Josef Kubíček - Zdeněk Pošíval: Tajuplné pravidlo sedmého roku
Čtenáři Pozitivních novin si mohli povšimnout, že do »Rozprav« nejsou zváni herci, neboť většina mých známých a přátel z tohoto oboru je již dostatečně populární a známá svými názory, postojem k realitě i soukromým životem. Herci jsou veřejností chápáni jako obecný majetek, čtenáři bulváru o nich často vědí víc než oni sami o sobě; bývají jim věnovány všelijaké medailonky i nepřetržitá pozornost lovců senzací a skandálů.
Josef Krám: O životní anabázi Pavla Ludikara
Jedno staré české přísloví říká, že na kabát se plivne snadno, s jeho očištěním si nikdo moc práce nedá. Druhá světová válka přinesla hodně zla, období těsně po ní další bolest, nespravedlivá nařčení a křivdy. A tak se stalo, že se zapomnělo na řadu lidí, kteří náš národ proslavili ve světě. Zemřeli ve své bolesti, opuštěni, v pohrdání a veřejném odsudku.
Vladislav Neužil: Babeta
Petr s Evženem se vraceli ze služební cesty po Dé jedničce z Brna do Prahy. Na rádiu měli naladěnou oblíbenou stanici, a tak jim cesta příjemně ubíhala. Občas někdo z nich pronesl nějakou poznámku, na kterou nebylo nutno reagovat. Znali se dlouho a rádi jezdili na služební cesty spolu. Nepatřili mezi typy lidí, kteří musí ustavičně něco vykládat, řešit, nebo jen zbytečně tlachat, ale rádi vzpomínali na různé příhody, dá se říct i lumpárny, které spolu prováděli.
Dáša Cortésová: Jaká byla Ljuba Hermanová (6)
Když já jsem začala s Ljubou Hermanovou jezdit po vlastech českých, tak už byla starší dáma. Nerada užívám toho slova starší, protože papírově to byl sice fakt, ale svým temperamentem předčila daleko mladší kolegy. Mimo jiné jsme absolvovali náročné turné pro naše vojáky - pohraničníky. Byli jsme všichni celé dny pohromadě, v hotelu, v šatně i na jevišti. Já s ní jezdila společně v jejím autě.
Miluška Šimková - Blanka Kubešová: Malý portrét
Je to už řada let, ještě za hluboké totality, co Miluška Šimková přiletěla z australské Sydney za krajany ze Švýcar a vystupovala v naší kavárničce v Lucernu. Tady jsem totiž od čtyřiaosmdesátého roku měsíc co měsíc vedla večery hudby a poezie a čtení z exilové i zakázané domácí literatury.
XIV. všesokolský slet a „hanácká hollywoodská hvězda“
Jako holka školou povinná jsem vždy chodila cvičit do Sokola (www.sokol-cos.cz). Nikdy jsem ovšem nepřemýšlela, proč tam chodím. Bavilo mě to tam a basta. Měli jsme výbornou vedoucí – paní Vařekovou - ta nás dokázala vždy nadchnout a povzbudit. Bydlela jsem v Kostelci na Hané, malém městě (spíše větší vesnici) a fyzický pohyb byl pro nás největší zábavou a prioritou ...
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (2)
Příští den cestou do Varšavy seděla ve vlaku i moje žena Ela. Při jeho průjezdu nad Vislou jsem jí ukázal místo plánovaného startu a cíl. Pohled z mostu na zkalenou a širokou Vislu nebyl příjemný ani pro mne. Voda se bláznivě drala korytem a na mnoha místech byly vidět mohutné víry. A tady za pár dní poplavu. To jsem si vymyslel věc...Co se dá dělat, couvnout už nemohu.
Eva Vlachová: Koridory nad námi
Tak už je to zase tady. Nový letopočet s sebou nepřináší jen mnohá předsevzetí, nové kalendáře a diáře, ale také nová proroctví o budoucnosti lidstva. Proroci a vědmy mají žně. Jistě již před nástupem nového letopočtu důkladně prozkoumali postavení hvězd, věnovali bezesné noci přípravě horoskopů a kazili si zrak při pohledu do křišťálové koule.
Antonín Bajaja: Kufr plný neviňátek
Na jaře roku 1920 vyplul z newyorského přístavu parník s neodolatelným názvem AQUITANIA . Mezi pasažéry byli i můj děda Knapek s chotí Rozálií a dvěma dcerami – malými děvčátky. Tomu mladšímu, mé mamince, dali jméno Vlasta, protože často se jim v Americe stýskalo po staré vlasti. Nejtěžší lodní kufr, s nímž se vraceli zpátky do Europe, byl plný books and magazines: anglických, německých, českých.
Eva Rydrychová: Listonoška
„Samá ženská! Nevím, jestli to bude dělat dobrotu, pracovat mezi tolika ženskýma… No uvidíme...“ řekla jsem si. Vzápětí se mé obavy obrátily jinam! K podpisu mi bylo předloženo mnoho lejster… a příkazů mi bylo dáno tolik, že nechápu, jak je mohla stačit vychrlit jen jedna ústa…snad jedině pusa ženská tohle zvládne!
Stanislav Moc: In vino veritas (3)
V jedenáct mně dělníci přinesli vzorky vín, do kterých namíchali, co jsem jim v devět vypočítal. Znovu jsem udělal rozbory, a pokud bylo všechno v pořádku, dal jsem pokyn, aby se vína stočila do lahví. Pokud ne, museli znovu něco přidat a další dvě hodiny to vmíchávat do tanku. Odpoledne jsem ještě jednou dostal vzorky, ale jinak bylo odpoledne moje. Nudil jsem se.
Snehulienka / Len treba vedieť, ako na to
Kde bolo, tam bolo, kde sa podniky tunelovali a nebankové subjekty krachovali, žila jedna železná lady. Keďže okreKde bolo, tam bolo, kde sa podniky tunelovali a nebankové subjekty krachovali, žila jedna železná lady. Keďže okrem peňazí jej najviac záležalo na imidži, často navštevovala plastického chirurga a www bodka stránky, aby sa z nich dozvedela, či ešte stále patrí k špičke svetového modelingu.
Milan Markovič: Je to vo hviezdach
No a máme po oslavách. Doteraz mi nedošlo, či sme oslavovali príchod nového roku alebo odchod toho predošlého, ale to asi nie je dôležité. Keď nám už nehrozí nejaký ten primát vo futbale či v hokeji, treba sa aj tej slamky chytiť. No a Silvester je istota! A prelom zároveň. Istá medza, o ktorú sa kdečo zachytí. Napríklad taká vízia do budúcnosti. Aký to bude rok? Prajný, skúpy? Bude veselo a či len cez slzy sa pousmejeme? Zbohatneme, alebo len-len vyžijeme?
Sloupky Jiřího Menzela (32)
Zvykli jsme si na výstavách a galeriích vidět podivuhodné věci. Plátna, v záchvatu šílenství jen tak pocákaná, hromady železného šrotu, artefakty složené ze zvířecích vnitřností a podobně. Umělecké dílo už nemusí být výsledkem zápasu o tvar. Bývá spíše výsledkem umění přesvědčit diváka, že jakýkoli nesouhlas, nepřijetí, neporozumění, by bylo projevem kulturního barbarství.