Miroslav Sígl: O rekordně vysoké soše T. G. Masaryka
Náhoda tomu chtěla, že jsem se začal zajímat o osud předčasně zesnulého Stanislava Rolínka (1902–1931) z moravského Bořitova. Proslul jako talentovaný sochař – samouk především tvorbou národních monumentů (sochy v nadživotní velikosti sv. Václava, Jana Žižky, Jana Husa, Prokopa Holého, blanických rytířů, legionářů). Tohoto skromného umělce – samotáře, který se ve svých 22 letech léčil na tuberkulózu a své původní zaměstnání čalouníka musel ze zdravotních důvodů opustit, si povšiml starosta nedaleké známější obce Kunštát František Burian. Uvědomil si, že podobné sochy by mohly zvýšit turistickou atraktivitu obce, a proto Stanislava Rolínka podpořil v jeho zálibě.
Antonín Siuda: Můj stařičký "Trávníček"
Na podzim v roce 1951 byl vytištěn a dán do prodeje Slovník jazyka českého. Jako jediný autor je v něm uveden František Trávníček, což je od té doby zpochybňováno. Slovník má 1801 stránek a je uložen v jednom objemném svazku s plátěnou vazbou. Manipulace s ním je velmi rychlá a jednoduchá. Je to obyčejná knihařská práce, ale výjimečných řemeslných kvalit.
Luciana Klobušovská – Jarmila Moosová: Šlechtična
Bez klobouku bos... slova, která mě napadají ve chvíli, kdy se chci podělit o radost, že mi v životě byla básníkem a spisovatelem panem Petrem Musílkem z Chotěboře představena žena, k jejíž garderóbě plejáda nejrozličnějších klobouků neodmyslitelně patří. Umí je totiž nosit tak noblesně, že ani na vteřinu nezapochybujete, že si před vámi vykračuje pravá šlechtična. A proč právě ona slova? Nevím, snad že bez klobouku by už byla jako bosá. I když... nebyla. To nejdůležitější totiž nosí v sobě: básnířka a budoucí spisovatelka, ale především pro všechny své přátele báječná kamarádka a přítelkyně, vypravěčka LUCIANA KLOBUŠOVSKÁ.
Ing. Ivo Toman: Tajemství vnitřní mluvy (2)
Musíte se naučit problémy „vypnout“. A „zapnout“ jiný program, jako když přepnete stanici v televizi. Jen tak současné myšlenky nahradíte jinými myšlenkami. Vědomě „vypudit“ problémy ze své mysli v daném okamžiku nedokážete. Je to proto, že v každém okamžiku můžete myslet jen na jednu věc. Jestliže tedy myslíte na to, že na něco konkrétního nechcete myslet, tak myslíte právě na to, nač myslet nechcete.
Ing. Ivo Toman: Tajemství vnitřní mluvy (1)
O tom, jak uvažujeme, rozhodují naše emoce. I to, jak jsme v životě silní, určují emoce. Známe dvě základní emoce. Jsou to touha a strach. Nebo víra a strach. Touha mít něco a strach, že to nebudete mít. Nebo že to ztratíte. Touha po penězích a strach, že je nebudete mít. Nebo strach z chudoby. Touha po druhém pohlaví a strach z odmítnutí. Nebo strach ze sexuálního selhání.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Andělská pevnost / Římská náměstí / O svaté Anežce
Tady, před Andělským hradem dal do rukou desíti andělů symboly tragického Ježíšova ukřižování. Jeden z nich drží v rukou kříž, jiný hřeby, další palici, jeden ukazuje roušku sv. Veroniky, do níž Ježíš otíral a otiskl svou tvář. Neschází tu ani kopí, jímž probodli mrtvé tělo, ani tyč s houbou, kterou, namočenou octem, přiložili k Ježíšovým rtům.
Ondřej Suchý: Škola kouzel - Seriál historika Antonína Hančla
Když jsem se před časem seznámil s dalším velkým Hančlovým dílem, nekonečným seriálem ŠKOLA KOUZEL, v němž kromě zajímavě napsaných medailónků předních našich i zahraničních kouzelníků uveřejňoval i principy některých jejich jednodušších kouzel, napadlo mne, že by výběr kapitol z tohoto seriálu mohl začít vycházet v Pozitivních novinách. Je totiž velká škoda, že knižní podoby se asi nikdy nedočká.
