Milan Dubský: Ta krásná šedá barva popela
V anketě se školáky tito odpovídají na otázku – Čím by chtěli být ? - podnikateli, pak lékaři, právníky nebo popeláři. Ze všech těchto čtyř, dnešní mládeží preferovaných povolání a činností, jsem, kromě svého dřívějšího povolání, vykonával právě tu popelařinu, když nás podruhé osvobodila Sovětská armáda spolu ještě s pěti satelitními armádami Varšavské smlouvy, a já jsem, jako statisíce mých spoluobčanů, nesouhlasil s tímto aktem internacionální pomoci, jak tomu říkali věrní komunisté.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (55)
Asi poslední vymožeností lidského umu jsou samočinné počítače a i s těmito potvůrkami na stará kolena bojuji se značně střídavými úspěchy! V krátkosti by se to dalo shrnout do následujících řádků. První velký sálový počítač v Českém hydrometeorologickém ústavu byl západoněmecké provenience, vyžadoval klimatizované místnosti, sloužil pouze spojovacím účelům a nahradil dálnopisy. Na obrázku pak mohu připomenout počítač EC 1030, kterému jsme říkali „EC půl jedenácté“. Byl z dílen RVHP a sloužil už výhradně pro meteorologické účely.
Ivan Kolařík: Úvaha o psaní nejenom milostných dopisů
Rád jsem psával dopisy. Zrovna tak jsem dopisy rád dostával. Zvláště pak, když to byly dopisy od krásných dívek. Tato psaníčka jsem nedočkavě třesoucí se rukou otevíral a chtivě hltal jejich obsah, hledaje slůvka potvrzující, že jsem v očích pisatelky neodolatelně přítažlivý princ, kterého bude milovat do konce života.
Jaroslav Luhan: Česká televize na internetu
Jsou skutečnosti, které se považují za všeobecně známé, přestože tomu tak není. Například spousta lidí je překvapena faktem, že existují Pozitivní noviny jako alternativa mezi webovými magazíny, stejně jako donedávna já. Chtěl bych upozornit na jednu jinou pozitivní skutečnost, a to na internetový archiv pořadů České televize.
Charlie Blažek – Petr Pučelík: To nejméně lukrativní je pro mě největší odměnou
Kytarista, hudební režisér, aranžér, skladatel a producent Zdeněk Charlie Blažek je v českém hudebním showbyznysu pojmem. Narodil se 6. ledna 1963 ve Strakonicích, absolvoval plzeňskou státní konzervatoř a byl v letech 1989–94 členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu a Jazzového orchestru Československého rozhlasu. V roce 1993 se stal hudebním producentem, o devět let později vstoupil do Ochranného svazu autorského. Jako studiový kytarista, aranžér, producent či hudební režisér se podílel na více než 250 albech z oblasti popu, jazzu, muzikálu i vážné hudby.
Miloš Ondrášek: Zvířecí Melbourne
O Austrálii se nyní v českých sdělovacích prostředcích dozvídáme o lecčems, o krajině, o moři a žralocích, o původních obyvatelích, o sportu a dokonce i o australském způsobu vaření. Nikde jsem ale nenarazil na pojednání o psech. Snad proto, že mezi tzv. cestovateli, kteří od roku 1990 přicházejí do Austrálie na dva tři týdny a nasadili si čáku novinářů, se nenašli ti se zájmem o kynologii.
Miroslav Sígl: Víra v Boha v dobách tuhé totality
Ten malý inzerát v celostátním denním tisku nemohl uniknout mé pozornosti. Oznamoval, že Josef Luža z Ludslavic se dožívá 90 let. „Sedlák, který celý život pracoval v zemědělství. V dobách tuhé totality ho víra v Boha pomáhala přenést přes útrapy, které jeho rodině komunistický režim přinesl…“ – psalo se dál v tom blahopřání. Kdeže ty Ludslavice jsou? U moravského města Holešova či na Kroměřížsku – a první historicky doložitelná zmínka o nich pochází z roku 1275. K nejstarším rodům obce patří Horákové, Kovářové, Laholové, Staňkové, Škopíkové, Večeřové, Zaoralové a Zapletalové – ale také Lužové. Všechno krásná česká jména, o jejichž původu není pochyb.
