Iveta Kollertová: Dotyk štěstí
V momentě, kdy zazvonil zvonek a přišel pán s vozíkem s tím, že si ho jen vyzkouším, byla moje srdeční aktivita normální. Zeť Kája mne vzal do náruče a usadil na vozík. A já věděla, že to je ono, to je to pravé. Jako když dáte hrneček na malý talířek v soupravě po vaší mamince. Seděla jsem na vozíku a měla jsem dojem, že jsem na něm odjakživa. Byla to láska na první pohled. V tom se za mnou ozvalo: "Tak jedeme ven."
Stanislav Rudolf: Česká žena u švédského stolu
Nevím, jak vám, milí čtenáři, ale mně začíná letní dovolená už v prosinci předcházejícího roku. To si postupně přináším domů katalogy různých cestovních kanceláří, listuji v nich a hledám to nejkrásnější na světě, kde bychom se ženou strávili příští letní dovolenou. Když si prohlédnu barevné snímky pláží a dvoulůžkových pokojů, odvážím se nahlédnout i na zadní stránky katalogu.
Ivo Fencl: Doktor Jekyll ve filmu
Dvojroli hrál poprvé v Londýně Richard Mansfield (1887), ale teprve americká dramatizace dala vzniknout prvnímu ze 120 filmů. V Anglii prvně Jekyll vstoupil na plátno roku 1913, tedy ještě za Fannina života. K raným parafrázím náleží Slečna Jekyllová a paní Hydová (1915) a v Německu téma uchopil expresionista Murnau s Lugosim a Conradem Veidtem jako Janusovu hlavu (1920), ale film… se ztratil. (Ianus, připomeňme, je římský bůh vchodu a východu s párem tváří hledících opačnými směry.)
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (47) Roman Féder
Byla doba, kdy se u nás doma celé dny hrály stále dokolečka dvě slovenské CD – Spievanie vo vani a U veselého chlapíka. Měla to na svědomí kapela „veselých chlapíků“ Funny Fellows a nápadů jejich vůdčího ducha jménem Roman Féder. Více si o tomto originálním hudebním tělese a hlavně o jeho zakladateli, herci, muzikantovi a zpěvákovi, přečtěte posléze, pod receptem jeho oblíbeného jídla.
Egon Wiener: Dva kohouti | Jak spadnout do žumpy | Jazykolamy až příliš složité na jednu vesnici
To nemohlo sekat dobrotu. Už ta jména! Karlos a Pekáč. Kupodivu Karlos byl z plechu a stál, co by korouhvička, blízko komína a otáčel své pozlacené tělo po větru, kam vítr, tam Karlos. Pekáč hájil barvy dvorku před dravci na obloze, před liškou, před tchořem, před cizími ptáky svým mocným křikem opeřeného sólisty. A také před ohnivým kohoutem, který požíral dvorky, střechy, chalupy. Před liškou, psy se špatnými oumysly, co chtěli si odnést ze dvora něco bez dovolení. To byl Pekáč.
Josef Fousek: Kladivo na čarodějnice / Dva hrnečky
Když má někdo někoho rád, je to jen a jen jeho věc. Tak jej Pán Bůh stvořil. Lidé milují bez zábran a šíleně – svůj majetek, své koně, své revolvery, své domy, své psy, své funkce, – proč by bylo hříchem a protizákonným činem, když příroda dává propuknout lásce mezi ženou a ženou nebo mezi mužem a mužem?
Miroslav Sígl: Tudle – nudle – Gogole aneb Brouzdání po internetu…
Nerad bych si z vás utahoval jako „na cezené nudli“, abych potom nebyl „rozsekán na nudle cimprcampr“, až by ze mne „nudle lítaly“ jak vlaštovky. Také se může najít šťoura, „kterému je to nudle“ (může mu to být ukradené) anebo „nedá nikomu ani nudli“ – čili vůbec nic nikomu zadarmo nedaruje.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (15)
"V roce 1909 zvítězil jsem ve velké sportovní slavnosti Cheyenne a získal jsem značnou peněžitou cenu, která mi byla poukázána ve formě šeku,“ začíná s popisem svého příchodu k film ve svých „pamětech“ jedna z prvních mužských hvězd westernu, Tom Mix. (V polovině dvacátých let vyšly jeho vzpomínky v laciném sešitovém vydání i u nás pod názvem Nejslavnější cowboy světa Tom Mix vypravuje svá dobrodružství.) „Druhého dne šel jsem si vyzvednout peníze do banky, jejímž ředitelem byl jakýsi pan Stone, který byl také současně předsedou oněch sportovních slavností a byl velmi nadšen mými sportovními výkony.
