Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)
Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.
Milan Dubský: Nedokončený a nikdy nekončící 17. listopad
V ten den před devatenácti roky jsme zvonili klíči. Mnozí, později převlečení zvonili s námi, ale už tehdy přemýšleli, jak to „zaonačit“, aby se jim nežilo hůř, a kuli plány. Přispěli jsme svým skromným dílem k pádu špatného, zpuchřelého režimu a systému. Většina chtěla, aby byla obnovena občanská společnost, která by respektovala práva občanů a vytvořila podmínky pro lepší a spravedlivější život.
Josef Krám: Tajemný hrad v Karpatech na rychnovském zámku
Když jsme knížky odnášeli do auta, měli jsme špinavé ruce a kabáty. Ještě že jsem mohl být při tom a že město pomohlo k návratu skvostů na zámek. Ty knihy jsem společně s tehdejším správcem rychnovského zámku Vlastimilem Borůvkou odvážel městským autem z Národního muzea zpět do Rychnova. Když si na to nyní vzpomenu, tak si říkám, jaká to byla drzost, takovou hodnotu převážet Škodou 105.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (38)
A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.
Petra Nachtmanová: Sny o slavných
Člověk si odvíjení snů ovlivní opravdu jen málo. Bohužel i to málo je někdy k zbláznění. Jelikož nám noviny a časopisy denně neustále omílají dokola všelijaké možné i nemožné příběhy slavných osobností, je málo pravděpodobné, že by nějaká ta celebrita nevklouzla do mozku a neobjevila se zrovna v našem snu s poselstvím pro příští generace.
Martina Pfeffer: Hurá, poctivci ještě nevymřeli!
Já nevím, jak vy, ale já jsem expert na ztrácení či zapomínání: V létě sluneční brýle, popřípadě deštník, v zimě zase rukavice, v horších případech pak klíče či peněženku. I když v mém případě existují i výjimky...
Jan Drocár: Genealogie majitelů zámku v Častolovicích z rodu pánů ze Sternberga
Častolovice bývaly s okolními vesnicemi Synkovem, Liblí, Veselou, Olešnicí, Horkami a snad také Česticemi původně samostatné panství, jehož prvním známým majetníkem byl Půta z Častolovic, jenž založil zde kapli sv. Kateřiny; pak na krátkou dobu dostaly se v držení Jana Pušky z Kunštátu, jinak z Častolovic, ale po něm přešly opět v majetek Půty z Častolovic (1435).
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.
Kamila Urbanová: Nadějné vyhlídky
Chtělo se mi říct: "Mám vás všechny moc ráda!" ale nebylo třeba slov. Jsme si všichni moc blízcí, i když si často lezeme na nervy a hádáme se. Prvotní rámus ustal, jen ještě občas nějaký opozdilec odpálil rachejtli. To ticho bylo kouzelné. Jen sníh nám křupal pod nohami.
Zdeněk Wachfaitl: Den krásných aut na zámku Berchtold v Kunicích
V sobotu 27. 9. 2008 v dopoledních hodinách postupně přijíždělo z ondřejovského Posázavského klubu historických vozidel a z Veteran Car Clubu z Prahy do zámeckého parku v Kunicích na 80 veteránů – automobilů a 30 veteránů – motocyklů. Bylo zde možno vidět řadu unikátních automobilů zejména pak vozy Rolls&Royce, Jaguár, slavnou kunickou Bedelii a také celou plejádu vozů Aero, Tatra a Škoda.
Zdenka Bergrová: Kukuczka Jan a tři pruty knížete Svatopluka.
Kníže Svatopluk z rodu Přemyslovců, který vládl v Čechách na začátku 12. století, dal prý synům svazek tří silných prutů. Vyzval je, aby ho přelomili. Nepodařilo se. Pak je vyzval, aby pruty snadno lámali jednotlivě. Z toho vyplývá, že spojí-li své síly, nebudou přemoženi, ale když se znepřátelí, podlehnou. Zdá se mi, že je u nás málo těch, kteří dokáží pochopit různé názory. Jenže demokracie pochopení různých čistých názorů vyžaduje.
Jitka Krpensky: Kde je?
Druhé patro, třetí dveře zleva, kancelář č. 4. „Kde je?“ „Co je s ní?“ „ Dneska nepřijde?“ Ještě před rokem ji nikdo z nich neznal, a teď si jejich kancelář bez Káti nedovedou představit. Veselo a živo přinesla s sebou. Ty její legrácky a poznámky dovedou všem zvednout náladu už v pondělí ráno. Jenže teď chybí, prvně neohlášeně, což je opravdu neobvyklé. Ale ani tentokrát je nenechala dlouho v nejistotě. Asi po hodině se konečně vřítila, celá rudá a „splavená“, jak podotkla. „Pepíček mě nechal ve štychu“, vysvětlovala osazenstvu. „No už by sis měla konečně koupit nějaké pořádné auto“, ozvalo se. „Co proti němu máš, teď ho trochu vypucujou a bude zas jak novej.“
Vladimír Kulíček: Já měla zlý té noci sen aneb Šla-li dceruška k vodě ven
Cesta do Sniny-Vihorlat trvala dlouho, rychlík byl spíše pomalík, a když jsme konečně v letním vedru dorazili k cíli, měli jsme především hlad a žízeň. V jediném místním podniku, který představovala knajpa asi páté kategorie, měli jen párek a rejžovník. Objednali jsme obojí – já párek, kolega rejžovník.
Milan Turek: Dvě flétničky
Studentky Tereza Himmelová z Nového Města pod Smrkem a Kateřina Vanerová z Českého Dubu, první devatenáctiletá v prvém ročníku Finských a Dánských studií na Karlově Univerzitě, druhá dvaadvacetiletá ve čtvrtém ročníku Ekonomické a třetím ročníku Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, ač tak odlišné v životních drahách, spojily se jako přítelkyně v nepříliš běžném hudebním tělese zobcových fléten.