Jitka Dolejšová: Hravá písmena Miloslava Fulína
Napadlo vás někdy, že písmeno „f“ vypadá jako lidská postava? Připojíme-li zrcadlově druhé stejné písmeno, objeví se dvě siluety lidí, kteří si přátelsky podávají ruce. Originální nápad. Nevyčerpatelným zdrojem podobných nápadů, jako je tento, je pan MILOSLAV FULÍN (*1928), knižní grafik a grafický designér. Ta dvě přátelská „ef“ tvoří jeho copyright značku. Jsou vytvořena bez počítače, stejně tak, jako celá tvorba Miloslava Fulína.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
Martha a Tena Elefteriadu: Dvojhlasně (2)
Koncem 80. let jsem si na prknech Semaforu vyzkoušela i „divadlo“. Začalo to všechno tím, když jsme usoudili, že jednu nádhernou vokální swingovou písničku, Save the bones for Henry Jones, by mohl krásně otextovat pan Suchý. Zazpívat si jeho text, který by nám napsal přímo na tělo, to byl můj velký sen. Tak jsem tu nahrávku poslala jemu, ale moc naděje jsem si nedělala.
I když vypadají jinak, jsou stejní
Když jsem četla výborně zpracovanou knihu Fantóm od Susan Kay, mrazilo mě z představy, že by vysoce inteligentní člověk musel dennodenně bojovat s citovou vyprahlostí jen proto, že nesplňuje jistou společenskou představu fyzické krásy.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (9)
Podepsal jsem revers, to je takový prohlášení, že ručím za následky a po propuštění jsem se zastavil v hospodě U nemocnice, kde jsem si dal guláš, šest knedlíků, pivo, matesy, dva utopence a deset deka tlačenky s cibulí. Trochu mě rozbolelo břicho, ale věděl jsem, že to nejsou houby. Vedle mě seděli pánové z krematoria a vyprávěli si humorný anekdoty.
Miroslav Sígl: Prázdniny vnoučat v sedle na koních
Nedávno (13. července 2011) jsem tady vyprávěl o Luďku Horkém, co všechno prožil po svém nešťastném a životu nebezpečném úrazu jako lyžařský instruktor, když chtěl zabránit nehodě, která by potkala jeho čtyři neukázněné svěřenkyně. Následky si nese celý život a jeho žebříček hodnot je navždy touto zimní příhodou poznamenán. Vždyť letos je tomu 25 let, kdy se mu úraz stal. Po celou dobu bojoval nejen v různých nemocničních, rehabilitačních a léčebných zařízeních s tím, aby opět mohl chodit, naučit se znovu mluvit. Jeho krédo sám se umýt, obléci a něco si uvařit je stále u něj aktuální, a každý den se s ním pere při individuální celodenní rehabilitaci.
Ivo Fencl: Drábek v akci
Kdo ví, zda současný ministr práce a sociálních věcí četl v dětství i Čtyřlístky s obrázkovými příběhy svého jmenovce, komisaře Drábka? Pokud tomu tak bylo, pak ho ta četba neinspirovala při výběru školy a nestal se rovněž policistou, což by mu jistě (také) sedělo. Já sám vzpomínám na dávného komisaře-kocoura, který se dostával do křížku se zločinným světem myší, více než v dobrém.
Ivo Fencl: Kdo byl Karel Šebek? Rozhovor s Evou Válkovou
Jaké je být někým, kdo by se neměl nikdy mýlit? A kdo by měl být schopen pomoci každému? A v jakékoli situaci? Jaké je potkávat se s bolestmi? A já se potkávám i s těmi lidmi, kteří nejsou ani schopni odlišit svůj vnitřní svět od okolní reality. Dále i s jinými druhy trápení, a tak už po večerech dávno nečtu horory, ale pravda taky je, že pokud má okolí vůči lékařům vysoké očekávání, psychiatr je pro ně někdy jen cvokař… a může být tedy i blázen.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (2) Leonid Jengibarov
V šedesátých letech byl v Československu milovaným „klaunem z Jerevanu“ (jak o něm zpívala ve stejnojmenné písni Jitka Zelenková). Získal si u nás srdce diváků nejen v cirkusové manéži, ale i na divadelním jevišti. Jmenoval se Leonid Jengibarov a jeho otec, Armén, byl profesionální kuchař. Při své návštěvě Jerevanu jsem získal několik jeho zvláštních receptů, z nichž možná ten nejzajímavější vám dnes předkládám…
Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?
Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)
Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (10) Judské království / Velcí proroci Izraele ....
S prvním vladařem judské větve, s Rechabeámem (Roboámem), jsme se již seznámili. Tento dědic Šalomounova trůnu se již v prvních letech vlády ocitl v palbě žádostivosti okolních říší – rozkládající se Izrael je doslova nashromážděným majetkem ponoukal. První z úderů vedli Egypťané, kteří pobrali poklady Šalomounova chrámu.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (52) Vladimír Dvořák
Posledním z komiků (asi lépe řečeno bavičů), kterého v tomto seriálu představuji, byl Vladimír Dvořák, přes tři desítky let jeden z nejlepších tvůrců televizní zábavy. Za svého života vydal tři knížky: Začínáme od Adama (1960), Všechny náhody mého života (1991) a S Vladimírem Dvořákem o chutích a jídlech (1999), na které autorsky pracoval Pavel Lukeš. A právě z té poslední jmenované knihy je i následující recept.
Jitka Dolejšová: Vyhoďte ho z okna ven!
Bylo to roku 1419, když v Praze došlo k tzv. První pražské defenestraci. Jeden den poté (a 590 let k tomu) přichystala městská část Prahy 2 reprízu této významné historické události. Na bývalém Dobytčím trhu (dnes Karlově náměstí) vyrostlo před budovou Novoměstské radnice historické tržiště. Písař učil zájemce psát brkem na ruční papír, hrnčíř před zraky dětí a dospělých vykouzlil hrnky a misky.