Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (6) - Leonid Jengibarov
Příštího dne ráno, poté, co jste přenocovali někde v koutku cirkusu, přikryti plakátem, vedou vás do bytu, seznamují vás se správcovou, která v té chvíli nevidí nic jiného než vaše dlouhé vlasy a oděv, zde trochu neobvyklý. „Nu,“ říká, stiskne rty a rychle si o vás dělá představu. A už víte, že nemáte právo například na (a příkazy by se daly shrnout do dvaceti až třiceti bodů) styk s africkou kontrarozvědkou, na spiristické seance, na operaci kolenního kloubu...
Jiří Suchý: Ideální člověk
Musím se vám s něčím svěřit. Poslední dobou jsem byl sám se sebou nespokojen. Zjistil jsem, že tak nějak málo čtu. Sem tam na ulici nějaký nápis, nějakou firmu, sem tam výstražnou tabulku, ale sotva přijdu domů, tak jako když utne. A to je chyba! Člověk má číst, a hodně číst! Protože jedině tak se něco dočte. Naštěstí jsem si to uvědomil v pravý čas a začal jsem se ohlížet po nějaké knize.
Jitka Dolejšová: Češtino, na slovíčko…
O kráse a bohatství českého jazyka a hrátkách s češtinou jsem již několikrát psala. Tentokrát mne zaujalo, jaká šprťouchlata, kulišárny, vylomeniny, legrácky a poťouchliny náš kouzelný rodný jazyk dokáže vytvořit. Myslím, že ve srovnání s ostatními, byť světovými jazyky nemá konkurenci. | Slova složená pouze ze souhlásek: scvrnkls, čtvrthrst | Slovo s 9 souhláskami za sebou: čtvrtvlnná
Petr Pučelík: Fotograf František Janout s turisty do přírody nechodí, zdržoval by je hledáním záběrů
František Janout začínal s Flexaretem, s formátem 6x6, později přešel na Praktiku, Pentagon six. Nedílnou součástí jeho vybavení je kvalitní pevný stativ, byť při transportu méně pohodlný. Fotografoval na klasický černobílý i barevný negativ, na barevné inverzní diapozitivy a sám si je doma zpracovával. „Vlastní fotokomoru jsem si mohl dovolit až v novém družstevním bytě. Abych ho dostal, musel jsem na něm odpracovat přes tři tisíce hodin. Dva a půl roku jsem chodil z práce na stavbu a nic jiného nemohl dělat. Neměl jsem víkendy, žádný volný čas,“ říká František Janout.
Milan Dubský: Extrémy a svoboda
Extrémy vedou vždy k problémům. Jejich zesilování a kulminace vedou k ničení a zkáze. Vezměme sociální, přehumanizované postoje, které se v politice zahalují do nepravdivých až lživých parol, hesel a transparentů. Hlásají rovnost lidí, ačkoliv každý člověk je jiný. Nejsou dva identičtí jedinci. I jednovaječná dvojčata jsou rozdílná. Něco jiného je rovnost práv. Zde jsou si všichni lidé rovni.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Psal o životě přírody
V druhé polovině devatenáctého století přibývalo pokusů přiblížit čtenářstvu život v přírodě beletristickou formou, včlenit ho do krásné literatury. Zůstávalo však víceméně u naučných pojednání, jejichž autoři nedosáhli umělecké licence. To dokázal až trhanovský rodák Josef Thomayer (*23. 3. 1853). Nemohlo být pouze hrou náhody, že základní kámen české přírodní prózy položil spisovatel z Podčeslolesí. Vždyť v tomto hraničním pásu Čech následovala Thomayera i dvojice přírodních prozaiků Jan Vrba a Jack Flor, přičemž přírodní tematiku a tematiku člověka v přírodě neobešli ani další autoři regionu, ať už byl jejich přínos literatuře jakýkoliv.
