Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (9)
Podepsal jsem revers, to je takový prohlášení, že ručím za následky a po propuštění jsem se zastavil v hospodě U nemocnice, kde jsem si dal guláš, šest knedlíků, pivo, matesy, dva utopence a deset deka tlačenky s cibulí. Trochu mě rozbolelo břicho, ale věděl jsem, že to nejsou houby. Vedle mě seděli pánové z krematoria a vyprávěli si humorný anekdoty.
Miroslav Sígl: Prázdniny vnoučat v sedle na koních
Nedávno (13. července 2011) jsem tady vyprávěl o Luďku Horkém, co všechno prožil po svém nešťastném a životu nebezpečném úrazu jako lyžařský instruktor, když chtěl zabránit nehodě, která by potkala jeho čtyři neukázněné svěřenkyně. Následky si nese celý život a jeho žebříček hodnot je navždy touto zimní příhodou poznamenán. Vždyť letos je tomu 25 let, kdy se mu úraz stal. Po celou dobu bojoval nejen v různých nemocničních, rehabilitačních a léčebných zařízeních s tím, aby opět mohl chodit, naučit se znovu mluvit. Jeho krédo sám se umýt, obléci a něco si uvařit je stále u něj aktuální, a každý den se s ním pere při individuální celodenní rehabilitaci.
Luděk Kocourek: Cesty toulavý
Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu.
Ivo Fencl: Drábek v akci
Kdo ví, zda současný ministr práce a sociálních věcí četl v dětství i Čtyřlístky s obrázkovými příběhy svého jmenovce, komisaře Drábka? Pokud tomu tak bylo, pak ho ta četba neinspirovala při výběru školy a nestal se rovněž policistou, což by mu jistě (také) sedělo. Já sám vzpomínám na dávného komisaře-kocoura, který se dostával do křížku se zločinným světem myší, více než v dobrém.
Ivo Fencl: Kdo byl Karel Šebek? Rozhovor s Evou Válkovou
Jaké je být někým, kdo by se neměl nikdy mýlit? A kdo by měl být schopen pomoci každému? A v jakékoli situaci? Jaké je potkávat se s bolestmi? A já se potkávám i s těmi lidmi, kteří nejsou ani schopni odlišit svůj vnitřní svět od okolní reality. Dále i s jinými druhy trápení, a tak už po večerech dávno nečtu horory, ale pravda taky je, že pokud má okolí vůči lékařům vysoké očekávání, psychiatr je pro ně někdy jen cvokař… a může být tedy i blázen.
Jan Jurek: Manželství
Mlčky leželi vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhal zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistil hlavu od nánosů všedních dnů a Jana jako obvykle plánovala, co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným.
Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu
Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.
Renata Šindelářová: Léthé nebude moc široká řeka
Petra Kukala, autora poezie i prózy, jsem vám již v Pozitivních novinách představila v rozhovoru „…a řekl básník: poezie je pro mě pořád tajemstvím“. Dnes bych vám ráda přiblížila dvě nové knížky tohoto všestranně nadaného literáta. V rozhovoru již zmiňovanou knihu Tajemství Panské zahrady a zcela novou sbírku básní Orel velmi.
Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?
Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (2) Leonid Jengibarov
V šedesátých letech byl v Československu milovaným „klaunem z Jerevanu“ (jak o něm zpívala ve stejnojmenné písni Jitka Zelenková). Získal si u nás srdce diváků nejen v cirkusové manéži, ale i na divadelním jevišti. Jmenoval se Leonid Jengibarov a jeho otec, Armén, byl profesionální kuchař. Při své návštěvě Jerevanu jsem získal několik jeho zvláštních receptů, z nichž možná ten nejzajímavější vám dnes předkládám…
Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?
Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)
Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově.