Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (20)
Vrátili jsme se z přístavu do města a pomalu jím projížděli. Centrum se skládalo ze čtyř ulic, z nichž hlavní byla Smith street, kde bylo několik jednopatrových budov, ale většina domů byla přízemních. Hotely byly ve městě také čtyři, z nichž jeden, Hotel Don v Cavenagh street byl postaven z bambusu.
Zelený strom života
V životě každého „čerstvého“ řidiče nastane po úspěšném složení řidičské zkoušky složité období. Pokud se jedná o nadšence, který dychtí vrhnout se po hlavě do automobilového ruchu a vychutnat si okamžitě slasti a strasti života ...
Jitka Dolejšová: My máme mísu
Mezi svatebními dary, které Hanka s Tomášem dostali, byla i žlutá skleněná mísa od Tomášovy babičky. Mísa dekorativní, kreativním autorem vylepšená tak, že vypadala jako popraskaná. Umělecký dojem byl umocněn namalovanými červenými beruškami a zelenými lístečky. Hanka projevila radost, babička byla spokojená. „Co s tím?“ ptala se později Hanka po nerudovsku. „Někomu ji dej,“ poradil jí pragmaticky Tom, „přece nebudeme schovávat něco, co se nám nelíbí.“
Inteligentný spotrebič
Pokazila sa mi chladnička. A to bola pre mňa hotová katastrofa. Nevedela som si predstaviť svoju existenciu bez tohto stánku chuťových rozkoší a labužníckych dobrodružstiev. Stačilo ju len otvoriť a život zas dostal punc toho pravého šťastia.
Balada o servírce Hance (2/5)
V půl jedenáctý sedám na kolo. Už šestnáctý den za sebou. Polní cestu lemují šípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i tři, i čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Člověk musí zkusit všechno
V pátek jsem vstal dost pozdě, takže jsem už na procházku nešel, ale zaskočil jsem si do trafiky pro noviny a před ní jsem potkal Emptyho. To je takovej svéráznej kluk, s kterým občas popíjím v hospodě. Kdysi, za mlada, byl znám jako „bondajský býk“ /Bondi Bull/, ale teď by se na něj hodilo označení „stuartskej steer“ /vůl/.
Luděk Ťopka: Pytláci? Ne, vrazi!
Neměl jsem samozřejmě žádnou chuť se střelcem se setkat, ale také jsem nechtěl, abych byl tady v řídkém porostu příliš vidět. Sebral jsem koš a tiše stoupal hustším lesem vzhůru. Zakrátko jsem potkal rodinku hříbků, od patnácticentimetrového pantáty přes baculatou mámu až po pět pěkných kluků.
Anastázia Mahovská: Kurnik šopa
Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v tom bílém nadělení rozpouští vůně bramborové natě. Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když ještě chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly - než seběhly do školy - tak je mamky zateplily pod kabáty teploučkým bramborákem.
Egon Wiener: Pionýrské tábory | Popice u Znojma | Slavní a velcí – Liaz
Průšvih. Mně se na nich líbilo. Samozřejmě, až na maličkosti. Vím, že i z pozdějších skautských táborů se vraceli jedinci, kteří si řekli „jednou a dost“. Asi jsem trochu od malička retardován, ale mě moji pionýrští vedoucí připravili program, který naplnil mou dětskou duši, která se těšila a hřála z cvrkotu kolem mého stanu, v kuchyni při jídle, na výletech, při bojových hrách, při vztyčování vlajky, rozdělování pošty.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (7) Jazyková bariéra, první část
Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka.
Egon Wiener: Smyslná letní noc
Mít stan a o padesát let méně… Cože bych dělal? To vím naprosto jistě. Popadl bych ho a spěchal ven do noci. Je právě půlnoc. Okno pokoje mám otevřené dokořán. Zhasnul jsem, sedl si a zatajil dech. Jsem ve vesmíru sám. Ze všech světových stran, včetně té páté nahoře, na mě padá tma. Připadám si lapen, chycen, uvězněn jako ta rosnička v sudu. Čekám, až se tma promění v den a někdo mi podá pomocnou ruku. Hloupost, to bych se načekal.
Petr Kersch: Dobří učitelé
Tati? Chodil jsi rád do školy? Jak mám odpovědět tomu dítěti, když sám to teď nevím. Pokrytecky? To víš, že jsem chodil do školy rád… Cynicky? Pakárna… Kriticky? Jak kdy a do které… Do první třídy jsem chodil moc rád. Paní učitelka Marie Suková byla tak hodná! Nikdy nezakřičela. Rákosku (bývala v inventáři každé třídy) používala ve funkci ukazovátka.
Jan Jurek: Miky a Magda
Leží vedle sebe. Miky a Magda. Po dlouhé době jsou zase sami. Miky si Magdu přivine a spolu s ní se dívá do holého stropu. Po chvilce se zeptá… Miluješ mě? Magda se na Mikyho naléhavě podívá. Přece víš. Proč se na to ptáš? Abych se ujistil, že neodejdeš. A kdybych odešla? Pak nevím, co bych dělal.
Egon Wiener: A čarovat umí kdo? | Den nezávislosti v pořadí 235. | Putovní lahve
Sněm ptačí na Ještědu končil prazvláštním provoláním. Obec ptačí sněmovala s tím, že už je to neúnosné a dít se musí věci… Čiri, kiri, pták, kiririki krák. Dohodli se na tom všichni. Ti zdejší i ti, co proletěli světa kraj. Jako když rozevřeš vějíř, frr! a byli pryč. Rozletěli se do všech světových stran. Pod nimi ještě spalo město, řeka, celé Podještědí.