Stanislav Rudolf: Chybami se i kantor učí!
Je pravda, že učitelské povolání nikdy nepatřilo mezi ta nejvyhledávanější. Už když jsem po skončení studia na VŠ nastoupil na své první kantorské místo v Chrašticích na Příbramsku, objevil jsem náhodou ve sborovně pod starými nástěnnými hodinami nápis: KOHO BŮH BYL NEPŘÍTELEM, UDĚLAL HO UČITELEM! Napsal to tam některý z mých předchůdců.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Autostopem v Itálii
Všichni, kdož znají Josefa Hlinomaze, se dozajista podiví nad nápadem putovat Itálií, ke všemu ještě autostopem, a notabene v dospělém věku, tedy v podobě a v rozměrech, které jsme u Mistra všech pláten, malířských i filmových, pozorovali právě za jeho života. Dnes by takové „loupežnické“ postavě zastavil na silnici málokdo, ale ani Hlinomaz sám nebyl dostatečně proškolen v riziku krádeží.
Michal Dlouhý: Červené zápalky
Strážmistr Jaroslav Šiktanc z četnické stanice v Hradci Králové byl za svou pomoc Červenému kříži císařským zmocněncem pro Červený kříž v prosinci roku 1915 dekorován mírovou bronzovou Čestnou medailí Červeného kříže. Toto vyznamenání zřídil císař František Josef I. v roce 1914 u příležitosti 50. výročí podpisu Ženevské konvence, na základě které došlo ke vzniku Společnosti Červeného kříže.
Ladislav Gerendáš: O neposlušných kůzlátkách
Za devatero horami, devatero řekami… kdo to počítal, bůhví… žila jedna koza se třemi kůzlaty. Bydlely chudě a skromně v malé chaloupce, která svou stavbou připomínala spíše chlívek než Karlštejn. Byly dočista samy, starý kozel totiž v jednom jarním odpoledni odešel „středem“ za mladou rozvedenou kozou.
Eduard Světlík: Hledá se Voltaire / Papoušek na tři
„Vrátit knížku, kterou jsem mu půjčil. On se však nehýbal, jenom zabručel: ,Co to bylo?‘ ,Voltairův Filosofický slovník,‘ řekl jsem. ,Velmi dobrá knížka,‘ podotkl. Čekal jsem, že ji začne hledat, místo toho však otevřel přihrádku psacího stolu, položil na stůl nějaké pouzdro, chvíli si hrál s jeho zámkem – a pak vyndal dalekohled. Co to má znamenat? říkal jsem si.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (17) Tsantsa
Dobrodružní cestovatelé z dob před druhou světovou válkou bývali výhradně muži. Jedinečnou výjimku představovala Rosita Forbesová, která se nebála cestovat i do velmi nebezpečných oblastí. Její články, povídky a knihy vycházely v řadě zemí po celém světě. Rosita přijela v roce 1935 do Ecuadoru. V hlavním městě Quitu se zdržela jen krátce, brzy odcestovala autem do Banosu, tehdejší poslední výspy civilizace.
Oáza / Serjoža a Nataša
Správa, ktorú predniesol magister Vábnička, referovala o narastajúcej zločinnosti v meste. Mestské predstavenstvo bolo zúfalé, vyskúšalo už mnoho opatrení a žiadne poriadne nezabralo. Nuž, komu niet rady, tomu niet pomoci a pritom to Jožo myslel vtedy s ľuďmi dobre. Ale začnem od začiatku. Jožo Úžľabina mal šťastie, na čo siahol, to sa mu darilo.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (1/4)
Strýc František zvedl pušku. Byla to nová karabina K98k, jen trochu pozměněný model té, kterou měl doma táta, ještě z první světové. Cítil její hladké bukové dřevo na tváři, houpal ji jako dítě. Kdysi dokázal z osmdesáti metrů ustřelit bažantovi hlavičku. Vestoje, na povel kapitána téměř bez míření vystřelil.
Židé v boji
„Ptal jste se mně včera do telefonu, proč jsem odešel z Československa. Důvodů bylo několik a tenhle byl jeden z nich.“ Starý pán, se kterým jsem si dal v září devadesátého roku schůzku v hotelové kavárně v Tel Avivu, mi podal zažloutlý výstřižek z novin. Byl to článek z Práva lidu.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (9)
To už ovšem nastávala doba s velkým D, doba, kterou nádherně zachytili Svěrákovci ve filmu Obecná škola, doba velkých nadějí, doba obnovy normálního společenského života, Sokola i skautingu. Marně dnes přemýšlím proč tyto dvě organizace na sebe žárlily, my kluci byli samozřejmě jak Sokoly, tak i skauty, přesněji řečeno vlčaty.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (11)
A nyní obraťme svou pozornost do říše živočišné. I zde lze češtině vytýkat kde co. Zejména opět zaráží nedůslednost při pojmenovávání partnerů a partnerek jednotlivých tvorů. Tak máme sice lva i lvici, tygra i tygřici, ale partnerkou psa není psice, i když ji počítač uznal, ale fena nebo fenka, která by přece měla patřit k fenkovi.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (1)
Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…
Pavel Pávek: Chůze černou temnotou
Ač jinak vlastně zarytý samotář, přidal se toho týdne Poutník ke staré partě. Vítání slunce patřilo k dávné tradici roky dodržované prvního podzimního dne. Slušelo se při té příležitosti vyrazit na týden do hor a jako vždy se ubytovat poblíž známé hospody Na Peci v Peci pod Sněžkou. Již dlouhé roky krátce před půlnocí vyráželo patnáct lidí rozvážnou chůzí do černé temnoty.
Luděk Ťopka: Obecní strážník a moji první kapříci
Rodiče naštěstí nebyli dosud doma, otec v práci, máti u své sestry na Blatově, takže jsem mohl kolem šesté, když už se pomalu stmívalo, vypadnout s nenápadnou aktovkou k rybníku. Nešel jsem nejkratší cestou, protože ta vedla právě kolem Šimečkova domu, který stál kousek od rybníka. Sice ne na dohled, protože za rohem, ale přece jen blízko.