Miloš Robert Radosta - Z.Pošíval: Duše jednoho domu
Za našich mladých let byl sport nedílnou součástí našich her. Nebyl skoro žádní auta, mezi chodníky jsme hrávali s tenisákem tak zvané »jednodotky«, ani jízdě na kole nic nepřekáželo, bývala zamrzlá Vltava a dalo se bruslit až k jezu. Já si oblíbil lehkou atletiku a díky známostem jsem se přihlásil do Sportovní školy ÚDA a získal tam základy.
Jaroslav Vízner: Chytit štěstí když jde kolem
Právě probíhá v Pozitivních novinách anketa o některých neblaze působících médiích. Bylo to začátkem roku 1999 kdy mě, při mé návštěvě v Praze, požádal o rozhovor novinář magazínu "Story". V té době jsem ještě bydlel v Ženevě a uvažoval o návratu. Moje práce ve švýcarské televizi skončila. Článek mi byl poslán ke kontrole, jak jsem požadoval.
Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (4/4)
Můj bratr měl v životě několikrát velké štěstí. Dvě z těch velkých štěstí byla setkání se dvěma osobami – s Jiřím Šlitrem a pak s Jitkou Molavcovou. Dlouhá léta jsem psal i kreslil hlavně pro děti. Vzpomínám-li dnes na tuto etapu svého života, musím konstatovat, že i já měl štěstí – bylo jím setkání a spolupráce se dvěma osobami, které se staly pro děti idoly – s Jitkou Molavcovou a později s Dádou Patrasovou (která uvedla do života mou žížalu Jůlii a kosa Oskara).
Michal Dlouhý: Páté přikázání
Strážmistr vyzval kolemjdoucího muže, dělníka Antonína Šrubaře, aby mu pomohl chytit muže za ruku a nasadit mu řetízky, jež se snažil vyndat ze služební brašny. Po chvíli přišel k zápasící trojici další dělník Alois Štabla, který ve snaze pomoci četníkovi při služebním zákroku, se ke vší smůle vrhl místo na zloděje, na četníkovi pomáhajícího Antonína Šrubaře.
Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (3/4)
Můj článek v seriálu časopisu SEDMIČKA (č.7/1970), Když mi bylo třináct, začínal takto: „Letošní rok je pro dvacetiletou Jitku Molavcovou šťastný. Po tříletém studiu na pražské střední průmyslové škole grafické složila s úspěchem maturitu a úspěšně absolvovala konkurs do divadla Semafor, kde nyní vystupuje v pořadech Ten pes je váš? a Návštěvní den. Ještě donedávna jste mohli Jitku Molavcovou vidět ve vysílání Čs. televize jako hlasatelku.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Všechny cesty končí v Sixtině
Byl jsem tam dvakrát a vím, co vatikánská muzea znamenají. Kdyby chtěl člověk vskutku zažít dojmy, jimiž působí všechna vystavená díla, musel by bydlet v Římě a musel by se bezpočtukrát vracet na malé procházky vybranými celky. Pak by se ovšem takové návštěvy prodražily, neboť vstupné není právě nejnižší.
Barbara Semenov: Muzikál „NĚMCOVÁ !“ se vymyká kategorii laciného showbyznysu
Ten, kdo zná Boženu Němcovou, musí být muzikálem „Němcová !“ uchvácen. „Muzikál“ začíná, jak jinak, muzikou, hudbou, tóny mladého skladatele (Václav NOID Bárta), který by neměl ID – identifikaci, kdyby byl býval neměl slavnou ženu? Slavná žena, tentokrát v roli Boženy Němcové, je krásná stejně jako Němcová.
Ondřej Suchý: Když Karel Svoboda hrál jazz
Možná, že dnes někoho ze čtenářů překvapím sdělením, že Karel Svoboda patřil do okruhu lidí, kteří mě zajímali a které jsem měl rád. Byl opravdu výjimečným skladatelem hudby k filmům (a k televizním seriálům) a v této jeho profesi ho tedy považuji také za „filmovou hvězdu“.