Vladimír Vondráček: Pět písmen a dvě číslice
Centrum Prahy, olepené neskutečně invenčními plakáty, z části už strhanými, jsem si prošel jen jednou a návrat naší unesené reprezentace z Moskvy jsem už zažil mezi přáteli v Praze. Dojemný byl Dubčekův projev, po kterém jsme si uvědomili, že opět sklapla klec! S ohledem na malé děti i na staré rodiče jsme o emigraci vůbec neuvažovali, ale odešlo mnoho našich kamarádů.
Ivan Kott: Dvakrát za hudbou do Národního
Děj začíná svatbou Orfea s Eurydykou, která však byla při trhání květin na louce uštknuta jedovatým hadem a umírá. Orfeus se za ní vydává do podsvětí, aby za pomoci zpěvu vyprosil její návrat na zem. Musí ovšem nejprve svým zpěvem uspat převozníka mrtvých Chárona, aby mohl na člunu přeplout do podsvětí a zde obměkčit Plutona, který nakonec s propuštěním Eurydyky souhlasí.
Zdeněk Reich: Australské lovy Václava Židka
Hned na začátku bych chtěl zbavit laskavého čtenáře hrozivé představy šéfredaktora Pozitivních Novin, Václava Židka, plížícího se vyprahlou australskou buší, s ostře nabitou kulovnicí, střílejícího klokany a jiné australské vačnatce. Skutečností je, že přítel Václav loví na dálku, obvykle však pomocí internetu a dobrého slova a jeho kořistí jsou různí autoři-protinožci, původem ale ze země pod Řípem.
Václav R. Židek - Milada Kozáková: Vzpomínka na Eduarda Ingriše
Budou tomu již dva roky, kdy jsem jako dopisovatel Českého dialogu napsal „Výzvu“ na vytvoření pamětní desky již zemřelému hudebnímu skladateli Eduardu Ingrišovi v Praze. Jelikož se do dnešního dne se má výzva nesetkala skoro se žádnou odezvou a já sám ji považuji za velmi důležitou, rozhodl jsem se ji, včetně článku paní Kozákové, zopakovat na našich webových stránkách Pozitivních novin. Kdo ví, možná se někdo najde, koho můj nápad zaujme a dovede ho do samého konce.
Jiří Prášek - Miroslav Vejlupek: Také naše současnost bude jednou historií
Pane Prášku, zajímalo by mne, zda ředitel muzea musí mít vystudovánu historii, nebo zda se k takovému postu vypracoval z oborů příbuzných… | Ředitel muzea samozřejmě nutně nemusí být historik, ostatně historie je pouze část oborů, kterými se muzea zaobírají. Znám ředitele vystudované přírodovědce, geografy, učitele, ekonomy... Ptáte-li se na mě, tak já jsem vystudoval historii na filozofické fakultě brněnské univerzity.
Michal Dlouhý: Vypátraná nevěra
Na četnickou stanici Dobrá u Frýdku byl počátkem června 1924 zařazen vůdce služebního psa, strážmistr Karel Heller se svým svěřencem. Strážmistr Heller absolvoval v pořadí II. kurs pro výcvik služebních psů četnictva a jejich vůdců, který se konal v Nových Hradech v jižních Čechách. Během 12 týdnů trvajícího výcviku dostal německý ovčák Astor, odrozenec z prvního chovného kmene československých četnických psů a jeho pán Karel, základy nezbytné pro výkon četnické pátrací služby.
Milan Turek: Zabíjačkové karminy a rafinézní erotiky
Ke klukovským povinnostem patřilo roznášení polévky s kousky čerstvě upečeného masa, několika jitrnicemi, či hrstkou čerstvých, ještě teplých škvarků. Několikalitrová konvička obsahovala poklady a byla potěšením pro příbuzné či vyrovnáním dluhu za pomoc na poli. Však teprve když zabíjačka končila, nastával čas karminy.
