Jarmila Moosová: MARTIN ŠTĚPÁNEK (1)
Vážení a milí, vzácní naši čtenáři, když jsem před časem posílala sérii otázek osobnosti z nejvýznamnějších, panu Martinu Štěpánkovi, nikdo z nás netušil, že jimi bude zaujat natolik, aby jeho odpovědi přesáhly rámec běžného rozhovoru. Logicky tedy vyplynulo, že jsme se v naší redakci rozhodli nabízet vám jeho myšlenky a slova v několika blocích na pokračování.
Prosím, pomozte jim pomáhat…!
Jsou mladí. Jsou obětaví a skromní. Neradi o sobě mluví. Ale za ně mluví jejich činy. Nezištně pomáhají těm, kdo to potřebují. Jsou tu, aby poskytli první pomoc. Jsou tady, aby zachránili lidské životy. Nejsou to hrdinové akčních filmů či seriálů.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (17)
Protože žatecké i rakovnické chmelnice byly od Vrchlabí asi přece jen příliš daleko, poznal jsem problémy „Starců na chmelu“ až mnohem později z krásného filmu a už jako ženáč. Jakožto dítěti štěstěny se mi podařilo koncem gymplu vyhnout i věhlasným „Stavbám mládeže“. A že se prý na nich děly věci…! O některých zajímavějších brigádách se ale ještě někdy zmíním.
Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (3)
Když jsem na terasu před chvílí přišel, byla tam jen jedna jediná kočička. « Co tu děláš tak brzo ráno ? Normálně jsem tu sama a ptáci..., ale když už jsi tady, tak tedy dobré ráno! » A já : « Dobré ráno, ty jsi opravdu hezká kočka a sympatická, dá se s tebou povídat ». Usadila se na stůl přede mě… třeba umí i číst?
Josef Fousek - V.Židek - B.Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (2)
Hovory se psy zavádím často. Budu asi k smíchu, ale když vidím pejsánky uvázané u krámů a supermarketů, jak čekají zoufalí, jestli se jejich panička vrátí, uklidňuji je. Někdy mám dojem, že mi rozumí. Také říkám: „Ahoj, Strakulíne, kde jsi běhal, že paťcháš?“ Rozčiluje mne, když spatřím huňáče, který, uštvaný s jazykem u země, běží za kolem na vodítku v třicetistupňovém vedru.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (10)
Vraťme se nyní ještě jednou k výsledkům bruselské ankety z roku 1958. Při jejich pročítání jsme měli možnost se nepřímo seznámit s některými dalšími filmovými žánry, jako jsou například: filmové drama, film psychologický, film historický... Doplňme si nejprve vlastní představu o těchto žánrech některými jejich obecně uznávanými definicemi. Filmové encyklopedie nás poučují, že filmové drama je žánrem nejčastějším, poněvadž představuje hru ze života, hru, pojednávající o vážných lidských, mravních nebo společenských problémech.
Petr Dvořák – Pavel Veselý: Začínám docela slušně nestíhat, ale nestěžuji si
Ve světě české populární hudby se Petr Dvořák pohybuje už dlouho. Že jste o něm ještě neslyšeli? Možná proto, že stojí někdy nenápadně za mnohými projekty a o sobě moc nemluví. Po dlouhé době jsme měli čas udělat i tento rozhovor. Ještě Petra Dvořáka neznáte? ... V české pop music nejsi žádný nováček. Co vše máš již za sebou? Dá se říci, že od 18 let se tomuto oboru věnuji profesionálně, ať se to týká samotného hudebního vystupování nebo moderování, tak i pořádání a produkci nejrůznějších akcí. Dnes mi je 27, takže za tu 9letou dobu se toho stihlo opravdu, ale opravdu hodně.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (41) Alan Alda
Vaření, jídlo a víno (Cooking, Food & Wine) – tak se jmenuje knížka kuchařských receptů, kterou vydal v roce 2011 americký herec a hvězda i u nás populárního televizního seriálu M*A*S*H. Alan Alda ve spolupráci se Silvií Lehrer. Svého času prý prohlásil, že ho při jeho návštěvě České republiky nadchla naše kuchyně a že prý zatím nic lepšího než naši pečenou kachnu se zelím a knedlíky, zapíjenou naším pivem, ve světě dosud nejedl.
Rut Kolínská - Zdeněk Pošíval: Žena Evropy
Když byla Rut Kolínská v dánské Kodani jmenována ŽENOU EVROPY, pocítil jsem na jedné straně nesmírnou radost a hrdost, na druhé straně mě zaplavilo rozčarování, že taková pro národ ohromující zpráva proběhla v tisku bez náležitého ohlasu. Soudím tak i podle toho, že o české ŽENĚ EVROPY ví jen málo tuzemských lidí a dost dobře nechápu, proč v nesporně pozoruhodném případě setrvala většina tisku v mlčení.
Eva Vlachová: Sedím v parku na Míráku
Sedím v parku na Míráku, užívám si sluníčka, vůně šeříků a relaxuju. Ne, že bych řešila něco světoborného, žádná moudra, jen tak si prostě vegetuju a je mi dobře. Na vedlejší lavičku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo říká, že jsme upovídané? Ti dva řeší nejdřív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skončí u ženských.
Jiří Suchý: Elektrická puma (2)
Byla už tma, když s puškou na zádech, v nepřátelské uniformě a na armádním kole dojel František Bond k osamělému venkovskému domku. Zde slezl s kola a zbavil se tohoto dopravního prostředku tím, že ho spustil rumpálem do studny. Pak přistoupil ke dveřím domku a počal vyťukávat smluvené znamení.
Ivo Fencl: Z humoru pánů Leacocka a Swifta
Co je humor? O tom byly napsány knihy. Občas pramení legrace i ze zoufalství a prakticky pokaždé je to původně anarchie. Někdy anarchie nenápadná, jindy razantní. A kdo se jí bojí (děti to obvykle nejsou), neumí být ani vtipný, ale třeba Felix Holzmann či Jiří Wimmer strach neměli a smějeme se jim stále. Už slavný satirik Jonathan Swift byl takovým anarchistou a těžko by se svou letorou mohl třeba pilotovat Mig nebo dělat lodního inženýra či jakékoli úzce specializované povolání. Jednak by se Swift nudil, především by mu ale nejspíš nevěnoval dostatečnou vážnost.
Ondřej Suchý: Herečka Jana Ebertová slaví dnes devadesátku!
Půvabná septimánka Zdeňka Chalupová do níž je zamilován spolužák Jan Vaněk (Rudolf Hrušínský) v Cestě do hlubin študákovy duše (1939), Milada Švarcová, kamarádka Karly (Adiny Mandlové) v Pacientce dr. Hegla (1940) anebo Kordula, žena muzikanta Kalafuny (Ladislava Peška) v Strakonickém dudákovi (1955), to jsou tři z deseti postav, které vytvořila herečka JANA EBERTOVÁ v českých filmech. Narodila se 7. května roku 1920 a tak se právě dnes dožívá úctyhodného životního jubilea – 90 let.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (4)
Dost bylo lenošení, pojedeme se podívat dolů na jih do Hikkaduwy. Máme pro naši zvědavost hned několik důvodů. Prý je tam hezčí moře. Pravda je, že slané kafe v Negombu bylo docela kalné od bažin kolem mangovníků (pořád bylo čistší, než naše rybníky, a taky teplejší). Dalším důvodem bylo utužování příbuzenských vztahů.