Ivan Rössler: S Boschem na Malostranském náměstí
S Josefem Lieslerem jsem se potkal několikrát. Byl jsem u něj v ateliéru na Malostranském náměstí i v jeho vile, která sousedí – jak jsem zjistil později – s vilou Luďka Soboty. Jednou jsem s ním dělal rozhovor do knížky, která nikdy nevyšla. Jmenovala se „Pane, nakreslete mi kohouta“. Za kresbu kohouta jsem pak malíře učinil hrdinou jakési povídky. Spíš to bylo ale vyprávění zasazené do neobvyklého prostředí, prostě nebyl to běžný novinářský rozhovor. Později jsem se seznámil s vydavatelem grafik Josefem Runštukem, od kterého kupuji zejména edici grafických listů Biblos.
Dobromila Lebrová: Alois Jirásek, spisovatel a dramatik
Alois Jirásek byl za svého života uznávaným spisovatelem, ale hlavně byl oslavován po vzniku Československa, protože jako první podepsal prohlášení 222 českých spisovatelů ze „17. května 1917 Manifest českých spisovatelů za svobodný stát Čechů a Slováků“, jehož autorem byl Jaroslav Kvapil. V době války to vyžadovalo hodně odvahy.
Václav R. Židek: Vzpomínka na Eduarda Ingriše (2)
Jsem nesmírně vděčna za to, že jste započal v Pozitivních novinách akci, aby byla umístěna pamětní deska na Smetanově nábřeží 12. Já sama jsem se o tom zmínila již před několika měsíci panu Gabrielu Goesselovi z Českého rozhlasu, který vydal CD Eduarda Ingriše "Chci věčně vzpomínat". Ten byl také pro, ale od té doby jsem už nic na tohle téma neslyšela, až jsem se vše dověděla z Vašeho článku a pak i další podrobnosti po telefonu od Vás.
Dáša Cortésová: Jaká byla (a je) skupina Czerwone Gitary (15)
Každý, kdo navštívil tuto zemi, měl v podvědomí, že je pod stálou kontrolou, sledován nebo odposloucháván. Jednoho večera po úspěšném koncertu se skupina sešla v kapelníkově apartmá, aby to společně oslavili. Při tomto posezení došlo i na debatu okolo odposlechů. Slovo dalo slovo a všichni začali pokoj prohledávat, ale nikde nic.
Jitka Dolejšová: Festival KOLEM SVĚTA
Cestovatelský festival KOLEM SVĚTA láká rok od roku více návštěvníků jak z řad cestovatelů, tak také z těch, kteří sami cestovat z různých důvodů nemohou. Festival jim nabídne jedinečnou příležitost „být u toho“. Diváci se mohou osobně setkat s mnoha cestovateli, fotografy a lidmi se stejným zájmem. V rámci pestrého programu návštěvníci zhlédnou komentované projekce s tématy z celého světa.
Barbara Semenov: České muzikály
Dala by se dost dobře vést paralela mezi životy skladatelů Bedřicha Smetany a novodobého Karla Svobody, napadlo mne, když jsem naslouchala Svobodově krásné hudbě v podání Českého národního symfonického orchestru pod vedením Libora Peška ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (12)
Pomluvy jsou mračna na bezmračném nebi. Jejich dešti neunikne nikdo. Lidé milují pomluvy. Člověk, který nemá smítko na kabátě, je přes noc zasypán bodlinami jedovatých slin. Píchají jako rzivé jehličí z černého lesa. Vyjdou z hlavně úst a zasáhnou. Zranění jste jimi na dlouho a někdy na věky. Žádné ředidlo, ani Smrt, neodstraní křivé nařčení. Někdo dokáže mávnout rukou, pokrčit rameny nebo si odplivnout. Závidím těmto moudrým.
Z Liberce do Paříže na kole za 7 dní
Start začíná v sobotu 17. května 2008 v Liberci. Výjezd je naplánován na šestou hodinu ranní. Z vrcholu Ještědu směrem na Křížany, Rynoltice dále do Petrovic. Následuje cesta Německem přes Oybin a Drážďany na Radeberg. Přes Hecklingen pokračovat směrem na hranice s Holandskem. Holandskem se jen mihneme přes Vento na Roermond a přes Roosteren do Belgie.
Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (7)
Naše cestování do Phnompenhu bylo jen opakování předchozích zkušeností. Kufry na motorce, autobus plný současné kambodžské hudby, hnědé igelitky a krávy na silnici. Pro nás to byla smutná cesta, protože byla poslední. Prohlídku hlavního města Kambodže Phnompenhu jsme si nepřipravovali a ani jsme ji nepovažovali za důležitou.
Petr Feyfar: Kdoví, kdo v tom byl taky namočený
Položil jsem telefon, vyposlechl si známé prohlášení strany a vlády k překročení hranic vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy a vypravil se s manželkou – nechtěla mne nechat jít samotného, ale byla přesvědčena, že něco musím udělat - do rozhlasu, abych změnil svůj pořad. Jen jsem se objevil u studií, osočil se na mne vysílací technik: „Co tu děláte?“
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (10)
Vraťme se k poslední větě našeho posledního „povídání“. Týká se poletování negativních myšlenek všude okolo nás. Zdá se ale, jako by se ony negativní myšlenky shlukovaly do jakýchsi hnízd. Jedním z významných zdrojů skepse je pocit, že v šedesáti letech končí profesní aktivita a že „už se mnou nepočítá“. Nebo naopak, že už nechci nic dělat, protože tak je to normální“.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Co je to Vatikán
Pak papež schází ze schodů, prochází kolem první řady postižených a míří k nám. Tiskne čtveřici rukou. Je klidnější než před rokem, je vlídnější než si pamatuji, působí vskutku jako slunce světa. Dívá se nám do očí, slyší, jak nás velvyslanec při Vatikánu F. X. Halas představuje. Jsme v poli jeho aury, která údajně, podle senzibilů, dosahuje okruhu pěti metrů.
Vladimír Kulíček: In memoriam Odřicha Lišky
Podmínkou je, aby taková osoba měla NĚCO! Něco, čím zaujme, co je nevšední, ale co by někdo jiný těžko napodobil. Může evokovat piroteskní figurku jakoby vystřiženou z povídek Ignáta Hermana, Jana Nerudy nebo Boženy Němcové. Je-li navíc podložena nezměrnou touhou po dosažení něčeho, na co tak úplně nemá, ale v takové snaze vyniká silná vůle, jíž nelze vykonat mnoho užitečného, pak může být docela snadno cíle dosaženo. Takovou postavou byl Oldřich Liška.
Dáša Cortésová: Jaký byl orchestr Slávy Kunsta (14)
Václav Rezek své sólo dvakrát zopakoval a potom doktor Pixa řekl: „Pozor, připravte se, teď!“ (Musím podotknout, že v té době nebyly mobilní telefony.) Všichni s napětím očekávali první zvonění a ono nic. Tak se pokračovalo v zábavném programu a ono pořád nic. Pak přišla zpráva z režie, že ten nápor volajících diváků nevydržela telefonní ústředna a vyhořela.