Jaromír Matoušek: Jak jsem fotografoval kosatec sibiřský
Je začátek června. Brzy zrána. Praha se ještě noří do hluboké tmy. Usedám se svou ženou do plně naloženého auta. Najde se tu všechno, oblečení do pohody, ale také do nepohody, počítač, mapy, průvodce, jídlo, pití, dalekohled, nůž, poznámky… Ale především fotovýbava. Do poslední chvíle mám nepříjemný pocit, že jsem něco zapomněl. Je toho hodně, co fotograf musí mít při sobě – fotoaparát, objektivy, karty, baterie, blesk, různé kabely, nabíječky, databanku, stativ…
Antonín Suk: Natěrači
V rámci opravy naší hájenky bylo rozhodnuto, že dostane nový kabát. Ten drobný šindel ve tvaru rybích šupin se bude natírat. Jak jinak než na zeleno! Jenže ten šindel sahal až do štítu. Baráček nebyl ani nijak vysoký, ale přesto bylo potřeba dost dlouhý žebřík. I ten tady byl. Práce měla být provedena odborně. Zadali jsme ji „nátěrkům“ z Ledče.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (2)
Moje známá mi vyprávěla, jak s manželem nakupovali v hypermarketu. Její muž se někde mezi regály zapomněl. Pak ho konečně zahlédla. Stál u pultu s rybami, mával na ni a s dojetím v hlase jí sděloval radostnou novinu, že mají úúúžasně levného tuňáka. Zrovna si nechává zabalit asi dvě a půl kila, prý to stojí jen 50 Kč, je to v akci. No nekup to! Prodavač v tu chvíli hodil rybu na váhu a hlásil: „1350 Kč, mám ještě přidat?“ Ono to bylo 50 Kč za 100 gramů!
Jan Krůta - Renata Šindelářová: Jan Krůta a jeho drobečky duše
EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR PRO POZITIVNÍ NOVINYHodně let jsme v agentuře dělali i reklamu, ale vymývat hlavu jiným i sobě už taky nechci. Svoboda a nezávislost jsou hodně drahé. Ale voňavé jak jarní vzduch po ránu. Jak vám přibývají léta, nerad se podílíte na kompromisech. A protože mi vyšlo v různých nakladatelstvích pár knížek, které byly redakčně a graficky odbyté, rozhodl jsem se, že si svoje knížky budu hlídat od začátku do konce.
Jan Řehounek: Beranovo školení
Když mi bylo třináct let, měl můj děda obrovského berana Lucipera s tlustýma zakroucenýma rohama. Vzhledem dělal svému jménu čest, vypadal opravdu jako ďábel, ale povahu měl holubičí. Jenomže my s bráchou jsme se rozhodli, že z něho uděláme hlídacího berana. To jako když by k nám náhodou přišli zloději nebo cikáni, tehdy ještě kočovali, tak aby se s nima Luciper vypořádal.
Dagmar Slivinská: Srdce v kalhotách aneb jak se zalátá díra v srdci
Řekla bych, že slovo srdce, je nejfrekventovanější slovo ve všech lidských jazycích. Při jeho vyslovení si okamžitě představíme i jeho tvar, což se třeba o slezině nedá říci, i když je neméně důležitá. V poslední době lidé asi opravdu cítí potřebu rozdávat srdce ve všech podobách. Na můj facebook dostávám nejrůznější jeho podoby, až mne udivuje, kam až lidská fantazie může dojít.