Ivo Fencl: Poslední Asterix?
Tak to vypadá, že letos česky vyšel už poslední Asterix! Na mou duši. Jmenuje se Asterix a galský školní rok a má sice číslo 32, ale je to už 36. česky vydaný sešit, tedy když tu (a to asi nevhodně) započítám i nečíslovanou (protože naprosto nekomiksovou!) knihu Jak Obelix spadl do druidova kotle, když byl malý (1989, česky 2009). Asterix a galský školní rok není ovšem ucelený příběhem. Jde o prachsprosté paběrky.
Pavel Ján Buvala: Internetoví blíženci
Bola raz jedna rimavská dolina. Dávno už tomu, čo sa v nej narodilo malé chlapčiatko; neskôr chlapec v Hnúšti maturoval; na vojnu – „…pre jednu plavovlásku sa dal…“ a po desaťročiach sa cez Internet zoznámil s kolegom - dôchodcom. Pritom sa každý z nich nachádza v zahraničí: jeden z nich v Nadbule / Rožňave a ten druhý v Reichenbergu / Liberci. Jednému je vyše šesťdesiat preč, zatiaľ čo tomu v Rožňave minulo „iba“ 85… A to si ešte vymysleli vydávať vlastný internetový časopis.
Jana Stuchlíková: Prokrastinace a kaizen
Ne, nemluvím na vás čínsky. Jen jsem použila výrazy pro něco, co je nám povětšinou dobře a nechvalně známé, a pro způsob, jehož prostřednictvím můžeme to první rozpustit a vypustit. Řekněte si – PRO-KRA-STI-NA-CE. Nevím jak vám, ale mně to slovo evokuje zvuk stroje, do jehož zatím dobře fungujícího soukolí nějaký záškodník nasypal slušnou hrst písku. Zkrátka, už v samotném hlasitém vyslovení tohoto slova slyším skřípání, drhnutí a v konečném důsledku zastavení něčeho, co je ve své podstatě schopno nádherně fungovat. Naproti tomu KAI-ZEN. Hladí, uklidňuje, konejší. Alespoň mne ano.
Ondřej Suchý: Helga Čočková, hvězda mého života
V květnu letošního roku se objevila v tisku zpráva, že třetí řada seriálu Nemocnice na kraji města má za sebou první záběry. Opět se setkáme na televizních obrazovkách s Irenou, dcerou primáře Štrosmajera, kterého v legendární Nemocnici z roku 1976 hrál Miloš Kopecký a tak se opět setkáme s Helgou Čočkovou, filmovou hvězdou mého mládí.
Lenka Novotná - Renata Šindelářová: Herec musí umět všecko
Lenka Novotná, znáte to jméno? A kteroupak z nich znáte? Tu mistryni v orientačním běhu, zpěvačku, kajakářku nebo snad dceru komika Petra Novotného? Já znám také jednu, je to herečka a rozhlasová moderátorka. Hraje nejen divadlo, ale také na různé hudební nástroje a věnuje se veřejným aktivitám.
Jitka Dolejšová: Dějí se to věci…aneb další radostná zpráva, tentokrát slaně lampičková
V lednu 2005 jsem na stránkách Pozitivních novin v rubrice Záruka kvality psala o útulném krámku, kde prodávají solné lampy. Můj dojem byl však trochu hořký, protože jsem se setkala s nedůvěrou k mé nabídce napsat osobní doporučení ...
Ludvík Hess - Břetislav Kotyza: Jsem umanutý...
Osobu Ludvíka Hesse nelze přehlédnout. Jak vzrůstem, tak objemem, ale především pro způsob, jak nakládá se svým vyměřeným časem v souladu se svými možnostmi, ale vždy ve prospěch "těch druhých". Setkali jsme se, byť jen virtuálně, kvůli literatuře, a pokračovali až k dnešnímu Internetovému rozhovoru. Ludvík Hess je renesančním člověkem. Stojí za to, přemluvit jej k rozhovoru.
