Josef Krám: Betlémy z kraje Orlických hor
Ve velkém sále rychnovského Společenského centra byla 9. prosince zahájena 15. výstava Betlémy z kraje Orlických hor. Na úvod vystoupil špičkový sbor Carmina. Mezi více než stovkou exponátů je Rychnovský soukenický betlém Jarmily Haldové ze Sedloňova, který od ledna 2012 bude trvale vystaven ve vestibulu rychnovského městského úřadu, aby ho Rychnováci i turisté mohli vidět po celý rok.
Emília Molčaniová: Hrdina
Cestou som si predstavoval, aký šok zažije šéf, keď mu ako na podnose predložím takých nebezpečných zločincov. A dokonca som to zvládol sólovo! Neustále má niečo proti mne, konečne uzná, že nie som nijaká nula, ale rýchly, pohotový a ostrieľaný muž zákona. No a pod tlakom verejnosti, lebo tá určite zareaguje, na to dám krk, ma bude musieť povýšiť.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (35)
Simona mi velice usnadnila první chvíle ve fitcentru. Jak mi už cestou prozradila, bylo zřízeno v suterénu bývalého kulturního domu. Vstupovalo se do něho postranním vchodem budovy, kde byla umístěna snadno přehlédnutelná tabulka o službách, které veřejnosti majitelé nabízejí. Vedla mě nejprve do šatny, kde jsme se převlékly do cvičebních úborů, sama mi jeden v sobotu dopoledne v obchodním domě vybrala!, pak už jsme mířily do posilovny.
Stanislav Moc: In vino veritas (1)
Takže když má žena objevila inzerát v lokálních novinách, že firma Penfolds hledá chemika pro svou fabriku v Minchinbury, kde vyráběla šumivá vína, byl jsem víc než ochoten ji vyslechnout. Do Minchinbury jsme to od nás měli vzdušnou čarou půl kilometru. Bože, ta krása, nemuset vstávat před čtvrtou!
Miroslav Sígl: Úděl žen z rodu Habsburků
České vztahy k rodu Habsburků, který u nás vládl pověstných 300 let, a přestože měl dobré vztahy s Přemyslovci, Lucemburky nebo Jagellovci, nelze zapomenout na popravu 27 českých pánů po bitvě na Bílé hoře, a snad nejvýstižněji je vyjádřil T. G. Masaryk ve Washingtonské deklaraci, kde se říká doslova: “Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje.
Ladislav Křivánek: Anglická královna a Pepa Fousek
Za pár hodin, kupodivu stále ještě dost střízlivého, mne již limuzina odvážela z londýnského letiště. Konečně jsme dorazili před Buckinghamský palác, královna čekala venku u vrat a z dlouhé chvíle mávala přihlížejícím davům. Když se mi podařilo dostat z auta ven, zahlédl jsem v davu Pepu Fouska s jeho ženou Jarmilkou a ještě jim stihl zamávat.
Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (9)
Po další bílé noci pokračujeme do Henningsvaeru. Je to moc pěkné, tiché přístavní městečko, s červenými rorbuery, rybářskými chatkami, vzájemně propojenými dřevěnými chodníčky. Ten klid a pohoda všude je přímo balzámem pro duši. Monumentální horská scenérie za městem vytváří nádhernou přírodní kulisu.
Josef Krám: Rudla miloval lokomotivy | O Rudlíkovi s jeho švagrovou
66. narozeniny Rychnováka Rudolfa Rokla, jemuž se v Rychnově říkalo Rudla a v jejich rodině Rudlík, si připomeneme 16. prosince 2007, ale jak krátce a neotřele vystihnout tuto osobnost? Jeho maminku jsem znal jako prodavačku v obchodu s textilem a koberci na rohu Komenského ulice a Starého náměstí – pardon, tehdy za komunistického režimu náměstí Zdeňka Nejedlého. A tatínek? Připomeňme aspoň, že založil v roce 1936 Roklovo klavírní kvarteto. Nu a náš Rudla? Noblesní klavírista, improvizující jazzman, klasicky vzdělaný konzervatorista, spolehlivý doprovázeč popových hvězd a nezapomeňme – žák rychnovské profesorky hudby Věry Jelínkové, jehož život skončil po těžké nemoci 23. září 1997.
