Pavel Vrba - Jan Krůta: Pražský imaginátor
Každé setkání s Pavlem je pro mě jedno velké Sedni si a mlč. Pavel je chrlič imaginace a živá voda nepotřísněného jazyka z něj padá na naše hlavy, na naše potřísněné duše, na jeho potřísněné boty, protože Pavel je hlava, která se vznáší vysoko nad tělem, náchylným tak dlouho k neřestem, až posléze k té nejhloupější - ke stáří.
Ivo Fencl: Pozitivní skeptik Jonathan Swift
Stejně jako Robinsona četl Gulliverovy cesty (1726) asi každý. Přinejmenším v dětství - a přinejmenším neúplnou verzi. Ne každý si ovšem, pravda, zapamatoval zdejší "odvážná" zjištění o vesmíru. Možná to nevadí. Ona zas tak odvážná nejsou. Slovo jsem umístil do uvozovek asi právem a Swiftova (1667-1745) tvrzení totiž k žalu všech záhadologů nebyla nikterak vizionářská.
Jakub Srovnal: Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí (4)
Ašak po Hašlerem zarecitovaných „Cikánových houslích“ najednou roztál. Mladík se Kvapilovi zalíbil a odnesl si od něj pro chystanou hru hned tři role: Jana Roháče z Dubé, Hartneida z Lichtenbergu a podruha Vítka od Červených zvonů. Než došel na jeviště, uměl už text první role. Představil se inspicientovi Václavu Zintlovi a ten si zapsal jeho jméno.
Danuše Markovová: Souběh tří náhod pozitivních
Náhody jednoznačně pozitivní mě posunuly o hodný kus vpřed. Daly mi směr a náplň. Staly se přímo šamanským úderem, který mi změnil celkový pohled na svět. Možná že šlo pouze o posedlost, a náhody se mi jen připletly do cesty, ale stále jsem přesvědčena více věřit ve vyšší řád, který nás k čemusi předurčil. Zdá se, že v mém případě jsem se rozhoupávala déle.
Vladimír Leksa: Paracelsus a Jesenius – lekári z rozhrania svetov – alebo – Od pravedy k postvede
Syn prvák už vie písať a čítať. Je na to hrdý. Listuje vo svojej prvej písanke a smeje sa na neotesaných septembrových vlnovkách. To bolo dávno – vtedy som ešte nevedel písať!, volá. Aj ja prinášam svoju prvú písanku – mám ju odloženú spolu so šlabikárom – takú istú – kostrbaté čiary v nej mi pripadajú rovnako smiešne. Bolo to rovnako dávno – vtedy som ešte nevedel písať. Kto sa raz naučí čítať a písať, prechádza rozhraním; láme sa ako svetlo – čo bolo predtým, stáva sa naraz hrozitánsky pradávnym.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)
Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (42) Ljuba Hermanová
„No, řekněte, jak bych mohla opomenout umění kulinářské, když knihkupci a nakladatelé přes celou tu obrovskou záplavu nejrůznějších kuchařek a knih o jídle i nadále prahnou po tom, aby se k vaření, pečení, smažení (a posléze ke stolování) znovu a znovu vyjadřovali známí lidé různých profesí. Jsi-li zpěvák či herec, tím líp!“ zdůvodňovala kdysi Ljuba Hermanová, proč v knížce jejích vzpomínek nesmí chybět také kapitola o umění kulinářském. Několik jejích receptů nebude chybět ani zde. Zdůvodnění mám prosté – o jídle jsem si s Ljubou poprvé povídal už v roce 1968, kdy jsem ji zpovídal coby „mladý novinář“ pro zvláštní tiskovinu – Pionýrské noviny!
Stanislav Moc: Ahoj mámo
Někdy se mi zdá, že je přece jen něco, co by se dalo popsat jako národní povaha. Rozumějte, že jako jsme ovlivněni nejen prostředím, v kterém jsme vyrůstali, ale i jeho historií a zkušeností generací, které nám předcházely. A tudíž, že jsme jiní i povahově, než ti, kteří v tom nevyrostli. Takže by se dalo spekulovat, že i komunisté se v jistém ohledu chovali především jako Češi.
Ondřej Suchý: Co Raoul Schránil o svých ctitelkách neprozradil
Listoval jsem předválečnými i válečnými ročníky časopisu Kinorevue a hledal v nich alespoň náznak nějakého užšího vztahu, který by mohl mít Raoul Schránil s některou ze svých filmových partnerek či kolegyň. Nic podobného, co zde naznačovaly např. snímky Svatopluka Beneše s Adinou Mandlovou (leckdy s mnohovýznamným popiskem) se ovšem v článcích a glosách o Raoulu Schránilovi vyčíst nedalo.
Jan Řehounek: Nymburská Mateřinka
„Půvab Mateřinky, který mě fascinuje, je v tom, že je to přehlídka nesoutěžní. Proto na ni děti jezdí s chutí a na jeviště vstupují s nezměrným nadšením. To je důvod, proč sem jezdím velice rád,“ řekl mi televizní moderátor Honza Kovařík, který festival několik let moderuje. Mně osobně festival mateřinka, u jehož zrodu jsem před čtrnácti lety stál a v roli dramaturga na něm působím doposud (a letos i v roli moderátora dopoledního programu), nesmírně obohacuje.
Ondřej Suchý: Kdo byl Oldřich Dědek alias Oldřich Horský?
Nebude prvním, koho z výrazných představitelů malých filmových rolí představuji jako „hvězdu mého života“. Přiznám se, že trvalo hodně dlouho, než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně, je totožný s jedním z trojice „rádců“ starého krále v Pyšné princezně, anebo s excentrickým bubeníkem a hráčem na pilu Karlíčkem Kalouskem v Hudbě z Marsu.
Viki Stirská - Pavla Králová: Číslo jedna je moje maminka
Číslo jedna je pro mě určitě moje maminka, je mým velkým vzorem a je prostě úžasná....Po ní je hodně velká pauza….., nic a Angelina Jolie, která je nejen úžasná herečka, ale neuvěřitelně dobrý člověk, který se snaží pomoci, kde může. Můžu s čistým svědomím říci, že jsem přemýšlela, ale dalších osm osobností nedovedu dát dohromady.
Ceny paměti národa byly uděleny na koncertu „My jsme to nevzdali“
Armádnímu generálovi Tomášovi Sedláčkovi, sedlákovi ze Zadního Chlumu panu Janu Peckovi, chartistce Věře Roubalové Kostlánové a řediteli Člověka v tísni, jednomu ze studentských vůdců sametové revoluce 1989 Šimonu Pánkovi, byli na slavnostním koncertu „My jsme to nevzdali“ uděleny Ceny Paměti národa. Občanská Cena Paměti národa byla udělena historicky poprvé a získali ji lidé, kteří „ve svém životě prokázaly, že svoboda, čest a lidská důstojnost nejsou prázdná slova“, uvádějí organizátoři.
Renata Šindelářová: Nestárnoucí Metráček
Metráček. Tuhle přezdívku tlusté Jitky, která svůj handicap využila ve svůj prospěch při závodech ve vybíjené, jistě všichni znáte. Byl zfilmován Josefem Pinkavou a knižně vyšel poprvé v roce 1969. Právě nyní vydalo nakladatelství XYZ tento dívčí román od spisovatele Stanislava Rudolfa již po osmé. Pokud se některá kniha dočká osmého vydání, již to samotné o něčem svědčí. Metráček je stále v kurzu.