Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (28)
O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti, a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit. Ta naše přišla – díky ministrovi „Těžkostravitelnému“ - dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali. Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu.
Pavel Pávek: Čert a poustevník
Úpěnlivý řev pacholat probudil poustevníka, který mrknutím oka zhodnotil situací a usoudil, že se jeho budoucnost začíná jevit v poněkud chmurném světle. Pohled na pekelníka požírajícího jeho zásoby nebyl právě povzbudivý, představa opravdového sycení se lesními kořínky také do budoucna nevěstila nic dobrého.
Jitka Krpensky: Poznámka / Ben
Pomalu se loudal domů. Zdálo se mu, že ta poznámka v notýsku přitahuje jeho ruksak k chodníku. Domů se mu nechtělo, mamka bude smutná a bráška se mu bude smát. Táty se tolik nebál, ten má pro poznámky „pochopení“, ale musí dělat, jako že se taky zlobí. Byla to dlouhá cesta. Ale přece jen došel ke dveřím. Když zazvonil, otevřela mu jeho hezká a usměvavá maminka.
Luděk Ťopka: Pohádky z mechu, jehličí a trav
Ne, nehodlám tu vyprávět pohádky, ale potěšit sebe i vás a znovu vyvolat ty krásné houbařské zážitky, na které já mohu, bohužel, už jen nostalgicky vzpomínat. Myslím, že každý houbař, ať skalní či jen příležitostný, jistě rád přizná, že mnohdy, když našel nějaký výstavní kousek, vydechl s úžasem: „No to je ale pohádka!“ a zavzpomíná na pohádkovou pohodou při svých výpravách do našich pohádkově krásných lesů.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (7)
„Helejte se, osobo kroužkovaná, vy tady hulíte jednu cigaretu za druhou, děláte nám z plic asfaltku a budete nás kárat? Ze smradu ještě nikdo neonemocněl. Ale z těch vašich cigárek, to jo! Zadarmo nám dáváte rakovinku. Jak tak koukám, máte ji už v pokročilým stádiu!“ Paní zbledla a udusila cigáro. Kornelie mi zašeptala: „Emánku, takhle dlouho a pěkně jsem tě už neslyšela mluvit od svatby.“
Ivan Rössler: Děti na něj pokřikují „Martine!“
S Jaroslavem Víznerem mne před mnoha lety seznámil Ondřej Suchý, díky kterému jsem také objevil Pozitivní noviny. Tehdy byl členem Divadla na Zábradlí a hrdinou dětských filmů. Dělal jsem s ním rozhovor o jeho dětství (když dětský hrdina, tak jaký byl hrdina, když byl dítě – to dá rozum). To bylo v roce 1968. Pak já šel na vojnu a on emigroval.
Miroslav Sígl: Historické muzeum v Čechách pod Kosířem
Obdržel jsem nádherný videozáznam s pozvánkou a přáním, zda bych mohl napsat pár řádek o jednom českém unikátu. Tím je Historické muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem (Prostějovsko), v obci, známé více z pobytu Josefa Mánesa, jehož zde připomíná mj. Mánesův pavilón v zámecké zahradě.
Josef Čermák: Husák mu koupil čtyři piva
Nijak zvlášť nespěchal, aby se k začínajícímu kmetství hlásil. Naopak: v den narozenin ujel nejméně stovku kilometrů na kole a den po narozeninách kázal v Československém baptistickém kostele, něco, co neudělal víc jak třicet let. Před šedesáti lety (narodil se 12.července 1948) sice na kole nejezdil, ale s kostelem něco společného měl: pár dní po narození byl pokřtěn ve smíchovském evangelickém kostele farářem Kučerou....
Eva Vlachová: Prázdninové lásky
Přijde to jako blesk z čistého nebe. Najednou ta holka od sousedů, kterou jste vídali letmo přes plot, jak si hraje s panenkami, samá ruka, samá noha, s copánky jako myší ocásky a s mezerou mezi předními zuby, nějak vyrostla a zkrásněla. Panenky zůstaly opuštěny kdesi v zahradním domku a na dece v sousední zahradě leží půvabná slečna s vlasy barvy medu, nohy má opálené do hněda a mezírka mezi zuby je najednou tak nějak roztomilá…
Jitka Dolejšová: Jak se hraje Knihotoč
Knihotoč je hra o knížkách a s knížkami. O knižním putování od člověka k člověku. Funguje na principu obrovské knihovny, kdy výpůjčním místem může být třeba lavička v parku, čekárna u zubaře nebo sedadlo ve vlaku. A desítky dalších, často překvapivých míst. Půjčovné se neplatí, ani pokuta za opožděné vrácení knihy. Hra je časově neomezená a zúčastnit se může v podstatě každý.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (21)
Dnes nevím kolikátého je. Venku prší, je noc a čtu si noviny: …chleba, brambůrky a další škodí zdraví a přispívají rakovině… Házím zmuchlané noviny do koše. Strefil jsem se. Můj pokojík je malý. Začínám opět psát tuto knihu, podobnou vzpomínkovému záznamu. Ruka mne bolí, svěšuji ji z postele. Strčil jsem ji do sklenice s pivem. Je dávno bez pěny.
Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (9) Pierre-Auguste Renoir
Francouzský malíř a sochař. Jako umělce jej přitahovali především lidé. Maloval přátele, milenecké páry, děti, akty žen. Jeho raná díla mají v sobě chvějivý jas a formu plnou světelných efektů. Malíř měl schopnost najít ve všem něco zajímavého. Co vidí, nezkoumá do hloubky; uchopí pouze povrch, dychtivě sáhne po všeobecnostech a nabídne divákům okamžité potěšení. Dává přednost dojmům, impresím, má výlučný zájem o figuru.
Teo Adamy - Jarmila Moosová: Enfant Terrible internetu
Každého z nás obdařil prý Bůh nějakým talentem. Mnozí s ním umějí zacházet, jiní jej dokonce dokáží rozvíjet a zušlechťovat. Ráda poznávám ty, kteří ve zvolené činnosti vynikají. A mezi takové řadím svého přítele, pozitivně šíleného grafika Tea Adamyho, známého jako aTeo.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Všestranný umělec Chodsku oddaný
Ačkoli se narodil ve Spáleném Poříčí (20. října 1904), ačkoli běh jeho života skončil v Plzni (10. července 1969), pochován je na Chodsku – v Klenčí, poblíž hrobů J. Š. Baara a J. Jindřicha, osobností, jejichž národopisné iniciativy rozmnožil. Při vzpomínce na něho si musíme položit otázku: Proč se zdají být léta jeho nepřítomnosti mnohonásobně delším časem? Odpověď je nasnadě: Protože chodský folklór, jehož meziválečnému i poválečnému perlení věnoval svá nejplodnější léta, zeskromněl pod tlakem civilizace a globalizace.