Miroslav Sígl: Do tyrolského Brixenu po 150 letech
Ani na chvíli neváhám zařadit mezi doporučenou literaturu k studiu o Karlu Havlíčku Borovském rozkošnou publikaci, kterou sepsal a vydal v nepatrném nákladu pro potěšení svých přátel a známých svitavský rodák a lékař MUDr. Josef Čáp (*1948) pod názvem „Tyrolské elegie po 150 letech“.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (16) Arkadij Rajkin
V roce 1939 vzniklo Leningradské státní divadlo miniatur, jehož zakladatelem a uměleckým vedoucím byl herec a komik ARKADIJ RAJKIN (1911-1987). Představovat jej u nás bývalo kdysi zbytečné; vždyť právě v Československu dostal v padesátých letech přezdívku „muž mnoha tváří" (tak se ostatně také jmenoval film režiséra Zdeňka Podskalského, natočený při první Rajkinově návštěvě Československa v roce 1958, a stejný název nese i obrazová publikace, která o rok později vyšla rovněž u nás, v nakladatelství Orbis).
Luděk Ťopka: Drazí pstruzi
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.
Pavel Pávek: Velké překvapení Františka Kmocha po 95 letech
František Kmoch byl jedním ze skladatelů, kteří proslavili českou hudbu po celém světě. Narodil se 1.srpna 1848 v Zásmukách a podstatnou část života prožil V Kolíně. Založil tam hudební školu, dirigoval Sokolský dechový orchestr, později i Kolínskou městskou kapelu. Přes nabídky vedení dechových orchestrů v jiných městech zůstává věrný své kapele, se kterou hostoval ve Vídni, Budapešti, Krakově a podnikl dokonce tříměsíční turné po Rusku.
Danuše Markovová: Náhody jednoznačně záporné
Gustav Freud je zastáncem náhod jako já. Sama na sobě jsem vyzkoušela, co všechno mohou nejen napáchat, ale také způsobit krásného. Pak existuje ještě třetí skupina náhod, která sice neškodí, ale nezanechá v nás také žádnou výraznou stopu, žádný otisk něčeho mimořádného. Mám-li to tedy shrnout, náhody dělím do tří skupin: Na náhody jednoznačně kladné, na náhody neutrální a náhody jednoznačně záporné, které jsem pro upřesnění nazvala nehodami.
Vladimír Cícha: A vločky padaly na St. Vital...
„A hele, tohle přišlo dneska,“ pravila moje žena a podávala mi cyklostylovanou pozvánku na taneční zábavu Sdružení. „V ten den nic nemáme.“ Ukázala na kalendář na stěně, dárek to firmy Firestone, který mi dali snad pro případ, že bych nebyl spokojen se seřízením motoru, který provedli. Navzdory všem elektronickým analyzátorům chodu motoru, pneumatickým pomůckám a dostatku náhradních dílů, po čase jsem se přikláněl k názoru, že skutečně výborný mechanik je tu vzácnost, něco na způsob kouzelníka nebo internisty, kteří zkušeným poslechem dokážou stanovit diagnózu pacienta nebo osmiválce. „Dobrá, půjdeme tedy,“ řekl jsem.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (3)
Můj pes má rád DROBEČKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobečky, které vám někdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobečky (Drbečky) z půjčovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ještě upřesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi.
Zdeněk Wachfaitl: Kunický rybník pod Hůrou
V Kunicích na Vidovickém potoce pod Hůrou je malá ani ne hektarová nádrž – Kunický rybník . Je to dochovaný zbytek malé vodní soustavy v této malebné krajině nacházejíce se na téměř samé hranici rozvodí Sázavy. Vidovický potok, který z něj dále vytéká se v lukách za vsí spojuje s potokem Kunickým a míři do říčky Mnichovky a s ní u Zbořeného Kostelce se vlévá do Sázavy.
Michal Dlouhý: První krytí
Erární služební psi četnictva nesměli být bez zvláštního povolení ministerstva vnitra ani připouštěni ani kryti. Rovněž před krytím soukromých fen, jejichž používání ve službě bylo povoleno, bylo nutno vyžádat si souhlas ministerstva vnitra a udat přesná rodokmenná data psa, který má fenu krýti. Za zvýšený náklad na výživu feny v době vrhu a v laktační periodě byl majitel psa povinen odevzdat po odstavu mláďat pro služební účely četnické správě bezplatně jedno mládě.
Janina Svobodová: O čtení
Jak to mají dnešní čtenáři? Čte se ještě vůbec? Nekonkurují počítače a DVD knihám? To víte, že ano! Ale? S počítačem si do postele nevlezete, za to s dobrou knížkou v ruce si navodíte tu správnou atmosféru pro dobrý spánek. Jedu ve vlaku nebo v tramvaji a vidím kolem sebe čtenáře. Jsem knihovnicí v malé obci, a i tam lidé čtou.
Kristýna Loužecká: Fiktivní rozhovor s Adinou Mandlovou
Když mě přepadla myšlenka „proč se mi tak moc líbí 40. léta minulého století“, hned se přede mnou vynořila velice jednoduchá odpověď: kvůli filmům a hercům z té doby. K nejoblíbenějším herečkám určitě patří i Adina Mandlová a z toho vlastně vznikl tento článek. Už od mala jsem se s rodiči dívala na filmy z minulého století. Máme jich doma celou sbírku. Každý den se na ně díváme a už je známe skoro nazpaměť. Začínám si připadat jako Ondřej Havelka, jenom je tu rozdíl skoro šedesáti let. Chtěla bych se o této době dozvědět něco víc. Myslím, že tato záliba ve filmech natočených před válkou a za války je u tak mladé generace, co jsem já, velmi ojedinělá, alespoň mi to říká švagrová.
Milena Buriánková: Bylo mu šestnáct / Člověčiny
Bylo mu šestnáct a učil se nástrojařem. Psal se rok šedesátý osmý, rok, který mohl být i pro něho zajímavý z hlediska historie národa. Osud ale rozhodl jinak. Ve starých lázních při hodině tělocviku skočil do vody a sám už nevyplaval. Tři zlomené obratle provázel zmatek, strach a vtíravý pocit beznaděje.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (12)
Po newyorské ulici jde pružným krokem mladý muž, jako by se pohyboval v rytmu písně, která se mu honí hlavou. Je sobotní podvečer, za chvíli mu končí pracovní doba v obchodě s barvami a laky, kde je druhým prodavačem. Má pocit, že mu patří celý svět. Na chvilku se zastaví v jednom krámku, aby si zamluvil módní košili, a pak se vrací do obchodu. Marně tam — ostatně jako vždy — požádá jeho majitele o zálohu na pondělní výplatu a pak utíká domů. Hádka s rodiči, kteří si stěžují na drahotu i na to, že jejich syn chodí pozdě domů, je na denním pořádku. Tony, neboť tak se onen synek jmenuje, má však v hlavě už jen a jen dnešní večer.
Tomáš Zářecký: Já a Jindřich VIII.
Nicméně podobných historek se šíří ve školních lavicích desítky a stovky. Třeba o Gaiu Iuliovi Caesarovi vyšlo bezpočet odborných publikací, přesto si žáci pamatují ponejvíce popěvek jeho vojáků „Hlídejte si ženy, Římani, už vám vedem plešatýho kance,“ popřípadě ti obzvláště hloubaví vzpomenou nějaký ten citát.