Jan Hora: Sběratel dobrodružství (18) Ukradený talisman
Na začátku 20. století žil na Novém Zélandu starý maorský náčelník Rewa. Pamatoval si ze svého dětství podivuhodný příběh, který v požehnaném věku přesahujícím jedno století vyprávěl své pravnučce Weke. Rewa zažil dobu, kdy na Coromandelském poloostrově stála ještě řada domorodých vesnic, kdy Maorové vedli války mezi sebou i s bílými osadníky a pořádali kanibalské hostiny.
Ivo Fencl: O jednom dětství, v kterém se četlo
Ne každé dětství je nebe. Za války mohlo být dětství i peklo. Taky dnes se války vedou a mnohde děti umírají hlady, ale to naprosto nic nemění na tom, že by dětství mělo být jako nebe. Nadoblačné. Jaksi květnově ukryté uvnitř tůní a zahrad. A proč? I z toho důvodu, abychom si ho dnes, už jako dospělí nejsnáz připomněli: vůněmi. A abychom z něj těžili - z těch dávných jiter prožitých - třeba - v táboře pod hradem Radyní. Anebo pod jiným hradem.
Jan Řehounek: Vyhřezlá plotýnka
„Když se po šedesátce ráno probudíš a nic tě nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré české přísloví. Nevěřil jsem, když mi ho při dovršení šedesátky zkušeností poučení kamarádi připomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jenže ta mrcha příroda to jaksi nebrala na vědomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentně jsem mrtvej nebyl. Dokonce až tak, že jsem nemohl vstát z postele. Uprostřed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palčivá bolest přecházející do pravé ruky.
Petra Haasová: Udělej něco pro sebe!
Nemýlila jsem se. Budík na stole řádil jako tornádo, ačkoli při pohledu z okna mi připadalo, že je něco málo přes půlnoc. Bylo načase vstávat. Žádné teplé letní paprsky, žádné švitoření ptáčků, a při pohledu do zrcadla jsem spatřila něco jako vlnitý plech (a stejně tak to na mojí straně nešlo nijak narovnat).
Jitka Dolejšová: Čeští RAINMENI – lidé s diagnózou „autismus“
Společnost Bussmark spolu s občanským sdružením APLA (Asociace pomáhající lidem s autismem) zorganizoval charitativní večer, který nenásilnou formou přiblížil toto postižení širší veřejnosti. Nápad se zalíbil Českému rozhlasu 2, který převážnou část večera natočil jako svůj pořad „Radiodárek“.
Vlastimil Marek: EMA MÁ MASO
Spory kolem nových slabikářů, a zároveň ohledně „rovnosti“ mezi muži a ženami (z nichž některé protestují proti způsobu, jakým jsou prvňáčci „vychováváni“ k názoru, že „máma má maso, vaří a uklízí, zatímco otec sedí na gauči a čte si noviny“) vyprovokovaly bývalého politika a úspěšného podnikatele M. Macka k sarkastickému fejetonu, ve kterém navrhuje slabikáře (s obrázky Milana Knížáka) ještě více „zesoučasnit“: „Máma má auto. Táta má kroužek v nose. Sestra točí porno. Bratr prodává extázi. Teta je tetovaná. Děda je estébák.“
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (5) - Antonín Jedlička
Větší část svého života byl komikem pro děti. Rozesmával děti dětí, které bavil před lety a v rodinách, kde šel vývoj trochu rychleji, vzpomínaly už i některé babičky na jeho dětská představení, při nichž ony byly součásti dětského publika. ANTONÍN „STRÝČEK“ JEDLIČKA (1923 - 1993) se proslavil už jako dětský herec. (Ve filmech se začal objevovat až v druhé polovině třicátých let.)
Josef Krám: 60letý Hořeňák z Lázní Bělohradu – klobouk dolů
Folklorní soubor Hořeňák z Lázní Bělohradu bezpochyby patří nejen ke stálicím české folklorní scény, ale navíc je specifickou institucí, která po šedesát let zaplňuje kdysi poloprázdné místo ve folklorních tradicích severovýchodních Čech, přesněji Podkrkonoší. Jako etnoložka a folkloristka dobře vím, že právě tato oblast Čech patřila v minulosti k těm, kde již ve druhé polovině 19. století odcházel z přirozeného života tradiční folklor, s ním zvyky, ale i materiální statky ve světě folkloru plně využívané, lidové kroje.
Ivan Kolařík: Povídání dědečka
Donedávna jsem měl téměř všechno, co správný důchodce mít má a o čem si aspirující penzista nechává jen zdát: celkově sešlou tělesnou schránku, pár zbývajících vlasů módně učesaných na tak zvanou přehazovačku, chrup z umělé hmoty, sužující nemoce, pocintaný oděv včetně finančních potíží a častého hladu, který jsem zaháněl požíváním lahodného obsahu konzerv určených pro mého oblíbeného psíka Bafínka.
Libuše Čiháková: Děda Myška aneb Cukr
Nic bych za to nedal, že se Libuše Čiháková - ve chvíli, kdy se nikdo nedívá - tajně mění v modřinku a v této podobě pak vymete kdejaký kout. Ale spíš tomu tak není, protože jako modřinka by měla příliš úzce vymezené území (tuším, že asi tak dvacet arů) a to by jí bylo málo, to by jí nestačilo. Nemluvě o tom, že v této podobě by se nedostávala snadno do lidských příbytků. Takže je to spíš tak, že její osobní dědičný hřích dostal už při jejím narození podobu pozorných, ba hodně zvědavých očí, které bdí i když má zavřená víčka.
Stanislav Moc: Syn Mahlera
Péťa byl také ženat, jako my dva, a tak nás bylo šest. Ženské se na tu slávu těšily a ta moje si dokonce koupila nové šaty, takže jsem musel jít vyšňořen v obleku. Měl jsem tenkrát nádherně proužkovaný žlutý oblek s kalhoty mírně do zvonu a s vestou, která měla kapsičky. V tom bych se v Sydney upekl, ale do hor to bylo ideální i s tou vestou.
Michal Čagánek: Nedělní ráno
Přál bych vám probudit se někdy o nedělním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony, svolávající na mši, právě dozvonily, ve vzduchu to přesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam... Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárně, tak všechno dýchá a voní a je lehoučké. Můžete si vybrat kteroukoliv z těch chutí a naložit si jí třeba plný talíř, protože z takových dobrot nikdy nepřiberete.
Milan Markovič: Důvody
Říká se, že důvod se vždy najde. Už kdysi pradávno, když kdosi napsal, že kdo chce psa bít, hůl si najde, se zřejmě vědělo všechno o tom, jak to zaonačit, aby to vypadalo jako opravdové. No a při tom je ještě možnost vyškolit se na skutečného mistra výmluv. Ono – mezi námi – až takové mistrovství to zase není, ale zvyk je železná košile a my jsme si už takhle zvykli na ledacos.
Miroslav Sígl: Kampak na nás s krizí…
Nouze mi dala odvahu a přiměla, abych psal verše…S tím by Horatius dnes neuspěl, ale co my víme, jak šla tenkrát poezie na odbyt?! Pro nás je spíše typické staré české přísloví o tom, že nouze naučila Dalibora housti. Za pravdu mi dal hned jeden z prvních vystavovatelů veletrhu pro plnohodnotný aktivní život For Senior (Pražský veletržní areál Letňany 5. – 8. března), kterého jsem oslovil.