Bohumír Herout: Když nestraší jen ve věži
Doma jsem se začal připravovat na týdenní pobyt v prostoru kopcovitého kraje. Rád se vždy připravuji dopředu a v tomto případě se turistická mapa nepokrytě hlásila k hrdému titulu vrchy. Co se dá dělat spadli jsme do toho, a tak se jede. Jak se tak koukám do mapy, oči mi zabloudí mimo silnice a cesty.
Egon Wiener: Obrazy
Už nestíhám a občas se ztrácím. Takový pocit jsem měl i jako malý. Pokud se ještě dneska cítím ztracen, pak tehdy, vidím-li obrazy a bloudím sály paláců. Leningradskou Ermitáží, paláci města Florencie, Zwingrem v Drážďanech, či sály, které kupec Treťjak věnoval svým sbírkám v Moskvě… Tam všude, unaven jako dítě, usedám na polstrované židle a všemi póry vnímám dusot koní moskevských bohatýrů, nebo lasturu v hukotu moře s krásnou paní z Florencie, či děvče nesoucí mi šálek čokolády v Drážďanech.
Tomáš Zářecký: Proč nechodíme do kina?
Ač to není mým zvykem, koupil jsem si nedávno noviny. Čekala mě dlouhá cesta vlakem a hledal jsem nějaký prostředek, jak si ukrátit dlouhou chvíli. Knížku jsem zapomněl doma, respektive jsem nemohl najít místo, kam jsem ji předchozího večera uklidil. V mém přesvědčení, že si musím nutně obstarat nějaký zdroj zábavy, mě podpořila ještě světelná tabule, kde vedle čísla mého rychlíku postupně naskakovalo patnáct, dvacet pět a nakonec třicet minut zpoždění.
Antonín Suk: Srnec (1/3)
Za hájenku nám chodil srnec. Parádní kousek v paroží. Kdo ví, kde se ten rod tady vzal. Po všech stránkách připomínal srnce karpatského. Vysoké, mohutné lodyhy, nádherná růžice a velice silné perlení víc jak do půl lodyh. Šel už sice zpátky, ale ještě pořád byl krasavec. Jednoho z nich měl už na stěně náš hospodář – Toník Nováků. Byl to jeden ze dvou srnců, které střelil.
Ivan Kolařík: Další štace po světě - Zlatá Evropa!
Opět jsem byl ubytován na policejní akademii, kde jsem musel přežívat na úplně nejstrašnějších jídlech mého života. Ale policajti to byli dobří a bodří a navíc s nima byla náramná legrace. A strašně chlastali. To bych jim ovšem neměl tak za zlé, ale že si tam „hrnou“ teplé pivo a rozplývají se nad tím, to pokládám za vrchol kulturní zaostalosti. Jiná zem, jiný mrav, řekl jsem si již po kolikáté.
Josef Krám: Jak utíkal Vojta Náprstek přes Rychnov do Ameriky
Buďme s Janem Ámosem názorní a sledujme výklad pana učitele Kráma: Panská ulice je v Rychnově spojnicí mezi Starým náměstím a náměstím Karla Poláčka v sousedství zámku. Její jméno prošlo proměnami – kdysi Panská ulice nesla za 1. republiky a ještě chvíli po 2. světové válce jméno Vašátkova.
Jaroslav Janečka: Módní salón
Probíral jsem se starým papírem, třídil jej a ukládal, když tu náhle, zčistajasna, kde se vzal tu se vzal, ležel přede mnou papírek z jakéhosi ateliéru pro modely, střihy a vzory. "Míry k zakázce" - bylo na něm napsáno. Přelétl jsem všechny položky na něm uvedené a shledav je zajímavými, zastrčil jsem papírek do kapsy. Krátce nato volala Kateřina. Musela mi zavolat. Bezpodmínečně musela zavolat, abych určitě večer přišel k nim. Jako kdybychom to neměli předem dohodnuté. Jako kdyby se bála, že zapomenu, že její rodiče jdou dnes večer do divadla - blázínek.
Jarmila Pospíšilová - Jarmila Moosová: Anděl na zemi (2)
K životu už to patří, že se mnohý z nás v něm zčistajasna ocitá v bodě, z něhož nemá páru, kterým směrem se vydat dál, aby svoji beztak už mizernou situaci ještě nezhoršil. Jak je dobře, že se v takových případech je na koho obrátit s prosbou o radu. Smysluplnou a fundovanou. A že takové rady skutečně pro nás připraveny jsou, dokládá moje setkání s psychoterapeutkou, z níž cítím, že příslušnost k této profesi je jí dána přímo darem od Boha: Jarmila Pospíšilová.
Jiří Suchý: Mravenec
Jednou jsem četl takovou zajímavou věc. Až k nevíře. Že kdyby nebyl pánem přírody člověk, byl by to nejspíš mravenec, kdo by tuhle funkci vyfasoval, protože mravenci prý mají hned po lidech největší inteligenci. Tvrdí se to taky o delfínech, ale to nevím. Sám jsem v životě viděl rozhodně víc mravenců než delfínů, tak se budu zaobírat spíš jimi.
Ivan Kolařík: Neobyčejná svatba
Tento sympatický farář mě vzal do zpovědnice, kde nasadil velice zbožný výraz v tváři a čekal, co ze sebe vyklopím. Já tenkrát doopravdy nevěděl, jak na to. Nenapadlo mě nic jiného, než se česky přiznat, že občas mluvím sprostýma slovama, že i když jsem hluboce zamilován do Máni, přesto koukám, ba i někdy prahnu po jiných ženách a že mi leze na nervy teta, protože mě buzeruje.
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (11)
Každý chybuje, ale je rozdíl, když při hodnocení činnosti vedoucí řekne – jsi nemožný, takhle to přece nemůžeš dělat, nebo. když o stejném problému řekne: „Tohle jsi udělal dobře, ale toto by mohlo být uděláno jinak“. Pak vyzní druhý příkaz daleko přijatelněji. Často si vzpomínám na večerní hodnocení lekcí kurzu DC, kde jsem asistovala. I to mělo svá pravidla.
Sloupky Jiřího Menzela (19)
Každý filmový producent, každý majitel kina vám potvrdí, že lidé chodí do biografu hlavně kvůli hercům. Ještě lépe - kvůli určitým hercům - tak řečeným hvězdám. Známá a oblíbená tvář skýtá obyčejnému divákovi aspoň minimální záruku, že to může stát za to koupit si lístek a jít na film bez rizika, že to bude zabitý večer.
Helena Dohnalová: Zelení ježci
Možná někoho překvapí, že pěstování kaktusů má již tak dlouhou tradici, ale o rozvoj kaktusářství u nás se zasloužil ve dvacátých letech minulého století cestovatel, botanik a spisovatel Alberto Vojtěch Frič. Ten je pro své nepopiratelné zásluhy v oblasti botaniky ve světě dodnes uznáván, zatímco u nás pomalu upadá v zapomnění.
Eva Vlachová: Přírodní úkaz?
Pisatel jednoho článku v nejmenovaných novinách si upřímně povzdechl nad absencí slušnosti v naší společnosti. Výkladový slovník definuje slovo absence jako nepřítomnost osoby, vlastnosti či jevu. Pokud jsem dobře pochopila souvislosti, tak pouhý povzdech je, v případě slušnosti, málo.