Květa Fialová - Václav R. Židek: Projdu tímto světem jen jednou…
Motto, které jsem si dovolil uvést na začátku, bylo součástí novoročního přání paní Květy Fialové a jejího muže Pavla Háši. Zaujalo mě tím, že bylo jakoby napsané pro paní Květu. Vyjadřovalo všechno, co v sobě tato vzácná žena má a za co sklízí u veřejnosti všech generací úctyhodný obdiv.
Veronika Pincová: Průhonický park je na seznamu UNESCO
Počátky průhonického panství sahají do 12. století, takže kontinuální vývoj prochází devíti stoletími. Za toto období se na panství vystřídalo asi 40 soukromých šlechtických vlastníků, z nichž někteří zanechali výraznou stopu. Arnošt hrabě Silva Tarouca (1860-1936) byl posledním soukromým vlastníkem panství. Osud mu dopřál možnost nejdelšího působení v Průhonicích, celkem 51 let, které věnoval svému celoživotnímu dílu, tvorbě Průhonického parku.
… a všechny stíny klidně míjí
Asi bych měla hovořit spíše o tom, že druhé vydání Vltavěnky přivítalo už při křestu hodně příznivců knih Blanky Kubešové, které mapují prostor lidských osudů s dnes už neobyčejným vztahem k mateřskému jazyku.
Jan Drocár: Miroslav Ondříček - kameraman (1)
Chtěl bych vyprávět dva příběhy, které se - když se jim pomůže – zajímavě prolínají. První je příběh života člověka, kterého si velmi vážím a myslím, že je jednou z nejvýraznějších českých osobností, reprezentujících nás skvěle i v zahraničí.
Miroslav Sígl: Pamětní medaile a mince v roce 2008
Začalo to už před letošním svátkem sv. Václava, kdy byla u nás vydána stříbrná pamětní medaile, jejímž námětem je svatý Václav na koni a autorem český umělec akademický sochař Vladimír Oppl. Ryteckou práci odvedl vynikajícím způsobem Lubomír Lietava a ražbu uskutečnila Česká mincovna v Jablonci nad Nisou. Medaile je vyrobena ze stříbra ryzosti 925/1000.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (4)
Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo.
Vladimír Stibor - Břetislav Kotyza: O básníku měsíčních vzducholodí
Není to nic výjimečného, že každá doba si „píše“ své dějiny. A jak ráda mnohé ze své minulosti vynechává, až se občas člověk nestačí divit. Literatura by se neměla rozpadat na tvůrce z pravice, levice či nábožensky orientované spisovatele. Literatura je buď dobrá, a ta snad přežije na nějakých „ostrůvcích mezi proudy“, nebo není, byť to zní jakkoliv tvrdě a nesmlouvavě.
Josef Fousek: Sčítání kanálů / Rudá záře nad Kladnem aneb potíže s mrtvolou
Zemřel jsem na následky nezřízeného života, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potíží přinese můj skon pozůstalým. V době mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Ležel jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tělo neměl zájem.
Jitka Dolejšová: Skandinávie: O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (4)
Jedeme Středošvédskou nížinou směrem ke Stockholmu. Hele, tady je první značka: Pozor, losi. Zastavujeme na několika romantických odpočinkových místech u jezer. Obdivujeme obrovskou plochu jezera Vättern, připadá nám jako moře. Však má také rozlohu 1912 km2, dosahuje hloubky až 128 m. Je tu prý ráj pro rybáře.
Miroslav Sígl: S Radkou Koláčnou o Indii ani ne tak vzdálené… bytím i životem jinaké
Ve zlatém chrámu v Amritsaru jsem zažila vynášení posvátné knihy, hudebníci sedí přitom na mramorové dlažbě. Na mramorem obkládané zemi okolo chrámu lidé v noci pospávají. V posvátné vodě v blízkosti chrámu jsou vidět koupající se muži. Ženy se koupat nesmějí, pouze skryté v kabině pro ženy a v sárí. Cizinci se posvátné vody nesmí dotýkat.
Egon Wiener: Karty | Dřevo
Karty, zase jenom karty. V naší rodině se karty hrály hodně. Jako malý kluk jsem kolem hráčů karet chodil s nábožnou úctou. Před válkou, někdy ve třicátých letech, tatínkův táta, můj dědeček, hrával karty U prince Edvarda naproti dnešní zdravotnické škole. Hrál celé dny. Byla krize a to, co vyhrál, bylo pro rodinu se čtyřmi dětmi často jediným finančním příjmem. Děda hrál karty celou první republiku, aby uživil rodinu. Naučil se je za první světové války v zákopech Karpat, na štábu pluku. Válku skončil jako nadporučík a karbaník. První republika mu přiznala stejnou vojenskou hodnost jako rakouské císařství.
Josef Čermák: Světlo v stínech
Každá z přednášek si zaslouží samostatné ocenění, ale doufám, že si je všecky přečteme. Druhý den konference byl zakončen v Baťově muzeu obuvi. A byla to velká událost. Večer zahájila brilantně a s neuvěřitelnou energií paní Sonja Bata hrstí kouzelných vzpomínek. Poté bylo vyjádřeno uznání a předán dar Centra pěti osobám za zásluhy o Centrum.
Aleš Háva: Jsem těhotný
Jsem, těhotný. Jak mám jinak popsat verdikt 3 zasmušilých pracovnic zdravotního ústavu, které na dnech pro zdraví uspořádaných u našeho zaměstnavatele diagnostikovaly v mém případě nejvyšší stupeň obezity? Nejsem sice žádná modelka, ale míry 110-106-110 snad nejsou pro muže mého věku až tak frustrující...
Vladimír Vondráček: Střípky, paměti aneb od embrya po sklerózu (68)
Ještě než připomenu další střípky z dalších zahraničních cest, tak se musím trochu omluvit všem, kteří se nenarodili na tak šťastné planetě, jako já. Všichni víme, že v době totality to bylo s cestami do zahraničí „nalevačku“, ale má rodina díky mému „bankovnímu“ bratrovi a zejména díky jeho ředitelovi, dostala hned několikrát pověstný devizový příslib a výjezdní doložku k pasu kupodivu také. A tak jsme byli s manželkou poprvé v Jugoslávii letadlem už v roce 1966 a po druhé pak Škodovkou i s dětmi v roce 1972. Tehdy to samozřejmě byl jeden společný stát.