Dobromila Lebrová: Jakub Arbes, spisovatel a novinář
Jakub Arbes je jedním ze spisovatelů, který má, jako například Alois Jirásek, tu smůlu, že byl v minulém režimu vyzdvihován jako spisovatel, který se tehdy režimu hodil. Na rozdíl od Jiráska to bylo pro jeho dílo týkající se sociálních poměrů dělníků. Arbes se zabýval utopickým socialismem, Pařížskou komunou i anarchismem.
Marta Urbanová: ANGLIE – Hastings
Bylo krátce po sametu. Do města jsme přijeli autobusem na krátkodobý kurz angličtiny. Byli jsme ubytováni různě v soukromí. Náš dotyčný dům stál na malém náměstí, vklíněný v řadě. Několikaposchoďový, impozantní, s ozdobnou fasádou dávající najevo svou zlatou dobu a důležitost. Ke vchodu vedly čtyři schody po stranách vévodily sochy a květináče s pestrými květy. Zazvonily jsme. Vyšla majitelka a já jsem spustila připravenou řeč. Ona nás přivítala.
Silvie Hessová - Zdeněk Pošíval: Dáma s houslemi
Trávil jsem víkend na chalupě rodičů Silvie Hessové, bylo jí tehdy asi šestnáct let, a já se zeptal, proč se nechystá na vyhlášenou pouťovou zábavu na Křemešníku. Odpověděla mi: „Strejdo, já bych šla tancovat, až bych brečela, ale nedá se nic dělat, musím cvičit…“
Vladimír Cícha: Kapři jako sumci
Když strýčka ještě v roce 1948 zbavili uniformy Sboru národní bezpečnosti, do kterého vstoupil, když jej omrzelo věnovat se krejčovskému povolání, tak se po nějakém čase se svojí ženou odstěhovali na tehdy Státní statek Zdonín, už v šestnáctém století založený dvůr v kraji kolem Nymburka. Snad pro změnu, abych netrávil každé prázdniny ve Slapech, jednou nebo dvakrát pobyl jsem několik týdnů na tom statku, kde strýček pracoval jako účetní a tetička v kanceláři. Strýček byl vždy schopný a podnikavý, a tak zřejmě snadno získal kvalifikaci účetního, když byl vysvléknut z uniformy strážce pořádku, která mu velmi slušela, ale pořádky, které měl střežit, dostaly poněkud jiný význam a podobu.
Jitka Dolejšová: Jarní etuda / Nádherný den
Den se vykoupal v rose a nakročil k poledni. Podpatky vyťukávají jarní staccato. Závidí psíkům ten jejich pohled vzhůru na pevné vysoustružené nohy, čerstvě vyloupnuté ze zimních kalhot. Až se slunce trochu osmělí a pomazlí s pobledlou kůží, čeká ho ještě radostnější podívaná. Sukně se zkrátí a zprůhlední, halenky s příslibem bohaté úrody se lákavě zavlní…
Ivan Kolařík: Úvaha o chůzi a zdravení
Před časem jsem se dočetl, že vůbec nejlepší aktivita k upevnění vetché tělesné schránky je procházka. Bláhově jsem se domníval, že denním špacírováním po okolí rozdmýchám chatrné plíce a osvěžím krevní oběh, čímž se budu cítit mnohem lépe. Budu spát jako dub, přestanu mít chuť na pivo a na laškování se ženou, protože člověk se chůzí příjemně znaví a má pak chuť jenom na tak zdravé věci jako vodu a vegetárnu.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (14)
Další krátký odstavec věnujme některým opozitům, tedy slovům se zcela opačným významem. Tak třeba dvojici den – noc pociťujeme zcela neutrálně, ale jistě kde kdo by si rád založil svůj deník, ale určitě nikdo se nebude chlubit svým nočníkem! Ohromnou nesystematičnost češtiny při tvorbě , nebo lépe řečeno netvorbě opozit nalézáme při dvojici zlo – dobro!
