Egon Wiener: Matouš | Romantici | Vlasta Burian - rozesmátý komik
Že vám to jméno nic neříká? Tak to promiňte, vy asi nebudete z Machnína. Tady žil Josef Matouš, truhlář, v té překotné době před i po První a Druhé světové válce. Já ho poznal, až když se psala léta padesátá. Přesto vám o něm něco povím. V obci působil jako zdravotník, jeden z mála Čechů, kteří zde žili téměř celé dvacáté století.
Jiří Suchý: Chvála jizev / Generační problém
Tyto řádky vznikly o Dušičkách, a proto jsou napsány tak, jak jsou napsány. Já za to nemůžu. Když mě maminka viděla na mém prvním ochotnickém vystoupení, okomentovala je jedinou větou: No, chlapče, herec z tebe nebude.
Plnoletost
Člověk je tvor velice zajímavý: Když je dítětem, chtěl by být co nejdříve dospělým, aby měl výhody dospělých… Když je dospělým, chtěl by mít výhody dětí… Tak jak to tedy vlastně s těmi výhodami dospělých je?
Michal Dlouhý: Navždy odešel druhý muž četnických humoresek
Ve středu 10. prosince 2008 zemřel ve věku 55 let Miloš Fedaš, muž, který se spolu s již zesnulým režisérem Antonínem Moskalykem nejvíce zasadil o vznik a realizaci úspěšného televizního seriálu Četnické humoresky. S Milošem Fedašem jsem se osobně poznal v roce 1996, kdy se v brněnském televizním studiu začala připravovat první řada Četnických humoresek.
Zemřel šéfredaktor Pozitivních novin Pavel Loužecký
S bolestí v srdci oznamujeme všem přátelům a známým smutnou zprávu, že nás navždy opustil náš drahý šéfredaktor Pozitivních novin Pavel Loužecký. Zemřel po dlouhé nemoci dne 16. května 2013. Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 24. května 2013 v 10.15 v obřadní síni krematoria Motol v Praze 5.
MUDr. Tomáš Merhaut - Zdeněk Pošíval: Nuda čekárny se nekoná
Když mi objevili »stařeckou cukrovku«, pozvali si mě k nějaké evidenci a k celému procesu různého zkoumání přesné diagnózy a určení terapie. S výsledky z laboratoře jsem docela dlouho dřepěl v čekárně, až na mne přijde řada, pak mě v ordinaci hezká a mladá lékařka poskytla poučení o dietě, napsala mi nějakou zprávu, pod níž se podepsala, orazítkovala ji svou jmenovkou a pozvala mě na kontrolu. Když jsem přišel na tu kontrolu a odseděl si v čekárně opět otravnou dobu, přijala mě úplně jiná lékařka, ale mnohem starší než ta předchozí.
Milan Dubský: Kulatý svět s mnoha ostrými hranami
Většina z nich byla v bývalé KSČ, odznaky vrátili, převlékli kabáty a uniformy a dnes se snaží dál se držet v popředí. Pokud se jedná o mladší kádry, tak pocházejí z komunistických rodin. To ovšem není jejich chyba. Problém spočívá v nastavení celé struktury a systému tohoto státu. Počínaje legislativní oblastí, v práci nadměrného státního aparátu o mnoho početnějšího než dříve a stále narůstajícího, v zaměření školství, v soudnictví, policii a téměř ve všech oblastech.
Vladimír Vondráček: Grafomanie
Když jsem se nyní na penzi a na stará kolena probíral svými šuplíky, uvědomil jsem si sice pozdě, ale přece, že jsem asi grafoman, tedy člověk, trpící chorobnou psavostí! Jistěže to není příliš příjemné zjištění, a tak jsem se rozhodl proti grafomanii bojovat. Samozřejmě ne tím, že bych psát přestal, ale naopak.
Milan Markovič: Na prírodu sme stále krátki
Rozkážeme vetru, dažďu! – takto pyšne znel populárny slogan za sovietskej éry a celému „táboru mieru“ bolo jasné, že veru určite skôr či neskôr naozaj rozkážeme, lebo Sovietsky zväz – náš vzor - sa už tak rozhodol. Samozrejme, zo sovietskej techniky sme si pritom mohutne uťahovali, lebo napríklad hodinky značky Pobeda, Zarja či Luč sme síce ochotne označovali ako najrýchlejšie na svete, ale iné pozitíva nevykazovali.
Jitka Dolejšová: Trenýrky s přidanou hodnotou
Zbyněk, starý mládenec, trávil každé léto na chatě. Tady mu bylo dobře. Polosamota, příroda nadosah, byl nespoutaný jako pták. Nemusel se holit, nikdo mu nenutil racionální stravu ani každý den čistou košili. Nejraději nosil volné oblečení. Za horkých dnů chodil po zahradě pouze v trenýrkách. Dostatečně širokých, aby mu tam „luftovalo“.
Antonín Siuda: Pravda o Slezských písních
Petr Bezruč je již více než sto let ze základních hodnot národního českého kulturního povědomí. Vybrané verše a strofy z nejslavnějších básní Slezských Písní znají i ti, pro něž poezie jsou jenom neužitečné povídačky. Lidé, co mají jen trochu kulturního ponětí, vnímají už hodně přes století vzpurný výkřik člověka v nerovném světě bohatých a chudých a v nerovnám světě utlačovaných a utlačujících národů.
Egon Wiener: Vláček na klíček | Telefonní seznam | Ze starých letopisů
Jdu rušnou ulicí našeho města, když nechtěně odposlechnu rozhovor, pravděpodobně babičky, odhadem s tak pětiletým chlapcem: „Už jsi velký kluk a už se musíš chovat, jako babička.“ Ač se mě rozhovor netýkal, zastavil jsem se a čekal, jak chlapec zareaguje. Udělal totéž co já. Zastavil se. Stáhl si čepici skoro až po oči a dlouze, dlouze se díval vzhůru.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (24)
Stalin chodil do hospody před obědem také a pak samozřejmě kluci z bushe, kteří byli v Darwinu na dovolené. Ostatní přicházeli až odpoledne podle toho, kdy jim končila práce. Někdy také přišel Jirka z přístavu, který pracoval na šichty. Nejhorší pro něj byla noční, protože musel odejít v nejlepším, kdy jsme buď odcházeli do Knickerbokeru nebo kupovali kartony piv a šli se dodělat někam na skály nad mořem.
Miroslav Sígl: Zborcené harfy tón, ztrhané struny zvuk…
Vypůjčený titulek (citát K. H. Máchy, v současné době vzpomínaný) mne připomněl nejprve předválečného profesora Miloslava Hýska (1885-1957), jehož jsem poznal v dobách nelehkých, okupačních a válečných. Zvláště v těch pohnutých letech to neměl snadné: byl profesorem dějin české literatury, literárním kritikem a historikem. Byl mužem činu, typický pozitivista, u něhož bylo samozřejmostí maximálně vyčerpat o předsevzatém tématu všechny dosažitelné prameny a zdroje.