Ludvík Ťopka: Rabštejnský Scotland Yard
„Takže, pánové“, začal pan otec, jako nejstarší, „víme, že Vojta Haloušek ze Stvolna přišel druhej den po tom mordu domů v juchtovejch botách, vo kterejch nevěděla ani jeho máma, přestal chodit do práce, kulhal na pravou nohu a lhal, že mu na ni stoupl kůň při práci, že měl najednou peníze na tolik chlastu a že v kořalně chtěl po cizím chlapovi tisíc zlatejch, než ten mu třikrát propích břicho.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (4)
Po čtrnácti dnech mě na stavbě něco kouslo do krku. Včela nebo vosa spíš ale nějaký jiný hmyz. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, podobných bodnutí jsem už v minulosti chytla! Večer jsem absolvovala sice krásné rande s Míšou, ale v noci jsem pocítila šílenou bolest na krku. Napadlo mě, že by mi pomohl chladný obklad.
Hana Tomková: Zázrak na Piavě
Rakouský důstojník nespal, tiše ležel a oči měl vyhaslé. „Už nebojuje, ztratil vůli k životu,“ říkal si lékař. Pak vyšel před lazaret. Odtud z alpské průrvy bylo viděl část oblohy, byla dnes plná zářivých hvězd. „Těch se ta válka netýká, jsou lhostejné, jsou tak daleko, jsou věčné,“ pomyslel si lékař. Za ním se ozval hlas mladé sestřičky: „Doktore, přejte si něco, padají hvězdy a dnes je den zázraků,“ řekla tiše.
Jitka Krpensky: Slohová práce na téma Prázdniny
Tedy slovo prázdniny není úplně správné. Prázdno jsem totiž v červenci a srpnu vůbec neměl. Hned první týden jsem jel k tetě do Drtína, a tam já to mám rád. Bratranec Petr mě vzal sebou do jejich fotbalového klubu, kde jsme čutali skoro každé dopoledne. Po obědě jsme se chodili koupat a kluci mě naučili kraula, ale co bylo ještě lepší, bylo potápění. Nejdřív jsem se trochu bál a párkrát jsem se napil. Ale to jsem nikomu neřekl, na břehu totiž byly holky a ty by se mi smály.
Šárka Jarošíková: Návrat Malého prince
Jestlipak znáte Malého prince? Nedávno se mi stalo něco zvláštního. Potkal jsem velice malého človíčka se zlatými vlásky a malou krabičkou. Zeptal se mě, kde najde toho hodného pilota. Byl jsem trochu zmatený ...
Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od G. Apollinaira
Pravda umožňuje pronikat do neznáma. Překvapení, to, co je nečekané, je jedna z hlavních vzpruh poezie dneška. Hodiny jedna za druhou zvány jak pohřební průvod jdou. Člověk žasne, co lidé nadělají, jen aby nemuseli pracovat. Básník je ten, kdo objevuje nové radosti, i když je obtížné je snášet. Bez básníků a bez umělců by se lidstvo jednotvárností přírody brzo unudilo.
Eva Vlachová: Čisté ruce
Někdy na podzim jsem potkala zajímavou starou dámu. Opravdu dámu - klobouček, šálka barevně sladěná s kabátkem, nenápadné ale nápadité nalíčení a hlavně rukavičky. Myslela jsem si, že jen stylově dotvářejí její obraz, ale byl to omyl. Neodložila je, ani když se podepisovala. Zřejmě to pro ni byl dost obtížný úkon, bylo patrné, že už nemá ten pravý cit v prstech.
František Mendlík: Starost o chorého spolužáka
Nezáživný předmět účetnictví vyučoval na železniční průmyslovce profesor Hřivna. Byl to typický ouřada, kterému chyběly akorát klotové rukávy. O přestávkách chodil na kávičku do hospůdky za tratí, zvané DCV (Družstvo cestující veřejnosti). Při jeho hodinách se nevzrušoval nikdo. Kantor dobře věděl, že téma „Uzávěrka osobní pokladny“ nelze přednášet poutavým způsobem. Jistě by se dala celá látka pojmout jako příběh. Hrdina nejdříve opíše z ternionu čísla lepenkových jízdenek, pak vyzná lásku kolegyni.
Renata Šindelářová: Bublinky
Uvnitř bytu Simona zaslechla dětský pláč. Janička! Zajisté se zase vztekala kvůli nějaké maličkosti. Simona si pomyslela, jak obdivuje Markétinu trpělivost a stiskla zvonek. Pláč ustal. Následovaly kroky a ve dveřích se objevila Markéta. „Ahoj! To jsem ráda, že jsi přišla! Pojď dál!“ „Už to dlužím dlouho,“ připustila Simona.
Alena Wienerová: Napsáno životem
Bylo mi krásných 15 let. Po skončení základní školy jsem chtěla studovat gymnázium a mým snem po úspěšně složené maturitě bylo se stát právničkou. K tomu všemu jsem měla spolehlivé zázemí. Rodiče vysokoškoláci, podnikatelé, ale moc jsem si jich neužila. Snad i proto jsem byla samostatnější, než ostatní děvčata v mém věku.
Michal Čagánek: Bylo, nebylo
Byla jednou jedna babička, ale nebyla to obyčejná babička, byla to moje babička. Uměla pěkně hubovat, daleko lépe jí ale šlo vyprávění pohádek. Byly to krásné pohádky a vůbec nevadilo, že v nich sedmihlavá princezna nečíhá na Červenou Karkulku vracející se před půlnocí z bálu, aby jí doma trpaslíci nenadávali. Byly to pohádky, které napsal život sám.
Tomáš Jirák: Pavel a Klaudie
Nebýt mého neznámého ctitele, asi bych se už dávno zbláznila. Jako malá holka jsem mívala často pocit, že žiju jenom jako, jenom na zkoušku, pouze jakýsi provizorní život, že ten pravý život teprve přijde, a těšila jsem se, že jednoho dne se objeví pomyslný princ na bílém koni a odveze si mě do svého báječného světa.
Ivo Jahelka: Balada o nevydařeném Silvestru Pepíka Bočka
Včera soud odsoudil Pepíka Bočka, / ačkoliv na vině byla ta kočka. / Až dosud byl Pepa skoro svatej, / teď bude platit jak mourovatej! / Kdyby nedbal zlosti, byť jen z nedbalosti, / vyhnul by se půtce, nebyl by z něj škůdce. / Teď mu tvrdnou rysy, nechme mluvit spisy, / tam je všechno psáno, od něj podepsáno.
Ivan Kraus: Nejchytřejší národ na světě
Nejchytřejším národem na světě jsou samozřejmě Češi. Tento fakt je už dnes všeobecně znám a nelze proti němu nic namítat. Přitom zůstává jen otázkou, zda je dnes více chytrých Čechů doma, nebo v zahraničí. Mezi Čechy panuje v této otázce rozpor. V jedné věci se však všichni Češi shodnou: v názoru na druhé. Jenom Čech dokáže v neuvěřitelně krátké době rozeznat a posoudit chyby a nedostatky jiných národů.