Zdislav Wegner: Smysl života
Loudavě zasedli k rodinnému stolu. Jeden po druhém. Jako by nebyl svátečně prostřen, jako by je netěšilo, že jsme si s mámou dali tak záležet. Nebo je odrazovalo moje mračení? „Táto, na tebe zase leze tvoje depka?” ozval se syn a hleděl na mě zpod svých kadeří. Cosi jsem zabručel. Nandal si na talíř a věnoval se mu. Mrzelo mě, že se o příčiny mého stavu už nikdo nezajímá. Tak rád bych jim to všem vyklopil!
Ondřej Suchý: Jak se stal Lubomír Lipský mou první novinářskou obětí
Bylo mi sedmnáct a měl jsem napsat první interview v životě! Domluvil mi ho, v redakci tehdy ještě cyklostilovaných FILMOVÝCH INFORMACÍ, můj bratranec Ivan Soeldner, filmový novinář a kritik. Mou první nic netušící obětí se měl stát právě Lubomír Lipský, v té době národem milovaný děda Potůček z Dietlova televizního seriálu. Třásl se mi hlas, když jsem si s panem Lipským domlouval po telefonu schůzku.
Emília Molčániová: Áno, drahá | Bumerang | Dobre využitý čas
Konečne! Nemôžem tomu uveriť, že mám pokoj od tej bosorky. Júj, keby tak vedela, ako som ju nazval, tá by vybuchla ako odpálená nálož. To sa jej páčilo, keď som sa stále krútil okolo nej: Áno miláčik, pravdaže drahá, samozrejme poklad… Dosť! Mám toho už plné zuby, a preto som odišiel z domu. Vykračujem si po meste s rukami vo vreckách a z plných pľúc vdychujem nádherný pocit slobody. Dvadsať rokov mi pije krv, nuž nie div, že som chudokrvný.
Miloslav Švandrlík - Václav Židek: Se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda
Dojel jsem na Chodov a asi po deseti minutách chvatné chůze ze stanice Metra Opatov jsem se vřítil do vilkové zástavby, kde mne nostalgicky ovanul čas Kefalínova mládí z románu „Černý baron od Botiče“, ale ne na dlouho. Dnešní přítomnost mi nemilosrdně připomněly pyšně se tyčící věžovce, zoufalé vykřičníky postkomunismu pražských sídlišť, a to hned těsně za hranicí těchto, jakoby strachy přikrčených domků.
Vladimír Vondráček: Madeira (1)
Slyšíte-li či vidíte-li napsané slovo Madeira, zdaleka není jisté, o co se jedná. Američanovi se možná vybaví město v Ohiu, Brazilci jejich řeka a mnohým z nás, zejména vinařům, třeba výborný mok, kterýžto název dostal po malém ostrově ve východní části Severního Atlantiku. A protože následující řádky by měly být něco podobného cestopisu, budete-li pokračovat ve čtení, dozvíte se o celé řadě opravdu nevšedních a málo vídaných zážitků, které jsme na tomto nádherném ostrově prožili koncem září v roce 2009.
Cecilka Věra Pexová: Jak Věra k Cecilce přišla
Krátce před mými dvacátými narozeninami jsem se těžko loučila s pocitem, že už mi nebude -náct, ale jen -cet a -sát. Kamarádi si ze mě dělali legraci: "No tak už ti bude -cet, bude z tebe Cecilka, co naděláš." A začali mi tak občas říkat. Neuměla jsem tenkrát dar nového jména použít, tak jsem si ho schovala do pomyslné kapsičky.