Boris Jachnin: Pan Jan Werich hrál "o sto pět"
Už před delším časem vešlo ve známost, co při této příležitosti jenom připomenu, a totiž, že Jan Werich hrál v šedesátých letech i ve dvou zahraničních - rozuměj západních - filmech. Ten první byl snad uveden i českou televizí a je to Pětadvacátá hodina (1967) známého francouzského režiséra Henriho Verneuila (1920-2002), kde Jan Werich hraje velitele koncentráku a jeho nešťastného vězně představuje Anthony Quinn (dále se objevují Sir Michael Redgrave a v malé roli Olga Schoberová).
Tomáš Zářecký: Čas
Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím.
Emília Molčániová: Jubileum | Reklamácia | Roztržitý pán profesor
„Mucinko môj, a či ty vieš, aký je dnes dátum v kalendári?“ „Neviem, drahá. Aký?“ „Cukríček môj, máme jubileum, už sme spolu celé tri týždne. Cmuk, cmuk, cmuk... Zlatko, čo by si povedal, keby sme si urobili slávnostnú večeru pri sviečkach?“ „Dobrý nápad, pampúšik, cmuk, cmuk, cmuk...“ „Povedz, chrobáčik, čo by si chcel na večeru?“ „Len teba, anjelik...“ „Ale, láska moja, veď musíme aj jesť. Teší ma, že som pre teba na zjedenie, ťu, ťu, ťu, ale, myslela som tým, čo by som ti mala navariť.“ „Ty by si pre mňa niečo uvarila, drahá? A mohol by som chcieť to, čo mám najradšej?“ „Pravdaže, holúbok, len si povedz, čo by si rád, všetko ti splním.“
Slavomír Pejčoch-Ravik: Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu
Jan Hus nebyl prvním, kdo se obořil proti zlořádům své doby – v samotných Čechách už měl celou řadu předchůdců. Málokdo však došel v konfliktu s církví tak daleko jako Hus a málokdy také usilovala církev tak vehementně o dramatické dovršení konfliktu, jako v tomto případě. Mistr Jan by zřejmě nebyl nikdy tak nebezpečným protivníkem, kdyby svou při se soudobou církevní mocí přenesl pouze na půdu uzavřených disputací.
Eva Vlachová: V zajetí tradic
Vánoce jsou časem pohádek a tklivých příběhů. Jako je třeba ten o veverce v kleci s kolotočem běhající stále dokola. Klec stojí na parapetu otevřeného okna a tím oknem proudí dovnitř omamná vůně borovic. Rezavá zajatkyně vidí své družky, kterak vesele poskakují z větve na větev a možná i slyší jejich volání.
Jan Řehounek: Na sv. Barboru dej sáně do dvoru
Doba předvánoční radosti pro děti začíná o svaté Barboře - 4. prosince. V předvečer jejího svátku chodily po domech „Barborky”, většinou dívky zahalené v prostěradlech, s rozpuštěnými, rozcuchanými vlasy, které z košíku podělovaly ovocem a sladkostmi děti hodné, zlobivým pak hrozily metlou.
Vladislav Neužil: Nedělní výlet
Potom jsme se všichni odebrali do hospody, protože nebožtík se prý musí zapít a Alois byl veselý člověk, který by nebyl rád, kdyby se moc dlouho truchlilo. Na stolech bylo plno různého jídla, pití a sladkostí, až se mi sbíhaly sliny. To už se tatínkovi přestávalo líbit: „Přece na tu hostinu nemůžeme jít,“ prohlásil rázně a strkal nás ven.
Miroslav Matouš: Biblický třpyt v české poezii XX.století
Literárně dramatický klub Dialog na cestě je otevřeným společenstvím tolerantních lidí, kteří respektují svobodu názoru: být si navzájem blízkými, spoléhat na sebe, přemýšlejí o víře, jejich životní postoj je křesťanský, ekumenický. Jeho členové, ale i další neustále přicházející hosté mají vlastní webovou stránku na internetu, kde publikují svoji tvorbu, rozhovory a eseje. Mají blízko k Pozitivním novinám, a proto přicházejí dnes s recenzí nové knihy
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (4)
Stalo se to po žních v roce 1951. stále jsme hospodařili na našem statku, právě jsme mlátili, paní Andělová svým nenapodobitelným způsobem pouštěla klasy do mlátičky a stála nad hučícím strojem jako Bohyně úrody. Vše probíhalo jako obvykle, až na časté výpadky elektřiny. Nešlo však o přetíženou síť. Tehdy se totiž naplno rozhořel třídní boj.
Ivanka Horová: Ptám se
Vážení lidé, ráda bych, aby tento článek byl pro každého bez rozdílu. Pro šťastné i nešťastné, majetné a nemajetné, pro ty kdo ví, i pro ty, co neví nic. Zaráží mne spousta věcí v dnešní moderní době. Máme přístroje, které nám umožní se spojit s celým světem v jednom okamžiku, přesto se většina cítí osamocena a lidské hodnoty jako Láska a Čestnost mizí v propadlišti dějin. Jsou to obrovské kontrasty. Dámské časopisy útočí na ženy, jak se mají oblékat, co mají říkat, kdy mají jíst a co, aby k sobě připoutaly osudového muže. Přesto jim na druhou stranu tvrdí, jak je kosmopolitní být nezávislá a pracující manažerka, která prostě chlapa nepotřebuje a vystačí si sama se svým tělem, myšlenkami a skvělým životem.
Egon Wiener: Čas žaludů | Houby
Někdy si připadám jako indiánská babička. Kam se poděla doba mladistvých hloupostí, doba nezkušeného konání, které všechna úskalí překonala, a dnes, po mnoha letech, stojí za vzpomínání… Pokud vyrůstáte, jako já, na vesnici, pak roční období určují velmi významně vše, co děláte, svět, ve kterém žijete. Můj Machnín, ač kousek od Liberce, byl stále vesnicí, kdy na jaře se vláčelo, oralo a silo, trhal a sušil se podběl, všude kolem domu a na zahradách se po zimě uklízelo. Léto bylo o senu, koupání, fotbale, houbách a letním ovoci.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)
Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja...to neznáte mého psa!
A tak po nějaký čas sledovali tlupu chytrých opic, ale drželi se od nich v bezpečné vzdálenosti. Každé ráno si pochutnávali na zbytcích jídla, které nacházeli u opuštěných ohnišť. Bylo to pohodlné i příjemné. Zkušený Haf vždy nabádal mladšího Vufa: „Na lidi si musíme dávat pozor, jak tak studuji ty kosti, co po sobě nechávají, shledávám, že sežerou ledaco.
Vladislav Neužil: Krocan
Můj příběh se odehrál na konci druhé světové války v době okupace, kdy Čechy a Morava byly součástí Velkoněmecké říše. Psal se r. 1944. Němci prohrávali a českému národu se žilo dosti bídně. Mladší generace zná tuto dobu většinou pouze z vyprávění svých babiček a dědečků, kteří tuto dobu prožívali jako děti.