Emília Molčániová: Kto sa smeje naposledy / Prvá lastovicka
Haluzina sa vracal z dovolenky až z druhej polovice zemegule. Spoznal exotiku tamojších končín, bol ako čokoláda a ideálne oddýchnutý. Zacnelo sa mu opäť po nejakej kujonovine. A tak si kúpil v miestnom obchode 2 kilogramy sklenárskeho gitu na tmelenie okenných tabúľ, zabalil ich do igelitu, urobil z nich úhľadné balíčky a každý previazal tenkým špagátom. „Vystrelím si z colníkov, budú si myslieť, že som pašerákom drog.“
Jana Kopecká: Můra, Bubák a ti ostatní aneb Vzpomínka na Miloše Kopeckého
Prvního psa jsem si přinesla domů zabaleného do kabátu. Jako třináctiletá jsem našla malého voříška u kluziště, když jsem šla z bruslení. Třásl se zimou a mně ho bylo moc líto. A tak jsme od té doby měli doma psa. Když jsem se vdala, přivedla jsem si do manželství svého pejska Ajdina, Milda v té době žádného neměl. Jednou jsme jeli na dovolenou a zastavili se u manželova přítele Antíka, docenta Františka Červinky, který trávil prázdniny ve Stráži nad Nežárkou.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (10)
Pokaždé, když naskočí motor auta, jsem překvapen, že se něco velkého stalo. Technika je pro mne nepochopitelná věc. Více než Rubikova kostka a nebo naše soudnictví. Také mne fascinuje, že naše Země visí ve vzduchu obklopena stratosférou a že my, lidé, žijeme a chodíme díky narození a zemské přitažlivosti. Ujíždím k Praze okolo Lidic, vnořuji se, či spíše se vecpávám do kolony čadících automobilových konzerv a ignoruji mobil, který oznamuje, že někdo něco chce.
Ivan Doležal - Zdeněk Pošíval: Westerny, thrillery, Porta a my
Znovuobnovený Rodokaps získal novou podobu z toho důvodu, že od počátku nevznikal jako replika toho původního, prvorepublikového. Někdy v polovině ledna 1990 mi telefonoval Kapitán Kid, že za ním přišli dva mladí nadšenci, kteří za totality vydávali takový trampský samizdat, aby jim poradil a pomohl tento občasník začít vydávat oficiálně, protože by to už mohlo vyjít.
Michal Dlouhý: Pověry a pověrčivost
V noci došlo v Kamenici nad Lipou k vyloupení pokladny v místní továrně a odcizení více než 70.000 Kč. Pachatelé přijeli do Kamenice automobilem. Místní četnictvo zadrželo řidiče, který se hlídce zdál podezřelý tím, že čekal po půlnoci ve voze. Řidič se po delším zapírání přiznal, že přivezl do Kamenice tříčlennou tlupu lupičů pokladen za účelem vyloupení pokladny v místní továrně.
Pavel Pávek: Kuchtík kráčí po "Trafouši"...
Kuchtík kráčí Václavským náměstím a se smutným výrazem ve tváři pozoruje stánky s opečenými buřtíky, dnes ve stylu velkého světa a lepší společnosti označované jako Václavské klobásy. Vnucují se nostalgické vzpomínky na dávno minulé časy toulek nočním městem, které většinou končily u stánku s fantasticky vonícími a nepopsatelně chutnajícími uzenkami.
František Mendlík: Stradivárky
Jakmile otec výpravčího Mencla připustil, že Fanoušek nezdědil zahrádkářské a lesnické vlohy, vydal se ke směřování potomka jiným směrem. Bude muzikantem. Po strýčkovi z manželčiny strany zůstaly v majetku staré housle. Naposledy lkaly při pohřbu tetinky Verunky. Strýček Doupovec zahrál tetince nad rakví, což tehdy ještě mladého otce Vincka dojalo. Starý Nabuchadonozor, jak byl strýček nazýván, následoval brzy tetinku do hrobu. Housle putovaly na půdu, do staré truhlice.
Jiří Vlastník: Hovory u řeky Hudson
„Musíte se někdy sebrat a přiletět za mnou do New Yorku. Abyste mnohé pochopil.“ Za pár týdnů, před vánočními svátky, jsem vystupoval z aerbusu na letišti v New Yorku. Abych pokračoval v rozhovorech s americkým malířem českého původu, Kamilem Kubíkem. V rozhovorech, které spolu vedeme několik let. Nevím, nakolik jsem pochopil Manhattan a přilehlý kousek New Jersey, kde pan Kamil se svou ženou Joannou bydlí.
Milan Dubský: Vědomí inflace charakterů
Je dobré zamýšlet se čas od času nad obsahem pojmů a slov. Např.: Odpovědnost je vědomí dosahu následků lidského jednání. Neschopnost nebo nevůle nést zodpovědnost za činy a jejich následky znamená velké selhání. Je velmi časté v lidské množině. Vědomí a svědomí člověka se vyvíjelo velmi, velmi dlouho.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (10)
♦ Psa netrápí, že zestárne. Neví o tom. Jediné, co ho trápí, je, že stárne jeho pán. ♦ Nemocné klouby podporují alkoholismus. Člověk se musí zastavit v hospodách, aby si odpočinul. ♦ Kdyby se intelektuálové dokázali vyjadřovat srozumitelně, dozvěděli bychom se, co nám vlastně chtějí sdělit. Takhle nevíme, zda litovat nebo se radovat.
Milan Prokš: Malá domů...
Karel se ještě ve dveřích trafiky v rychlosti podíval na mince ve své dlani. Dvacka a padesátikoruna, to je... „Slečno, já jsem vám ale dával dvoustovku.“ „Co má jako bejt?“ ozvalo se znuděně přes vehementně zpracovávanou žvýkačku. „Ste měl štyry známky za sedm pade, to sou tři pětky. Sedumdesát zpátky na kilo, ne?“
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Jak jsem poznal Josefa Hlinomaze
Setkání bývala v podstatě ve stejné kostýmní režii. Pan Hlinomaz byl většinou v teplácích a v tričku. Ta trika byla dvojí - jedno námořnické, které si Mistr přivezl odkudsi z Balkánu, druhé bylo reklamní tričko s nápisem MFP, což mělo znamenat, že pochází z Mezinárodního festivalu pracujících. Hlinomaz mu dal ovšem své svérázné pojmenování: Mezinárodní festival "prcajících".
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (3)
Jak je všeobecně známo, za našich mladých let nejenže býval svět jako květ, ale také jaro, léto, podzim a zima nejenže nebyly největšími nepřáteli socializmu, ale naopak se k všeobecné spokojenosti hezky spořádaně střídaly, jak se na čtyři roční období v mírném klimatickém pásu sluší a patří. A nyní se docela hodí, když navodím zimní atmosféru válečných let.
Vladimír T. Gottwald: "Není nic srandovnějšího než neštěstí – není nic grotesknějšího než tragičnost."
Čekání na Godota se už při svém prvním uvedení na scéně Théâtre de Babylone stalo divadelní událostí Paříže (přestože hru před tím údajně odmítlo na pětatřicet režisérů). A nejen to. Godot úspěšně dobyl celý svět, v anketě deníku Le Monde o stovku nejvýznamnějších titulů 20. století se Čekání na Godota vyhouplo až na 12. místo, v roce 1969 získal Samuel Beckett Nobelovu cenu za literaturu. Přesto, když se jej později ptali, v čem spatřuje příčiny tohoto fenomenálního úspěchu, prý Beckett odpovídal: „Vlastně to všechno byla jen taková náhoda.“