Vladislav Neužil: Jenom hra se slovíčky?
Jednou…, (když řeknu jednou, tak to znamená, že to bylo dávno) jsem měl takovou „filozofickou“ debatu s jedním starším, moudrým člověkem, kterého jsem si také vážil, a tato úcta k němu mi zůstala dodnes. Denní rozmluvy s ním byly úžasné, a protože to byl kolega v práci, jinými nevyužitá pracovní doba byla námi dvěma využívána stoprocentně. Snad neexistovalo žádné téma, které by pro nás bylo Tabu.
Pavel Pávek: Kostlivec v krčmě / Jak v Kostelci začali vařit pořádné pivo
Toho večera Barnabáše napadlo, že sládkovi zasadí definitivní ránu. Před časem našel, když šmejdil kolem města, pod zámeckými valy takovou divnou rostlinu. Vypadala jako miniaturní zelné hlávky, a když jí okusil, samou hořkostí se mu zkroutila celá čertí tlama. Vymyslel, že by mohlo být docela veselé nasypat do piva pár těch jakoby zelných hlávek. Jak vymyslel, tak udělal.
Josef Blažek: Existuje ostrov (4)
„Půjdeme!“ prohlásil zničehonic neznámý a mně se mocně zachtělo s jeho bezejmenností skoncovat. Láhev na stole byla prázdná. Neznámý vyskočil a ani se po mně neohlédl. Zřejmě automaticky předpokládal, že se jeho impulsivnímu rozhodnutí podřídím. Sundal z věšáku bundu a soukal se do rukávů, které, a to jsem si všiml až teď, byly zdobené koženými třísněmi.
Josef Fousek: Opuštění / Úspěch
Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole. Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci.
Pavel Štěpánek: Velkolepý dar z krajanské sbírky
Nepřihází se každý den, aby některý krajan odkázal českému státu cennou sbírku obrazů, kterou se mu svého času podařilo vyvézt do zahraničí. Už před deseti lety se paní Věra Třebická-Řivnáčová z Mexika rozhodla věnovat obrazy z dědictví svého tchána dr. Jana Třebického st. a zesnulého manžela dr. Jana Třebického ml. k uctění jejich památky některé galerijní instituci v Praze.
Montáž (2/2)
Jakmile jsme minuli bez povšimnutí kancelář, malinko se mi rozbušilo srdce, protože mi bylo jasný, že si mě vede k sobě domů o poschodí výš. „Počkej, já jsem ale v montérkách…“ zaprotestoval jsem při pohledu na můj špinavý mundůr. „Jen klid, Jiří. Nemám ve skříni jen bílý pláště po tom svým bývalým…tedy jestli ti to nebude vadit…“ lehce mi stiskla ruku. „Ale podívej se na mě, jak vypadám?“
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (4)
„Bylo odstartováno, tak plaveme!" Následoval pokyn mým společníkům, aby se ponořili do kalné Visly. Oba plavci se ke mě přidali a vzduchem se k nám donesla vlna potlesku. Plavali jsme volně prsa, seřazeni do trojúhelníku, já na špici, jako host. Na mostě Poniatowského se zastavily tramvaje i auta. Ohlédl jsem se a zjistil, že polští kolegové vypadli z tempa a nestačili nasazenému rytmu.
Petra Haasová: Někomu to prostě nejde
Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“.
Antonín Suk: Starostlivý hajný
Stávala a dosud stojí Pavlovská hájenka na svahu Pavlíkovského polesí směrem k Ledči. Budova obytná, dvůr, stodola a vedle rybníček-prameňáček. Nad ním vysoké třešně a vrby. Vládcem zde byl strejček Uhlířů, hajný jak má být. Na co sáhl, to se mu dařilo, v dudáku na něj nikdo neměl a to raděj nemluvím o té trošce rumu, který jsme občas u Mařenky ve Vilémovicích vypili. Člověk to byl veskrze veselý, nedokázal promluvit bez vtipné nadsázky. Do jeho rudlu patřila baculatá, milá a starostlivá mamina, které závidět nemohl nikdo. Žít po boku takového hajného nebyla žádná legrace. Dále tu byl synek Fanda, moc hezká černovlasá dcerka Jaruška a pak výškrabeček Pavlík.
Perličky ze školní lavičky…
• Cukr je rafinovaný, protože se po něm tloustne. • Pravý hovězí vývar se dělá ze dvou kostek. • Švestkové knedlíky dělíme na jídlo a pecky. • Sardinkám se uřezávají hlavy, aby se vešly do konzervy. • Děda povídal, že alkohol sice kazí zrak, ale že má radši brejle než žízeň. • Tatínek řekl, že na svůj svátek nechal pití, ale neví kde. • Tři potraviny, bez kterých člověk nemůže žít, jsou snídaně, oběd a večeře.
Julius Pataky: Relaxační centrum pro ženy BÝT SAMA SEBOU
S radostí Vám můžeme sdělit, že jsme 1. 12. 2004 zahájili činnost Relaxačního centra pro ženy, BÝT SAMA SEBOU, U gymnázia 3, Praha 4 Nusle (3 min. od stanice metra Vyšehrad), Jaké služby u nás najdete?
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (37)
V čase, kdy se mi nabízela možnost prožívat znovu, už potřetí, onen závan štěstí z narození dítěte, z jeho srdcervoucího pláče, zatnutých pěstiček, když spinkalo, a tepla, jež jsem cítila pokaždé, když jsem si je přitiskla k svému obnaženému prsu, jsem se musela zabývat problémy, které mi zkracovaly noci a neskutečně odčerpávaly klid dne.
Plná náruč předsevzetí
Nebudu číst při jídle, řekl jsem si. No... pokud obědváme ve dvou, nečtu. Nehodí se to. Když ale sedím u stolu sám, nevidím ve čtení novin problém. Považuji to naopak jako racionální využití času, kdy při konzumaci potravin konzumuji zároveň potravu duševní. Stejně mám po jídle opět cosi na práci a na noviny se nedostane... takže tohle předsevzetí vypustím...
Únos / Štúdijný pobyt
Prišiel som domov z krčmy a v nemom úžase som ostal stáť v predsieni. Čo sa stalo? Prečo ma moja Xantipa ako obyčajne nevíta s valčekom v ruke? Kde sú staré dobré zvyky? Už mi to normálne chýbalo. Išiel som ďalej a nič. Mĺkvo. Asi išla k svojej mamičke. Nuž čo, aspoň raz to bude bez nadávok a školenia. Na druhý deň som našiel v schránke list. Stálo v ňom: „Uniesli sme Vašu ženu, ak ju chcete naspäť živú, zaplaťte dvestotisíc. Inak ju neuvidíte.“