Milan Dubský: Mocenské menšiny a různé pakultury
Stále agresivnější propaganda, propagace a marketing je vynořujícím se důkazem strachu o zisky, pozice, vliv a moc. Současný systém uspořádání společnosti nenachází další nové nástroje, aby mohl existovat v přijatelné a většinou společnosti akceptovatelné formě. Častěji se vynořují problémy, které současnými obvyklými metodami a opatřeními, jež používají státní aparáty, vlády a politika velkých firem, nadnárodních seskupení a monopolů, jejichž součásti mají různá jména, nejsou s to uspokojivě řešit...
Josef Blažek: Existuje ostrov (8)
Šli jsme sotva kousek. Muž se navzdory své protéze pohyboval tak rychle, že jsem mu nestačil. Supěl sice a funěl, při každém kroku zmítal celým tělem, ale odrážel se berlou tak silně, že osvětlený ostrůvek zastávky zmizel za moment za námi. Musel jsem ho dohánět mírným poklusem. Když měl jednu chvíli zase o pár metrů náskok, otočil se na mě a sípavě se zasmál: „Tak mladej a nestačí starýmu Silverovi? Jime, bývals rychlejší.“
Giuseppe Tartini, italský hudební skladatel, houslový virtuos, hudební teoretik a učitel
Vzhledem dlouhé době, která od Tartiniho života do dnešní doby uplynula, bývají informace o něm a o jeho životě někdy nepřesné, ba i protichůdné. Většinou si ti, kteří si někdy poslechnou klasickou hudbu, jeho jméno spojí pouze s jeho „Ďábelským trylkem“, někdy a ni to ne - ale více o něm obecně známo není. Narodil se v době života významných evropských muzikantů - pro srovnání - Johann Sebastian Bach (1685 - 1750) a George Frideric Handel (1685 - 1759) byli jen o sedm let starší.
Koukej, abys viděl
Pálení, slzení, únava a trvalý pocit podráždění očí, snížená zraková ostrost, dvojité/rozmazané vidění, bolest hlavy, ztráta koncentrace - to jsou velmi časté projevy, které může způsobit počítač. Nadšenci surfující celé hodiny po internetu i ti, pro které je počítač pracovním nástrojem, patří do kategorie ohrožených. Američtí lékaři mluví dokonce o syndromu CVS - Computer Visition Syndrom.
Tasmánský tygr
Poslední tasmánský tygr byl odchycen v roce 1933 a zahynul v zoologické zahradě v Hobartu v roce 1936. Existující fotografie nejsou nejlepší kvality, spíše toto vačnaté zvíře známe z kreslených obrázků. Je překvapujcí, kolik má tento dravý vačnatec (Thylacinus cynocephalus) českých synonymických výrazů: vakovlk psohlavý, vlkovec psohlavý, vlkoun zebří, vlkoun vačnatý, tasmánský tygr – stále jedno zvíře.
Hana Křivánková: Jak mě učil malovat
Děda měl kromě vášnivého nimrodění, válečného hrdinství a bavení obecenstva svými zážitky ještě jednu věc, kterou nadevšechno miloval a kterou jsem od něj také částečně okoukala. Šlo o malování obrazů, barevných krajinek, které nejčastěji zachycovaly kus lesa či zvěře. Tato jeho záliba úzce souvisela především se zmíněnou myslivostí; když děda totiž zestárnul, oči mu začaly vypovídat službu a střílení do kanců a srnců už mu tak dobře nešlo, ba co víc - mohl by se dokonce stát osobou nebezpečnou, chodil raději jen na procházky po lesních stezkách, nebo seděl venku u lesa a maloval si jej.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (6)
Matně si pamatuji, že o Vánocích v roce 1938 rodiče, jakožto stálí zákazníci místního lahůdkáře, dostali – zřejmě naposledy - pod stromeček dárkový košíček. Kromě lahvičky vína v něm bylo pár pomerančů, datlí, fíků a pišingrů a hlavně i malý balíček čokolády. Téměř všechny tyto pochutiny jsme pak neviděli téměř deset let a některé tropické ovoce ještě mnohem déle!