Antonín Suk: Tudorek kontra Bejbinka
Znala mě v té době manželka skoro jen podle občanky. Dneska tak mít doma takovou ženskou, jako byla tehdá ona, mohli by mi být všichni ti divočáci a lišky ukradení. Jen by mi taky někdo musel ukrást několik více let! Na začátku své vickovické kariéry jsem obyčejně přiběhl v půl čtvrté z kanceláře, dost často zalehl a večer v devět vypadl.
Rosita Ciglerová: Nádraží Florenc a peněženka
Stojím na autobusovém nádraží Florenc a čekám na vlak. Ve snu už se někdy takové hlouposti dějí. Čekám, čekám, když tu se ke mně přitočí ušmudlaný nebo snad přičmoudlý mladík, z kabelky mi vytáhne peněženku a vítězoslavně upaluje napříč odstavnou plochou. Zírám s otevřenou pusou a pak mne napadne vzít mobil, ten mi neukradl, a zavolat policii. Vymačkám kouzelné číslo a čekám na spojení. Samozřejmě je obsazeno, telefon pípá, drnčí, ale policie se nehlásí. Intenzivní zvuk mně donutí otevřít oči a prozřít. Bodejť bych se dovolala, když někdo volá mě.
Ivan Kott: Okudžava opět v Balbínce
Balbínova poetická hospůdka ve stejnojmenné ulici na pražských Vinohradech je především centrem hudebním, ale diváka tu může potkat i neobyčejně silný zážitek divadelní. Je jím hra Putování diletantů, která vznikla dramatizací románu ...
Jiří Kadlec: Prapodivná náhoda
„Právě to vám chci říci. Jel jsem dopoledne autem z Kralup do Prahy. Stopla mě jedna dívka. Vypadala velmi sympaticky. Potřeboval jsem cestou zastavit u pumpy natankovat. Šel jsem zaplatit, a co se nestalo? Ta sympatická dívka mi mezitím s autem ujela. Nejhorší ovšem je, že jsem měl v kapse auta všechny doklady a u sebe jen zbytek peněz po zaplacení benzínu. Chtěl jsem jít do banky vyzvednout peníze, ale bez dokladů mi nic nevydají.“
František Mendlík: Profesor Izgačko, řečený Izyk
Tak jako je v dnešní době ve flóru angličtina, byla před padesáti lety ruština. I když to byl slovanský a tudíž příbuzný jazyk, nestal se pro většinu populace druhou plynně ovládanou řečí. Studenti to prostě flákali. Bylo jim to umožněno. Jiří Sernický byl ruský emigrant. Na železniční průmyslovce ve Valticích vyučoval ruský jazyk. Jako kantor byl nenáročný a předmět v jeho podání byla procházka růžovým sadem. Byl to hodný člověk a šel si svou cestou. Zato celé generace Valtičáků dodnes ovládají „basně“ Krylova v originále.
Tomáš Zářecký: Absurdní...
Obecně se razí teorie, že pro fejetony je nejlepší používat materiál z běžného života, něco, co se nám stalo, upoutalo naši pozornost a dokážeme o tom „lehkou rukou“ napsat a třeba i získat nějakého nebezpečí netušícího čtenáře, který našemu počinu věnuje ve slabé chvilce svou ctěnou pozornost. Proto se nedivte, že se chystám psát o něčem tak běžném, obyčejném, nezajímavém, nudném a otravném, jako je cesta trolejbusem.
Petr Kersch: Ve vlaku
Rychlík do Prahy se rozjíždí. Vagón se zazmítal na výhybkách a spojovací můstek mezi vagony vrže jak obrovská kožená bota. Hledám volné místo. Mám nejradši místo v kupé vedle dveří, čelem po směru jízdy, taky záclonka je vhodná, protože šikmé ranní paprsky oslňují. Dnes bude krásný den....
Božena Šamánková: Bílý hyacint
Můj mladší syn Jarka měl druhé narozeniny. Rozhodla jsem se, že udělám malou hostinu pro děti, protože můj šestiletý syn měl hroznou chuť na dobrý dort a chtěla jsem svým dětem a jejich kamarádům dopřát trochu legrace. Odpoledne před tímto slavným dnem jsem šla do města obstarat potřebné věci.
Michal Čagánek: Poslední pole dar
„Kde chceš ležat?“ řekl děda a rozestavěl hrací kameny. Hrála se dáma a neležal sem nikde, místo toho jsem si pěkně pohodlně hověl na židli v kuchyni. Z trúby voněly na plátky nakrájené brambory s kmínem, vyšlo to akorát tak, že když jsme dohráli partičku, byly správně křupavé a my jsme mohli nalít mléko do hrnků, každý si vrchovatě naložit a s chutí se do nich dát. To bylo něco.
Alois Burský: Co to je štěstí...?
Takto je popisováno štěstí v jednom starém českém filmu. Já se však domnívám, že mám štěstí, že jsem vlastně šťastný člověk. Jako první bod štěstí bych uvedl, že netrpím žádnou těžkou nemocí, která by vyžadovala nepřetržitou péči jiných osob. Schválně neříkám, že jsem zdráv; zdraví lidé víceméně neexistují, obzvlášť ve vyšším věku. Ale pokud člověk dokáže sám sebe obsloužit, je to vlastně dobré.
Egon Wiener: Má setkání s Gustavem | Tuzex | Záhadný Mozart
Je léto a opět se objevují kruhy v obilí. Jako by nebylo, o čem jiném psát, ale záhady prostě přitahují. Ovšem, jak se neznámý obraz W. A: Mozarta ocitl v Liberci, to dosud nerozluštil nikdo. Ze starší literatury vím, že si na záhadě vylámali zuby jinší kapacity i dobře placení investigativní novináři. Kde nic, tu nic, záhada zůstává záhadou.
Libuše Čiháková: Já před televizní kamerou
Když jsem příběh pro televizní Bakaláře psala, šila jsem každičký detail hlavní postavy na herce ND Františka Filipovského. Byla to ode mne tak trochu opovážlivost, jenže mně se s tou představou postava dědy Myšky dobře tvořila. A v tom smyslu jsem taky do televize odepsala: Když Filipovský vezme Myšku, přijedu. Nevezme, nepřijedu.
Antonín Suk: Srnec (3/3)
Došel jsem k poli od lesa a zkusil vábničku. Přestože jsem nečekal nějaký výsledek, zvedly se přede mnou nějaké lodyhy černého kořene nebo bodláku, jenže se rychle ztratily. Znovu jsem zapískal. V pšenici se opět ukázaly černé klacíky. Bude to určitě on. Jenže dost daleko. A nezvedne se dobrovolně.
Jak to rozchodil
Strach z toho, že se snad nečekaně brzy jeho dny naplnily a ona se tolik ještě nechtěla loučit. Viděla jeho oddané oči, které se na ni v jeho bezmocných chvílích obracely, a které říkaly: „Nemůžu chodit, dokážeš mi pomoci?“