Ondřej Suchý: Hořký pohled z balkónku Vlasty Fabianové
„Dobrý den, paní Fabiánová!“ „Prosím? Jak jste to řekl?“ Opakoval jsem rozpačitě svůj pozdrav. „Fabianová! Já jsem odjakživa Fabianová, žádné dlouhé á,“ napomenula mě s úsměvem, z něhož jsem pochopil, že spíš než o vážnou výtku šlo paní Fabianové o to, potěšit se mými vyděšenými rozpaky. Takhle jsem se kdysi s touto dámou poznal. Rozvážná, inteligentní, noblesní a přitom skromná, vlídná, jemná.
Jaromír Zelený - Václav R. Židek: "Ač byl postřelen, necítí nenávist vůči SSSR"
S profesorem Jaromírem Zeleným se znám již více než padesát let. Vychodili jsme společně Základní školu v Praze na Vinohradech v Perunově ulici a pak se naše cesty rozešly. Slyšel jsem o něm až po devíti letech, z rádia, že byl jedním z prvních těžce zraněných na Vinohradské třídě u Čsl. rozhlasu. Později, a to poprvé od ukončení povinné školní docházky, jsme se sešli na setkání třídy po čtyřiceti letech.
Josef Čermák: "Obyčejná žena" Miluška Peřinová
19. června 2008 zemřela v Torontu ve věku 92 let "obyčejná žena", Miluška Peřinová. Jejích pohřebních obřadů v kostele Sv. Václava o deset dní později se zúčastnilo asi třicet lidí včetně Miluščiny neteře Helenky Robkové, prasynovce Dr. Olina Robka, Rev. Libora Švorčíka a Rev. Ladislava Kozáka. Na rakvi zesnulé ležela československá vlajka. Po ukončení obřadů byly hrány čs. národní hymny.
Sloupky Jiřího Menzela (13)
Život tropí hlouposti, ale ještě víc hloupostí dělají lidé. Nebyl jsem u toho, slyšel jsem tu historku s druhé ruky, ale je rozkošná, posuďte sami. Představte si mladého muže, pravděpodobně začínajícího podnikatele, který ve svém pochopitelném denním shonu nemá ani čas se pořádně naobědvat.Zaskočí si tedy kolem poledne do bufetu na zhltnutí jednoho párku „na stojáka“, jak se říká.
Ivo Fencl: Čtvrtek není jen den týdne
Čtvrtek není jen čtvrtý den v týdnu (a v Anglii ten pátý), je to i příjmení možná nejslavnějšího českého spisovatele pro děti. Pravda, dnes bývá i poukazováno, že Čtvrtek (vlastním jménem Cafourek) vyšel při psaní Rumcajse z klišé o "zlé" šlechtě a zlých Rakušácích. Ještě jiní jsou zase ochotni postavu řáholeckého (Řáholec byl ovšem imaginární les u Jičína) loupežníka brát až co symbol "českého přikrádání vprostřed komunistické rezervace", ale víte, já bych se na to koukl pozitivněji...
Sobotní oběd / Pohoda už dopoledne
Black je pes odvedle. Má holt život, úměrný svému postavení. Jazyk by plazil i jako vepř, dělal by splašeného i co by veverka. Netvrdím, jenom se dívám. Jeho páníček si ho nevybíral. Oba však dostali jediný společný úkol. Aby spolu vycházeli. Je toho, očividně, na oba moc. Ale, kdo má pořád hlídat ve vzduchu tetelící se střet?
Baťůžek
Baťůžek se toho dne těšil do školy a nemohl se dočkat, kdy tam už konečně vyrazí. Chodil do školy rád, chodilo tam plno jiných baťůžků, tak jak oni nosil tam plno vědomostí a mnohé jiné zase přinášel v sobě domů, ale nebyl z nich nikdy zkoušen - a to byla veliká krása!
Jitka Dolejšová: U moře
Letadlo hladce přistálo. Taxikář naložil zavazadla do modrého kabrioletu, pak úslužně otevřel přední dveře auta a Sandra se pohodlně usadila na místo spolujezdce. Chvilku se proplétali uličkami malebného města, až zastavili před nádherným hotelem „Tropical Beach“. Třípokojové hotelové apartmá s velkou terasou vypadalo pohádkově.
Antonín Siuda: Tichá noc a tichý den
Kdyby si lidé neudělali hodiny a kalendář, nebylo by času. Nebylo by ani prostoru, nebýt prostorových měřidel. Stejně jako není matematika, když není nikoho, kdo by počítal. Není čas ani prostor, když není lidí, co by je poměřili a konstatovali. Oni by se chaoticky pohybovali bezprizorním světem a nepodařilo by se jim zorganizovat život ve společenstvích, na která jsou zvyklí a která potřebují, neboť jsou podmínkou jejich lidství.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (26)
Byl jsem paličatý a nedal jsem se přemluvit, tvrdě, že jsme lajnou museli projít, aniž bychom si všimli bílých stromů. To všichni považovali za nemožné, ale když jsem jinak nedal, dali mi ještě jednu šanci a vraceli jsme se tak, jak jsem chtěl. Dával jsem si pozor, aby mně slunce svítilo tentokrát na levou stranu tváře. Také jsme už byli mnohem opatrnější, vážnost situace to vyžadovala, a lajnu jsme našli.
Vlastimil Marek: STEPHAN MICUS V PRAZE "Když to hraje samo"
Stephan Micus byl i nepřímo na počátku českého hledání dokonalého zvuku a hudebního vyjádření. Vzpomínám, jak jsme s Jirkou Mazánkem, Vlastou Matouškem a Karlem Babuljakem (a také nadšeným sběratelem desek Vlastou Rajnoškem) se zatajeným dechem naslouchali každé další Micusově desce (a jak jsme si je přetáčeli na kotoučové a později kazetové magnetofony).
Ivan Kraus: Volání divočiny
Když jsme uviděli ženu ve velkém roztrhaném svetru, v holinkách a s šátkem hluboko do čela, nevěnovali jsme ji pozornost. Teprve když se ta osoba zeptala otce, jestli chce jít na houby tak nevhodně oblečený, poznali jsme, že je to matka. Ačkoli nemluvila změněným hlasem, vypadala, jako by právě opustila Perníkovou chaloupku. Otec měl na sobě, jako obvykle, sako a kravatu. Matka se podívala na jeho výstroj a řekla, že tak jít na houby nemůže.
Dobromila Lebrová: Václav Beneš Třebízský, spisovatel a kněz
Spisovatel historických děl - Václav Beneš Třebízský - je od některých literárních historiků a kritiků, především Arneho Nováka (1880 - 1939), srovnáván s dalším spisovatelem historických románů a povídek - Aloisem Jiráskem (1851 - 1930). Je zdůrazňováno, že ryzí vlastenectví Třebízského je tendenčně sentimentální, především u jeho děl z pobělohorské doby.
Josef Fousek: Starat se o sebe? / Ohřívání polívčičky
Jsem přesvědčen, že výrok – „Co je mi do toho, co se děje někde v dálce.“ – znaly snad všechny generace kdekoli na naší planetě. Zavřít se do sebe a pěstovat si svou soukromou duševní zahrádku, místo trpaslíka, zakrslé Ego. Že se někde zabíjí? Že se děje nespravedlnost? Co je mi do toho!