Abhisar Laža: Člověk míru Sri Chinmoy zemřel
New York, 12. října 2007 * Mezinárodně uznávaný filozof míru a duchovní osobnost Sri Chinmoy zemřel ve čtvrtek 11. října 2007 ráno ve věku 76 let neočekávaně na zástavu srdce v svém domě v Queens v New Yorku. Sri Chinmoy se po čtyři desetiletí nezištně věnoval rozsáhlé humanitní a společenské práci ve prospěch svých spoluobčanů v mnoha zemích světa.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (18) Barbara Polomská
Věřte–nevěřte, ale s populární polskou herečkou Barbarou Polomskou si dopisuji od svých jedenácti let! Adresu jsem na ní vyloudil na karlovarském filmovém festivalu v roce 1956 a v roce 1965 jsem za ní přijel do Lodže jako novopečený novinář, abych s ní napsal první interview. V roce 1992 už jsem pak mohl paní Barbaru pozvat do svého televizního pořadu Kavárnička dříve narozených a přichystat jí tam překvapení – setkání s hercem, se kterým hrála hlavní roli v česko–polské veselohře Co řekne žena. Tím hercem byl Josef Bek, který od první chvíle paní Barbaru-Bášenku rozesmával svými vzpomínkami na natáčení.
Honza Beneš - Zdeněk Pošíval: Strůjce diskotéky v českém údolíčku
Když se na mne počátkem sedmdesátých let všechno normalizačně valilo a hrnulo a já ztrácel naději, že mi režim dovolí vrátit se k režijní práci, objevila se zčistajasna nabídka z jedné agentury. Její dramaturg se mě zeptal, zdali bych si troufl na vytvoření divadelní inscenace s tématem předmanželské výchovy. Nejprve jsem to považoval za blábol, prostě nesmysl, aby činohra poklesla do nějaké osvěty, na druhé straně to znamenalo šanci.
Ljuba Skořepová – Renata Šindelářová: Život je rébus
Miluji příběhy o “věcech mezi nebem a zemí”. A tak když se mi naskytla příležitost udělat pro Pozitivní noviny rozhovor s herečkou Ljubou Skořepovou, s nadšením jsem souhlasila. Ljuba Skořepová je totiž přesně ten typ člověka, který probouzí mou chuť pátrat, objevovat a zároveň i obdivovat. Vždyť sama herečka o sobě tvrdí, že má zvláštní schopnosti, jakýsi osobní magnetismus, jenž si spojuje se svou intuicí, ale také svýma hypnoticky světlýma očima, které jsou prý k tomu účelu vhodnější než oči tmavé.
Jitka Dolejšová: Vernisáž výstavy Aleny Čiperové
Nestává se příliš často, aby svá výtvarná díla vystavoval absolvent ČVUT, který se netají tím, že se narodil roku 1936. Paní Ing. Alena Čiperová taková je. Tato dáma v nejlepších letech (jak víme, ženy jsou poté, co zdárně překonají pubertu, už pořád v nejlepších letech), členka Sdružení výtvarníků ČR, ráda kreslila již na střední škole.
Egon Wiener: Profese budoucnosti – číšník
Ještě než začneme, řekněme si to otevřeně: je to úžasná profese. Jestli se každý druhý kluk touží stát popelářem, pak každý třetí touží být číšníkem. Kdeže zůstal horník, automechanik a fotbalista! Povolání číšníka je více než potápěč, golfista či kriminalista. Pohybuje se v nóbl podniku, chodí ve fraku, flirtuje s děvčaty, zná se s politiky, podnikateli, bankéři a filmaři. Jednou jsme s tátou čekali v hotelu Zlatý lev a kolem nás prošel číšník. Paty, špičky, kolena, nažehlené puky, černé lakýrky, fráček, vzadu dvě křídla, bílá, černá, stříbrný řetízek od hodinek. Hladce oholen hovořil švédsky, polsky, rusky, a taky říkal: „Ruky bozkávam, milostpaní....“.
Ženská nedá pokoj, dokud neví, že neví, co chce!
Říká se, že když si ženská umane, tak nedá pokoj, dokud to nedostane. Podotýkám, že když ví, co opravdu chce, tak to taky dostane, i kdyby měl čert jezdit na koze. Eliška se po celý dosavadní život vyhýbala obletovaným mužským, takovým těm šarmem nabitým krasavcům. Vycházela z čistě časově úsporného hlediska a měla za to, že je lepší, aby partner hlídal raději ji, než-li aby ona musela odhánět dotěrné samičky zblblé feromony jejich dočasných idolů, a za další, dělalo jí dobře, že nemusela zakoušet tolik potupnou žárlivost, která se jí jeví jako nesmyslná přítěž.