Jan Řehounek: Géniovo muzeum v Letohradě
Že na podzim v roce 1904 navštívil Kyšperk (dnešní Letohrad) Jára Cimrman jsem před časem už pro Pozitivní noviny psal. Na základě této návštěvy mu zdejší vděční občané nechali od sochaře Stanislava Vacka vytvořit sochu, kterou 20. října 2004 odhalili Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Miloň Čepelka a Genadij Rumlena.
Luděk Horký: Optimismus zdravotně postiženým (1)
Dlouho jsem zvažoval, zda tyto řádky mám napsat, protože nemám žádnou kvalifikaci. Jsem prostý invalida, který po mnoho roků již poznává, co je to „samota“. Kdo ji poznal, bude vědět jakého „nepřítele“ mám na mysli. Mimo jiné jsem si chtěl dokázat, že ještě něco svedu. Úkol to byl nelehký, o čemž svědčí i skutečnost, že jsem na všem pracoval několik roků.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (2)
♦ V supermarketech je opravdová spravedlnost. Každý má stejný vůz a ještě mu to, co za něj zaplatil, vrátí nazpět. ♦ Sedím ve Sluneční čajovně. Kolem mne sedí lidé mladší o čtyřicet let. Je to zvláštní pocit vědět, že jednou budou pít stejný čaj jako já. Ale kde je záruka, že budou? ♦ Svou nepoučitelnost mnozí svádějí na neodvratnou dědičnost. ♦ Neustálým nadáváním na nečistou moc peněz skrýváme touhu použít mýdlo na nečisté ruce.
Josef Krám: Kořeny jednoho nositele Nobelovy ceny v Rychnově?
V roce 1997 se konal v rámci oslav 650. výročí založení Univerzity Karlovy seminář „Manželé Coriovi - jediní nositelé Nobelovy ceny za medicínu z Prahy“ na připomenutí 40. výročí úmrtí Gerty Coriové a 50. výročí udělení Nobelovy ceny. Účastnili se ho biochemici z České republiky a Slovenska a hostem byl i jejich syn Carl Thomas Cori, který vystoupil se vzpomínkami na rodiče. 2007 uspořádal Kabinet dějin lékařství 3. LF UK v Praze druhý seminář o Coriových.
Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (5)
Jotunheimen: V překladu to znamená Země (nebo domovina) obrů. Celková plocha NP je 1145 km2. Od roku 1980 jsou tyto norské velehory vyhlášeny národním parkem. Nejvyšší horou je Galdhøpiggen (2469 m.n.m.). Vypíná se tu jedna dvoutisícovka vedle druhé, je jich přes dvě stě a mnohé z nich mají celoroční ledovcový příkrov.
Ivo Fencl: V brance Vlasta Burian
Mezeru právě výrazně plní titulem V brance Vlasta Burian další ze sběratelů Ivan Vápenka (nar. 1943), který se podílel i na Albu, a výsledných 126 stran nemá chybu. Slovy i fotografiemi nás tady provádí bedlivý autor a sedmadvacet kapitol o životě Krále komiků, tentokrát ale výhradně z hlediska kopané. I zvíme, jak Vlasta začínal na žižkovských pláccích, co ho přivedlo do branky (neuměl se přizpůsobit kolektivu, avšak byl mrštný a vysoký, měl postřeh i dlouhé ruce a uměl perfektně vyhodnocovat situace) a jak ho na zeleném trávníku, kde svítí bílé linie, vnímali Káďa, Seifert či „Očko“ Janda. Kterými prošel kluby (ve Viktorce zůstal jen rok) a jaký to byl trenér na Spartě. A že úspěšně absolvoval i kurz pro mezinárodní rozhodčí (1942).
Ivo Fencl: Fenomén Zdeňka Buriana
"Nad Old Surehandem jsem se smál! Smál jsem se, když jsem si uvědomil, jak Burian v srdci Evropy zase jednou pobil americké umělce žijící na Dalekém Západě na jejich vlastním poli. Měli jsme pár malířů Západu, kteří s v tom vyznali. Charles Russela, Remingtona a něco málo skoro stejně dobrých. Všichni jsou mrtví. Nemůžu si vzpomenout na žádného žijícího, který by se kvalitou práce vyrovnal těmhle dvěma dílům Surehanda."