Marta Urbanová: Rakousko Blumau
Jak jsem slyšela o Hudertwasserovi, jeho nápady, jeho barevná architektura mne okamžitě oslovila. Navrhla jsem manželovi zajet si do lázní Blumau v Rakousku. „A když budeme projíždět Vídní, prohlédneme si tam některou z jeho budov a ještě při té příležitosti navštívíme vnuka ve škole.“ Od slov ke skutkům nebylo daleko. Skočili jsme do auta a hned příští den jsme stanuli před tou nevídanou krásou.
Josef Krám: Ztracený svět komunismu
Televizní štáb BBC hledal a nacházel v postkomunistických zemích zajímavé osobnosti, které autentickým a originálním způsobem nastavovaly zrcadlo tehdejší společnosti. V naší republice na doporučení Národního filmového archivu pak natáčel 22. května minulého roku s proslulým a neustále aktivním tvůrcem amatérského filmu Jaroslavem Dolečkem u něj doma v Dlouhé Vsi nejen kvůli němu, ale především pro jeho neopakovatelný záznam komunistické každodennosti s typickou dolečkovskou nadsázkou a humorem.
Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (2/4)
V roce 1971 jsem měl možnost se poprvé představit jako karikaturista v silvestrovském čísle časopisu Dikobraz. Zakrátko jsem dostal od šéfredaktora Jindřicha Bešty nabídku, abych do Dikobrazu připravoval seriál Komik na tento měsíc – znamenalo to 1 karikaturu plus 1 stránku textu měsíčně. Byl jsem šťastnej jak blecha a hned jsem „rozdával tituly“ všem, kteří se v tom či onom měsíci něčím hezkým projevili, ať už v novém filmu, v televizní komedii anebo v novém divadelním představení.
Jiří Suchý: Pohádka
Pohádka má ohromnou přednost: to, co se v ní vypráví, není pravda, takže se dá vyprávět cokoliv. To se zdá ulehčovat pohádkáři situaci, ale není tomu docela tak. Naopak, tím, že máte neomezený možnosti, jste na tom daleko hůř. Já to znám z restaurací. Tam, kde mají na lístku čtyři obědy a dva z toho už nemají, tam je věc jednoduchá, protože jedno z těch dvou zbylejch jídel zaručeně nejím.
Ivo Fencl: Šangri-La Jamese Hiltona
Někde na severu Himálají v Tibetu, za pohořím Karákorum, na západním konci řetězce vrcholů Kunlun leží prý podivuhodná lámaserie Šangri-La. Ve slavném románu Ztracený obzor (1933), jehož druhé vydání se kdysi stalo základním kamenem éry kapesních paperbacků, klášter líčí vynikající anglický vypravěč James Hilton (nijak spřízněný s dědicem řetězce hotelů), který se – podobně jako Robert Louis Stevenson – při psaní nikdy tematicky neopakoval.
Jitka Dolejšová: VELIKONOCE - PAŠIJOVÝ TÝDEN (2)
Po poslední postní neděli následoval Pašijový týden. Pašije = latinský výraz, který v českém překladu vyjadřuje utrpení. Podle církevních zvyklostí byla po celý pašijový týden při mši svaté čtena a zpívána evangelia o umučení Ježíše Krista. Vařilo se jen jednou denně, rodina se odbývala polévkou a chlebem, nebo jedla brambory s mlékem.
Vlasta Mlejnková – Peter Závacký: Kreslením si uklidím v duši
Život berie ako vzácny dar. Humor jej zase denne ponúka množstvo optimizmu, ako tento dar zmysluplne prežívať. Nenecháva si ho však iba pre seba. A keďže sudičky jej dali do kolísky navyše aj vzácny dar výtvarného talentu, s plnou náručou a s optimizmom sa oň deli s ľuďmi okolo seba, pre ktorých kreslí páčivé úsmevné obrázky, zjednodušene nazývané aj karikatúry, aby aj im ponúkla úsmev a radosť, ako dar do života a pre seba ďalší krásne prežitý den. Je vždy príjemne optimisticky ladená, čo priaznivcom jej humoru na nej najviac imponuje.