Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (3)
Jak je všeobecně známo, za našich mladých let nejenže býval svět jako květ, ale také jaro, léto, podzim a zima nejenže nebyly největšími nepřáteli socializmu, ale naopak se k všeobecné spokojenosti hezky spořádaně střídaly, jak se na čtyři roční období v mírném klimatickém pásu sluší a patří. A nyní se docela hodí, když navodím zimní atmosféru válečných let.
Vladimír T. Gottwald: "Není nic srandovnějšího než neštěstí – není nic grotesknějšího než tragičnost."
Čekání na Godota se už při svém prvním uvedení na scéně Théâtre de Babylone stalo divadelní událostí Paříže (přestože hru před tím údajně odmítlo na pětatřicet režisérů). A nejen to. Godot úspěšně dobyl celý svět, v anketě deníku Le Monde o stovku nejvýznamnějších titulů 20. století se Čekání na Godota vyhouplo až na 12. místo, v roce 1969 získal Samuel Beckett Nobelovu cenu za literaturu. Přesto, když se jej později ptali, v čem spatřuje příčiny tohoto fenomenálního úspěchu, prý Beckett odpovídal: „Vlastně to všechno byla jen taková náhoda.“
Hudbu Karla Svobodu Němci stále milují
Píseň Karla Svobody a Vladimíra Kočandrle Tři oříšky má kromě německé textové verze rovněž verzi italskou, španělskou, anglickou a francouzskou, která vyšla před nedávnem na druhém albu Elly Endlich „Meilenweit“. Ve svém repertoáru má píseň i německá operní zpěvačka Kriemhild Maria Siegel, která ji zařadila i na své luxusní dvoudeskové vinylové album „Schwanensee“ (Labutí jezero) doplněném rovněž CD. Na tomto deskovém projektu se píseň objevuje ve společnosti hudebních velikánů Petra Iljiče Čajkovského, Bedřicha Smetany, Wolfganga Amadea Mozarta a dalších.
Josef Fousek: Vzájemné zdravení / O lakotě
Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala. Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (19)
Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.
Filmuje... (1)
Vždy ráno sme odnášali vzorky moču a stolice do laboratória. Bolo zložité najmä doniesť v laboratórnych miskách požadované vzorky stolice. Chodili sme na toalety vyzbrojení paličkami do krku a laboratórnymi miskami. Niekedy boli problémy aj s močou. To vtedy, ak jej bolo v špeciálnom močovom pohári veľa, alebo naopak, málo. Trafiť sa do vkusu laboratórnej sestry bolo miestami zložité. Bola to pomenšia osôbka s obrovským množstvom dioptrií na nose.
Ivo Fencl: Kdo byl Peter Sellers?
Peter Sellers (1925–1980) byl čtyřikrát ženatý. Kupříkladu druhá žena s ním ale vydržela jenom čtyři roky. Byla to herečka Britt Eklandová (nar. 1942), která během té doby nazrávala pro blázinec. Peter byl docela jistě výjimečný člověk, nicméně ne způsobilý normálního života, i když je samo sebou diskutabilní, jak definovat normální život opravdu dobrého herce. Doma se rozhodně projevoval děsivě. Nálady se mu měnily během okamžiku. Uplynulo pouhých pět minut a on stačil vystoupat z mokřiny nejzuřivějšího do stavu euforie.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (1)
Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.
Ondřej Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (III.)
„Když mě něco rozčílí nebo je mi z něčeho smutno, vezmu krabici s nápisem KARLOVY VARY, a hrabu se v jejím obsahu. Je v ní všechno to, co mě před nedávnem přivedlo k psaní tohoto seriálku pro Pozitivní noviny – vzpomínky na filmové festivaly, prožité v krátkých kalhotách…“
Vlastimil Marek: Infozávislost
Tvrdím již mnoho let, že my lidé jsme tvorové nehotoví, v tomto smyslu nepřipravení na takové jevy a způsoby vnímání, jako je třeba symfonická hudba, film a televize, nebo atomová energie. Dnes, jak tak koukám kolem sebe a jak prožívám svá vlastní zklamání, nemohu nepřipojit ještě jednu závislost: závislost na informacích.
Josef Kubíček - Zdeněk Pošíval: Tajuplné pravidlo sedmého roku
Čtenáři Pozitivních novin si mohli povšimnout, že do »Rozprav« nejsou zváni herci, neboť většina mých známých a přátel z tohoto oboru je již dostatečně populární a známá svými názory, postojem k realitě i soukromým životem. Herci jsou veřejností chápáni jako obecný majetek, čtenáři bulváru o nich často vědí víc než oni sami o sobě; bývají jim věnovány všelijaké medailonky i nepřetržitá pozornost lovců senzací a skandálů.
Josef Krám: O životní anabázi Pavla Ludikara
Jedno staré české přísloví říká, že na kabát se plivne snadno, s jeho očištěním si nikdo moc práce nedá. Druhá světová válka přinesla hodně zla, období těsně po ní další bolest, nespravedlivá nařčení a křivdy. A tak se stalo, že se zapomnělo na řadu lidí, kteří náš národ proslavili ve světě. Zemřeli ve své bolesti, opuštěni, v pohrdání a veřejném odsudku.
Dáša Cortésová: Jaká byla Ljuba Hermanová (6)
Když já jsem začala s Ljubou Hermanovou jezdit po vlastech českých, tak už byla starší dáma. Nerada užívám toho slova starší, protože papírově to byl sice fakt, ale svým temperamentem předčila daleko mladší kolegy. Mimo jiné jsme absolvovali náročné turné pro naše vojáky - pohraničníky. Byli jsme všichni celé dny pohromadě, v hotelu, v šatně i na jevišti. Já s ní jezdila společně v jejím autě.
Miluška Šimková - Blanka Kubešová: Malý portrét
Je to už řada let, ještě za hluboké totality, co Miluška Šimková přiletěla z australské Sydney za krajany ze Švýcar a vystupovala v naší kavárničce v Lucernu. Tady jsem totiž od čtyřiaosmdesátého roku měsíc co měsíc vedla večery hudby a poezie a čtení z exilové i zakázané domácí literatury.