Navštívila mě anglická královna aneb Ufo nad Prahou
Je přitom paradoxní, že překvapíte-li uklízečku sdělením, že jste před chvílí hovořil s mimozemšťanem, ožene se po vás koštětem, abyste si z ní neutahovali. Řeknete-li totéž studentce filozofie v pokročilém ročníku, může docela dobře říci: „A proč by to nebylo možné?“ Pomyslná přehrada, která před rokem 1990 dělila náš stát od Západu, byla současně jakýmsi filtrem, který do značné míry infiltraci pavěd do naší země zabraňoval.
Jan Krůta: Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez)
Někdo má svět rozškatulkovaný a celý život poučuje jiné, jak škatulkovat, pod záminkou vnesení řádu do života. Takový pořádek může ale být velice vymezující a omezující. Naopak jistý chaos je inspirativní, dá nahlédnout na fakta, ke kterým bys jinak nepřišel. Směs kýče, lží a nemenných pravd je naší denní realitou.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (4)
Minule jsem navrhl, abychom se podívali na hrdiny filmové komedie či veselohry z pohledu nejmladších filmových diváků. Dnes, v roce 2011 přinesou následující řádky ještě další svědectví – můžeme si porovnat názory dětí před 27 lety s dětskými názory, které známe ze svého současného okolí…
Tibor Kučera: Přátelství
Pravdu mají ti, co tvrdí, že bez dobrého přítele je člověka jenom půl. A že je vlastně velké štěstí být obdarován schopností jím také být. To je život pak o mnoho bohatší. Nevěříte? Já kupříkladu nemít svoji letitou kamarádku Evženii, již jsem před mnoha lety, ještě za dob studií, pasovala na svoji nejmilejší příbuznou – a že přátelé jsou prý příbuzní, které si vybíráme sami – s láskou k etnografii a z ní vyplývající řadou přátel, nikdy bych nepoznala jednoho z nich: Ing. Tibora Kučeru ...
Marek Jícha - Martina Fialková: O (ne)zapomenutelném písničkáři
Docent Marek Jícha je vedoucím katedry kamery pražské FAMU. Kromě kamery se jako hodně dalších filmařů, věnuje i souvisejícím oborům, především režii. Takto se podílel i na nedávno dokončeném hodinovém dokumentu o prvorepublikové hvězdě první velikosti, Karlu Hašlerovi. V režijní dvojici s Josefem Lustigem a s významným osobním přínosem Thomase Haslera, syna Karla Hašlera, natočili film věnovaný člověku, který tvořil a zpíval nejen o Praze, ale především o svobodě.
Michal Dlouhý: HUMORESKY VÁŽNĚ - Strážmistr Jarý
Vladislav Richard Jarý se narodil dne 19. ledna 1906, vyučil se jako zahradník a po vojenské službě u druhého hraničářského praporu nastoupil s hodností desátníka v roce 1929 k četnickému sboru. Po absolvování školy četníků na zkoušku v Praze vykonával službu na několika četnických stanicích v severních Čechách, na Četnické pátrací stanici v Litoměřicích a v polovině třicátých let nastoupil na funkci kancelářského pomocníka na Četnickou pátrací stanici v Hradci Králové.
Michal Ezechel: Václav Zítek byl Přemysl i Don Giovanni
Operní pěvec Václav Zítek, který zemřel 20. prosince 2011, by letos v březnu oslavil 80. narozeniny. Narodil se totiž 24. března 1932 v Tisé u Ústí nad Labem. Tento vynikající barytonista, držitel Ceny Thálie za celoživotní operní mistrovství a sólista Národního divadla prožil posledních třicet let v Praze 10. Svůj život zasvětil svému milovanému zpěvu a divadlu, proto i po svém předčasném odchodu z Národního divadla z důvodu vážné nemoci nerezignoval, ale s radostí a oddaností předával svou vynikající pěveckou a výrazovou techniku mladým zpěvákům a pomáhal jim k úspěšné pěvecké kariéře.