověk v naší rodině, a vůbec, kterého znám – je jí 84 let a dokáže v sobě vygenerovat tak úžasné množství energie a humoru, až se člověk často hanbí, když je ustaraný a vidí ji, která má mnohé důvody se neusmívat, a přesto se usmívá.
Blanka Kubešová: První dojmy (3/3)
Naproti, u vchodu do metra, antikvariát Galerie a za výlohou knihy exilových autorů. Lekám se svého jména. Je to vůbec pravda? Je to možné? Jak je to dlouho, co rozhlas Svobodná Evropa v Mnichově uváděl pořad Literatura bez cenzury? Jaroslava Tvrzníková v něm četla na pokračování i můj Deník Leošky K...
Vladislav Neužil: Tichá vzpoura
S vedoucími, které většina z nás nazývá šéfem, byly vždycky nějaké potíže. Šéf je tu proto a od toho, aby ho jeho podřízení podrobovali kritice. V některých případech s tím lze jistě souhlasit, ale já jsem měl občas to štěstí, že jsem mnoho výhrad k některým šéfům nemusel mít. Možná, že si ten vztah vytváří a buduje každý sám. Možná, že nejvíc záleží už na prvním kontaktu
Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině
Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.
Radka Jurkovičová: Doteky
Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.
Libuše Čiháková: Andělé nemusí mít křídla ...
Vždycky jsem si přála potkat anděla. Protože jsem ale hledala bytost s křídly, dodnes se mi to nepoštěstilo. Ani mě nenapadlo, že je denně vídám kolem sebe. Nemají křídla, nejsou pohlední, mnohdy ani moc čistí, dokonce bývají i mdlejšího rozumu. Nedávno jsem zapnula televizi ve chvíli, kdy promítali film „Hodina klavíru“.
Kristýnka Loužecká: Jak jsme byli na návštěvě u Karla IV.
Protože se mi na našem minulém výletě ve středověku líbilo, rozhodli jsme se, že tuto sobotu navštívíme Karla IV. na jeho hradě. Prý ho tam dokonce uvidím jako živého. V tajemném bludišti bylo málo světla. Ozývaly se tu různé zvuky a všechny postavy vypadaly jako skutečné. Nikoho z nich jsem neznala, ale táta říkal, že se o nich budu za pár let učit ve škole. Taky jsem zjistila, že nemám ráda muže, kteří mají dlouhé vlasy. Proto mám ráda tátu, že má vlasy krátké.
Helena Dohnalová: Mrkvičku, prosím...
Od té doby co děti odrostly miminímu věku, byl mi obsah dusičnanů v zelenině šumafuk. Pokud nevíte, jak dusičnany souvisí s miminky, tak připomínám, že dusičnany se v krvi umí navázat na hemoglobin v červených krvinkách a ty pak nedokážou přenášet kyslík. Vlivem toho mohou, zejména miminka a malé děti, trpět dušností a nedostatkem kyslíku v krvi. Mohou z toho dokonce zmodrat.