Richard Haan – Jitka Vykopalová: Vodní skupenství se stalo jeho vášní (3)

EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR PRO POZITIVNÍ NOVINYDivák, který navštíví operu Richarda Wagnera „Bludný Holanďan“, si jde jistě vychutnat zážitek ze skvělé wagnerovské hudby, z výkonu pěvců, a procítit osud kletbou stiženého námořníka, bloudícího staletími vlnami světových oceánů, než jej vysvobodí obětavá Senta. Asi ho nenapadne, že představitel hlavní role si svoji mořskou pouť neprožívá jenom na jevišti, ale jako vrcholový dálkový plavec a otužilec i ve vlnách skutečného moře při zdolávání úskalí přeplavby kanálu La Manche.

Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (4)

Náš pobyt na východě ostrova končí, respektive my jsme se rozhodli, že je čas jej ukončit, protože naše toulavé boty se zase začaly nedočkavě vrtět. Těšíme se do Kandy, do města v horách, kam si obyvatelé Šri Lanky jezdí odpočinout od dusného horka. Už jsme v něm byli loni, dobře se pamatuji na osvěžující spánek bez větráku i bez klimatizace, ale tenkrát jsme si nestihli prohlédnout nejdůležitější památku města a pro buddhisty i celé Šri Lanky, Dalada Maligawa - Chrám Buddhova zubu.

Iveta Kollertová: Dny utíkaly jak splašené

Otevřely se dveře do pokoje a sestřička vezla vozíček, na kterém stálo osm lahví zabalených do neprůsvitné látky. Jednu po druhé pokládala na stolek, větší i menší, průzračné barvy. „Je to dobré!" pomyslela jsem si.Na oddělení kolovalo, že kdo má chemoterapii růžové barvy, tomu vypadají vlasy hned. „Jdeme na to?" zeptala se sestřička a nasadila první láhev. Kývla jsem a natáhla ruku.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (46) Jiří Suchý

Řekněte sami, co bych to byl za příbuzného, kdybych v téhle půlstovce komiků vynechal Jiřího Suchého? Zadržte – odpovím si sám: Byl bych špatným příbuzným! Můj bratr Jiří nemá nikdy na nic čas. Přesto se však dostává do situací, kdy jej přepadne velký hlad a je náhle nezbytné si v tu chvíli něco rychle uvařit. A tak jsem léty vypozoroval, že si kromě kakaa dovede bravurně uvařit následující...

Jitka Dolejšová: Koudelníkův syn

Malebné město Kutná Hora v sobotu přivítalo návštěvníky, výletníky, turisty, poutníky, cestující, tuzemce i cizince. Mladí, staří, dvojice i skupiny obdivují historické památky i architekturu města horníků a mincířů. Parta kluků vyšla z Chrámu sv. Barbory. Posedali na nedaleký trávník, telefonují, prohlížejí si kolemjdoucí děvčata. Jeden z chlapců začíná pískat melodii: Já jsem z Kutné Hory, z Kutné Hory, koudelníkův syn…

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (13)

S Táňou to přestalo být pěkné. Dostal jsem se do pozice Franty, když si s Květuškou zoufal, a také jsem si nevěděl rady. Dobře jsem cítil, že mě nemiluje a bolelo mě to. Rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a musíme si spolu o tom promluvit. Jenže já byl ve věcech srdce dost neobratný, zbrklý, ba přímo divoký a začal jsem dost něšťastně. Že to zkrátka nemá cenu.

PhDr. Miloslav Rejzl: Važme si krásného rodného jazyka

Čeština vyspěla už za vlády posledních Přemyslovců. Císař Karel IV. ji povýšil dokonce na jazyk diplomatický. Ve středověku se ze všech slovanských jazyků jen čeština stala rozšířeným spisovným jazykem, vládnoucím dostatečnou slovní zásobou pro úkoly umělecké, náboženské, administrativní i vědecké. Jeden čas byla čeština dokonce i úředním jazykem sousední říše polské. Ovlivnila tak vytváření spisovné polštiny a působila zčásti i na jazyky ruské.

Zdeněk Wachfaitl: Kulový blesk v Sokolské ulici

Tramvaj se kolébá na kolejích vyhýbek u Palackého pomníku. Slunné odpoledne, přijel jsem ze smíchovské strany, jsem nyní za vodou. Jak já si jako kluk nemohl nikdy vzít do vědomí, že bych měl bydlet právě na tom druhém břehu vltavském, někde ve smíchovských stínadlech, nebo snad ještě za nimi, a tam měl být doma? Pavlačové domy nejsou zrovna nic vábného pro můj vinohradský nos. Vinohrady jsou přece odjakživa slušná čtvrť a Smíchov mi připadal vždy podezřelý, přičmoudlý, nesympatický. Snad jen ten pivovar jsem bral na milost, protože tam léta pracoval bratr mojí babičky, Hary.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Za pokladem Niebelungů

Německo s igelitovými pytlíky procestovali turisté křížem krážem, zejména v dosahu jednodenních autobusových výletů. Takže nic vás neohromí, nic vás nepřekvapí. Každý tu všechno ví, všechno zná ... Moje cesta se však přece jen poněkud lišila. Přijížděl jsem 28.října 1991, k nekulatému státnímu svátku, který mě mnohonásobně okouzlil.

Dagmar Slivinská: Kamna aneb co se to tu proboha pálí?

Odjakživa mne fascinuje oheň. Ale stejně tak moře, velké bouře a další přírodní jevy, při nichž mne mrazí a vlasy vstávají na hlavě. Je to jakýsi posvátný stav mysli, kdy si člověk uvědomí, jak je malinký a jak hluboký je jeho omyl domnívat se, že on je tady pánem. V hlavě mi pořád doznívají slova z let velmi minulých, kdy heslo „poručíme větru, dešti“ znělo jako fakt, který přece nemůže nikdo a nic vyvrátit.

Dobromila Lebrová: Arrigo Boito, italský hudební skladatel a libretista

Vrcholná libreta ale napsal Boito pro Giuseppe Verdiho, v době kdy se smířili a jejich kompoziční styl se vzájemně poněkud vyladil. V době, kdy jejich přátelství začalo vzkvétat, plánoval Verdi operu Král Lear, avšak k jejímu vzniku nedošlo. Jejich přátelství trvalo až do Verdiho smrti v r. 1901, kdy byl Boito u Verdiho úmrtního lože.

Luděk Ťopka: Střelba na Střele

Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (61)

Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem předběhl dobu téměř o dvacet let a ještě ho mám schovaného v šuplíku! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na neznámém režisérovi…