Tomáš Zářecký: Satan a systém
Systém. Slovíčko, které můžeme kolem sebe slyšet stále častěji a častěji v nejrůznějších souvislostech. S jeho zvyšující se frekvencí a rozmanitostí použití by se mohlo zdát, že disponuje až jakousi nadpřirozenou (chcete-li kouzelnou) mocí, s kterou může vše ovlivňovat. Pokaždé, když se něco pokazí, nese na tom vinu právě on.
Jaroslav Volf: Exkluzivní rozhovor s pračlověkem Janečkem
Narodil jsem se za temné noci v měsíci tahu mamutů. Tehdy jsme museli utíkat před přesilou sousedního kmene, který si dlouho dělal zálusk na naši jeskyni. Až využil nepřítomnosti bojovníků kmene, když byli na jiné válečné výpravě. A snadno se jí zmocnil. Ale štěstí jim nesloužilo, mamuti odtáhli jiným směrem, naopak se sem stěhovali šavlozubí tygři a pěkně si na nich pochutnávali.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (3/4)
Uprostřed jedné zářijové noci se František probudil. Vrata kasáren byla doširoka otevřená a na dvůr vjížděl jeden náklaďák po druhém. Všecky prázdné. Chlapci stáli u oken. „Co się dzieje?” řekl Mirek. František se protlačil k oknu. Vůni z polí překryl puch spálené nafty. „Vždyť vidíš, ne?“ řekl. „Odjeżdżamy,” dodal polsky. „Do jasnej cholery!“ zašeptal Mirek. Doprdele!
Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?
Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.
Pavla Gajdošíková: Odhodlání
Den jako každý jiný. Pořád to samé. Ráno vypravit děti do školy, ranní šálek kávy, něco uvařit, trochu uklidit. Den uteče... za chvíli přijdou děti ze školy, napsat s nimi úkoly, pak si chvilku povídat, co bylo ve škole. Ale to jen někdy, jelikož učební osnovy mi připadají stále více náročnější, než byly kdy dříve předtím. Takže učení se někdy protáhne až do podvečera. No a už je tu příprava večeře. To přece není možné!! Tolik ideálů jsem měla na škole! Kam se to všechno podělo?! Copak takhle jsem to chtěla?!
Radovan Hájek: Nákupy
U Anděla jsem nastoupil do tramvaje č. 9. Byla tam dvě volná sedadla, tak jsem se posadil. V další stanici nastoupily dvě starší paní, já bych řekl babky, ale tím nemyslím nic špatného. Od určité doby říkám starším pánům dědek a dámám v letech babky. Já se totiž už věkem také řadím mezi dědky a nějak mě to nepohoršuje. Babky jely zřejmě z nákupu, protože každá měla plnou nákupní tašku. Jedna z těch babek si sedla přede mě na volné sedadlo a té druhé jsem galantně nabídl svoje místo. „Ne, děkuji, jste laskav, mladý muži,“ odmítla s úsměvem babka. Buď špatně vidí, nebo měla zamlžené brýle.
Lucie Frejková: Jak jsem našla samu sebe
Nikdy jsem nebyla oblíbená na základní škole a urážky typu: „Zrůda jde!“ mi zůstaly v hlavě dodnes. Nikdy jsem se nepokoušela vystrčit hlavu z davu, raději a moc jsem na sebe neupozorňovala. Když jsem ve čtvrté třídě čekala se všemi spolužáky, až se otevřou dveře od jazykové učebny, přišla za mnou kamarádka. Nejdříve jsme se bavily o úkolech, o tom, co jsme dělaly o víkendu, a pak se mě zeptala na otázku: „Nemáš chuť začít se mnou chodit do dramatického kroužku?“ Moc jsem tomu pojmu dramatický kroužek nerozuměla, ale když mi kamarádka řekla, že se jedná o divadlo, souhlasila jsem.
Danuše Markovová: Psí ráj
Od dob, co s námi ještě donedávna sdílel domov náš pes Robin, se nemohu ztotožnit s psími spojeními, která v nás mají evokovat pouze pocity nelibé. Stále mi nejde na rozum, proč se neblahá psí pojmenování tak sveřepě uhnízdila do našich hlav i jazykovědných slovníků. Odkud se vlastně vzala a ustálila natolik, že tyto nepravdy z nás občas bez rozmyslu vypadávají, aniž bychom se hlouběji zamýšleli nad jejich skutečným obsahem?
Tomáš Zářecký: Děsivá závislost
Internet je samozřejmá samozřejmost. Celý systém na něm funguje, bez něho nelze nic. Kdo není „online“, neexistuje. Já zůstal „offline“ pouhopouhé jedno dopoledne a k nadělání problémů to bohatě stačilo. Dva termíny vypsané v pozdních nedělních hodinách (kdy jsem si naivně myslel, že můžu nechat odpočinout notebook i sebe a oba jsme se uložili ke spánku) v pondělí po poledni nenabízely už ani místečko volné.
Eva Vlachová: Jen počkej, zajíci!
Za našimi západními hranicemi je ovšem jeho postavení naprosto neotřesitelné. Jako symbol Velikonoc je zajíc na špici. Děti ho nacházejí v zahradě, někde pod keříčkem, sedícího(!) v ošatce plné čokoládových vajíček. Slepička není tak důležitá, prostě vajíčka „jenom“ snesla a teď rozpačitě přešlapuje kdesi v pozadí.
Jaký jsem typ
Přijel k nám do družstva novinář. Snědl nám oběd a řekl, že o mně napíše článek. Potom odejel. Zprvu jsem byl rád, že se o mně dovědí lidé až z druhého konce republiky, ale potom se objevily starosti. Jak mě ten chlap pojme? Napíše o mně jako o kladném typu? Mohl by! Lenoch nejsem a manželku netluču. Neopíjím se, čtu klasiky a v rodině netrpím náboženské tmářství.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2)
Nedaleko od toho města, kdež rytíř Vilibald bydlel, stál starý hrad na skále vysoké a černé, kterýž již letitému rytíři náležel. Jednou Vilibald přijda k tomu rytíři, mluvil s ním, chtěl-li by ten hrad prodati, že ho koupí. Starý rytíř svolil k tomu, a když Vilibald peníze vysázel, shrnul je rytíř a putoval do Jeruzaléma, kdež se za křesťany až do smrti modlil. Toho času na břehu řeky Reyna málo kdes víno rostlo, z velké části byla tato krajina lesem porostlá a v těch toliko místech uhledali jsme zdělená pole, kdež rytíři a jiní páni své hrady a pevnosti měli.
Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!
Dar z nebes - úžasná korespondence pánů V+W
Desítky knih a desítky cédéček od Jana Wericha nebo o Janu Werichovi, od Voskovce a Wericha nebo o Voskovci a Werichovi, zaplňují nám dnes už celé řady v našich knihovnách. Píšu-li o „nás“, myslím tím všechny ty, které už v útlém mládí, ne-li přímo v dětství, lapila firma V + W do šťastného zajetí a nepustila po celý život. Je nás moc a tak mohou i po velké oslavě 100. výročí narození obou velikánů (2005) vycházet každoročně další a další novinky z díla (či o díle) těchto dvou vzácných pánů.