Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (12) Úvaha nad mýty Starého zákona
Tím méně bylo zázrakem deset ran egyptských: například k populační explozi žab dochází v Egyptě v září a nebýt ptáka ibise, dosáhly by žabí populace přímo biblické podoby. Na přemnožené a hynoucí žáby sedají pak komáři a mouchy (tedy další pohromy, které uvádí biblický text) a tato havěť pak přenáší nakažlivé choroby na lidi a dobytek.
Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani z www.cintamani.cz
„Když chceš být úspěšný, je to tak jednoduché. Musíš pouze vědět, co děláš, milovat to, co děláš a věřit v to, co děláš.“ – Will Rogers „Když mi bylo čtrnáct, můj otec byl tak hloupý, že se to se starouškem skoro nedalo vydržet. Ale když mi bylo jednadvacet, velice mě překvapilo, kolik se toho za sedm let naučil.“ – Mark Twain, americký spisovatel a humorista
Mário Perták: Madona s Jezulátkem
... a on, jakoby čekal, až dokončím svý ántré, až usadím tu svou nechtěně vojenskou prdel do nepohodlnýho sametovýho sedadla a udělám si to svý vojenský pohodlí, tak potom začal zpívat ty svý písničky, ty písničky s pouhou kytarou, kvůli kterým pak taky musel utéct z Československa, ty svý antimilitaristický a protiinvazní písničky, ze kterých mi utkvěl v paměti hlavně onen závěrečnej verš: Nasrat, jó nasrat!...
Vladimír Cícha: Cesta na jihozápad – vzpomínka na báječné časy (6)
27. července opouštíme Long Beach a po dálnici č.15 ujíždíme přes San Fernando do pouště Mojave k Las Vegas vzdálenému 286 mil. Znovu potkáváme klimatizované automobily se staženými okénky, vozy nedávných ročníků; mají povětšinou čísla losangeleská nebo lasvegasská a mne se občas zmocňuje neklid, způsobený pomyšlením na případný kolaps našich obyčejných, k této pouti nepříliš způsobilých vozidel. Ženě není nejlépe a než se oddává absolutní nehybnosti a zavírá oči, pokládá mi na hlavu kapesník, namočený v zásobách vody, kterou s sebou vezeme v izolované nádobě značky Coleman.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)
Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.
Danuše Markovová: Z Růženčiny zahrádky
Přísloví vyřčená babičkou Růženkou byla pronášena stejně důležitě a významně jako moudra tety Kateřiny z Jirotkova románu Saturnin. Kdysi jsem nerozuměla jejich přenesenému významu a ve své dětské obrazotvornosti si je vysvětlovala doslova a dopísmene. „Ta Máňa by si pro kus žvance nechala koleno uvrtat!“ rozlíceně líčila babička jakousi nemilou příhodu staré babičce, v té době už hluché jako poleno, o jedné naší lakotné tetě z přízně.
Břetislav Kotyza: Jakpak je tam u vás doma…?
E - mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil. Elektronická pošta, kterou jsme zařadili do běžného užívání. Bez přípravy, ze dne na den a jaksi samozřejmě. Doposud nevím, jak „To“ funguje, co je toho příčinou, ale vím, že „To“ je rychlé, prý bez hranic, ale také bez emoce: Ozvalo se pípnutí jiné vymoženosti - mobilního telefonu (přenosný kapesní zcizitelný útratný neodbytný návykový), a bylo mi smluveným obrázkem oznámeno „doručení zprávy pro uživatelskou adresu“.
Miroslav Sígl: O ženách novinářkách v našich médiích
Zúčastnil jsem se kdysi odborného semináře k postavení a obrazu novinářek v českých médiích, který se konal v Goethe-Institutu v Praze, kupodivu za dost velkého zájmu a na velmi dobré společenské i věcné úrovni. Na mé slovo do diskuse už nezbyl čas, takže jsem je sepsal a poslal pro předpokládaný sborník. Uběhlo několik měsíců, o sborníku mi není nic známo, ale je mi přece jen líto těch řádek, v nichž jsem se snažil sdělit alespoň něco o některých svých známých kolegyních. Mnohé údaje jsem zaktualizoval pro současnou publicitu.
Jitka Dolejšová: Hravá písmena Miloslava Fulína
Napadlo vás někdy, že písmeno „f“ vypadá jako lidská postava? Připojíme-li zrcadlově druhé stejné písmeno, objeví se dvě siluety lidí, kteří si přátelsky podávají ruce. Originální nápad. Nevyčerpatelným zdrojem podobných nápadů, jako je tento, je pan MILOSLAV FULÍN (*1928), knižní grafik a grafický designér. Ta dvě přátelská „ef“ tvoří jeho copyright značku. Jsou vytvořena bez počítače, stejně tak, jako celá tvorba Miloslava Fulína.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
Život dělá kotrmelce
Život dělá kotrmelce, to je jisté, a tak mě zavál do Austrálie. Naštěstí ještě v době, kdy jsem byl mladý, takže jsem unikl nejen normalizaci, ale i nedostatkům v zásobování, které mou zem kdysi sužovaly, a i dnes, kdy je situace o moc lepší ...
Martha a Tena Elefteriadu: Dvojhlasně (2)
Koncem 80. let jsem si na prknech Semaforu vyzkoušela i „divadlo“. Začalo to všechno tím, když jsme usoudili, že jednu nádhernou vokální swingovou písničku, Save the bones for Henry Jones, by mohl krásně otextovat pan Suchý. Zazpívat si jeho text, který by nám napsal přímo na tělo, to byl můj velký sen. Tak jsem tu nahrávku poslala jemu, ale moc naděje jsem si nedělala.
I když vypadají jinak, jsou stejní
Když jsem četla výborně zpracovanou knihu Fantóm od Susan Kay, mrazilo mě z představy, že by vysoce inteligentní člověk musel dennodenně bojovat s citovou vyprahlostí jen proto, že nesplňuje jistou společenskou představu fyzické krásy.
Ivanka Horová: Všechno nic
Víte, ráda bych svou tvorbou pomohla lidem, kteří v životě zrovna ztrácejí půdu pod nohama anebo se cítí mizerně. Je pro všechny obyčejné i neobyčejné lidi. Ale především by mi lichotilo, kdyby pracující člověk, v pět odpoledne přišel domů, přečetl by si mou báseň, zasmál se nebo by si poplakal a pomaličku by v něm začala klíčit myšlenka, že si nenechá libit nespravedlnost a zkusí si změnit den nebo život.