Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (13)
Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.
Lucie Frejková: Člověk, který dokáže být jinou osobou | Nejlepší kamarádky
Bylo to tady. Nervózně jsem přešlápla z místa na místo. V sále sedělo asi 30 lidí, kteří očekávali divadlo… hru. Stála jsem za paravánem s plachtou. Kousek plachty jsem odkryla, a viděla jsem lidi. Seděli, bavili se mezi sebou a čekali, až představení začne. Byla jsem nervózní, v krku jsem měla sucho a měla jsem pocit, jako kdybych kolem břicha měla uvázaný silný opasek. Kolena se mi začala klepat a ruce se mi zpotily. Říkám tomu tréma, která mě doprovází před každým vystoupením.
Blanka Kubešová: Žoržína - Ztracené dětství
Cesta od rukopisu k vydání se lety stává čím dál složitější. O tom, že autor napsal dobrou práci, nestačí přesvědčit už jen nakladatele a šéfredaktora, ale i knihkupce a distributory, kterým se bude knížka nabízet. Ti zas dělají svoje sondy mezi čtenáři, kteří jsou samozřejmě v tom všem nejdůležitější. Po pravdě řečeno nepočítala jsem s tím, že by právě Žoržína uvízla v povědomí celého toho řetězce natolik, že bude moct oslavit ještě své druhé vydání.
Ivo Fencl: Na znamení nevěřím, ale je pár výjimek
Tohle píši čtenářům Pozitivních novin v první jarní den roku 2012 a mohou článek doplnit. Osobně jsem racionální, svobodný muž, který nedá na pověry, ale přesto či právě proto existuje naprosté minimum výjimek alias ZNAMENÍ, která považuji za šťastná. Protože a poněvadž stejné pocity sdílím s příslušníky mnoha generací v časech před námi a s lidem z chalup i zámků, neměly by, myslím, úplně zplanět – a upadnout v zapomenutí. A tak jsem tady s nimi a hle, následuje více i méně brilantně komentovaný výčet všeho, co vám nikoli jen podle mě PŘINESE ŠTĚSTÍ. A to nejen zjara.
Luděk Ťopka: Fantastická shoda náhod nebo... co?
Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela.
Sloupky Jiřího Menzela (9)
Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti. Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Můj největší trapas
Člověk Hlinomazova typu musel v životě spáchat mnoho trapasů. Který byl největší? Co se mě týče, do jednoho svérázného maléru zatáhl nepřímo i mě osobně. Tím spíš, že se tak stalo ve Světě v obrazech – ovšem způsobem naprosto nenapodobitelným. Jak již bylo napsáno na jiném místě, tato redakce si mě - co se práce týče - opravdu považovala, ale ideologicky jsem byl pro ně „prašivkou“.
Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek
Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (21)
Rok, který se přehoupl přes silvestrovskou laťku času, překvapoval všechny občany země, tedy i nás, každým novým dnem. Většina lidí prožívala závrať z nabyté svobody a volnosti, ale setkávala jsem se i s těmi, co jim v duši hryzal nevyléčitelný pocit křivdy. Dokázala jsem ocenit, že když musel Luboš uvolnit funkci vedoucího konstrukčního oddělení starému panu inženýrovi, který v uplynulých dvaceti letech pracoval za trest jako pomocný dělník ve stavební četě, vzal to statečně.
Barbara Semenov: Lidská tvář hudebního génia
Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli. V počátcích své tvorby se věnoval především klavírním skladbám. Jako interpret se sblížil s hudbou pobeethovenovskou (F. Schubert, F. Mendelssohn, R. Schumann), zejména s H. Berliozem, F. Chopinem a F. Lisztem, s nímž navázal i osobní styky.
Sloupky Jiřího Menzela (8)
Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.
Margit Turková: Krásný večer k poctě básnířky a překladatelky Zdenky Bergrové
Dne 19.března 2008 pozval Klub Horizont XXI (t.j. klub ruských žen) příznivce, obdivovatele a kolegy autorky, aby „vzdali hold“ dílu, které Zdenka Bergrová do svých 85 let vytvořila. Zástupci ruské diaspory, trvale žijící v naší republice, chtěli tak veřejně poděkovat za nesmírnou zásluhu, kterou má autorka na vzájemném poznávání a výměně slovesných hodnot ruské a české kultury.
Jana Janoušková: Tajemno, kouzla a věci mezi nebem a zemí mě zajímaly od malička
Jmenuji se Jana Janoušková, zabývám výklady z karet, bylinkářstvím a dívám se na auru a čakry klientů. Tajemno, kouzla a věci mezi nebem a zemí mě zajímaly od malička, kdy jsem jako každé dítě věřila na víly a na zázraky a že všechno dobře dopadne. Jak člověk dospívá, přibývají mu starosti a problémy. Zdá se mi, že někdy zapomínáme na své dětství a přestáváme věřit v dobro a kouzla.
Miroslav Sígl: Pražské jaro před 40 lety a jeho novináři
Pracoval jsem od roku 1965 v Čs. televizi a je samozřejmé, že 21. srpna 1968 jsem byl u samého počátku, když jsme jako novináři očekávali výsledky jednání předsednictva ÚV KSČ přímo v jeho budově a namísto toho jsme byli kolem půl čtvrté ráno vyhnáni pod samopaly okupantů ven z budovy.