Jaroslav Wykrent: Ze šuplíku
Generální štáby zbytku našich zásad, začaly hned zrána nad ústupem jásat, aniž by do boje daly vlastní pěsti... Bože - jak je snadné hrát si na vítězství! Hrát si na vítězství... Velitelé flotil, směřujících k pólu, zapomněli rychle, že vypluli spolu do míst, kde si SMRTKA všechny stejně cení... Bože - jak je hořké pozdní objevení! Pozdní objevení...
Petr Heinrich: Internetové Pobyty s myší
Co to vlastně vůbec jsou ty pobyty s nějakou krysou? Tak zaprvé, myšák cestovatel vpravo nahoře není žádná krysa, je to čistokrevný myšák Vilík. Ten se jednoho dne rozhodl, že kanál, ve kterém až doteď bydlel, už je mu malý a koruna dostatečně silná. Tak si sbalil kufr a začal cestovat.
Petra Haasová: Jak fungují „Boží mlejny“?
To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“!
Ivo Fencl: Slovní hříčky a písně podle pánů Čecha a Schelingera
Krátký život tragicky zesnulého Jiřího Schelingera (6. března 1951 – 13. dubna 1981) je dnes legendou. Jiří sám je pak pro mnohé pamětníky, ale i nepamětníky takřka mytologickou postavou. Tu lze zkoumat buď přísně vědecky, nebo i senzacechtivě, ale taky po dětsku, myslím si. Naivně, hravě, okouzleně a v omámení říkankovitými texty, tedy zvlášť pokud je budeme vnímat jako svébytné příběhy! A proč ne! Jedním z prvních takových příběhů se stal příběh mladíka, který se – nadšen a beze studu – chopí jinak ryze ženské aktivity: Dráty pletací. Text písně napsal před čtyřiceti lety Karel Šíp a skladba byla natočena 12. 12. 1972.
Josef Krám: Zmrtvýchvstává kostel svatého Jana Nepomuckého v zaniklé obci Vrchní Orlice
Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice. Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní. V pramenech je poprvé připomínána 1567, jako samostatná ves pak až roku 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla Vrchní Orlice pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená.
Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem
K příjemným povinnostem nejednoho knižního redaktora patří i každoroční návštěva pražského veletrhu „Svět knihy“. Ten letošní, který proběhl mezi 17. a 20. květnem, je zdárně za námi. Jistě by se slušelo obsáhle poreferovati o jeho bohatém programu, zmínit slavné hosty, pozoruhodné knižní novinky, ba i detailněji pochválit vynikající hudební vložku rumunských folklorních umělců. Leč to už nepochybně učinili jiní.
Václav Chaloupek - Jan Řehounek: Medvědi, ježkové a myslivci
Vysloví-li se jméno Václav Chaloupek, vybaví se většině lidí – od batolat po důchodce – jeho televizní večerníčky, v nichž hlavními hrdiny jsou zvířátka. Těch večerníčkových cyklů s mláďaty zvířat je již sedm, poslední s ušatým ježkem. Kdo by neznal z televizní obrazovky půvabné snímky Tuláček - s nezbedným lišáčkem, Vydrýsek - o mrštné vydře, Kluci ze zámku, v němž jsou hlavními hrdiny bažantíci...
Ivan Kraus: Redakce
Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně. Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny.
Johanna von Herzogenberg - Milan Turek: … vždyť jsem se tady narodila….
Johanna von Herzogenberg prožila dětství na Sychrově a v Brné, vystudovala gymnázium v Ústí nad Labem a promovala roku 1943 na pražské Karlově univerzitě v oboru dějin umění a germanistiky. Roku 1946, po internaci v českém sběrném táboře k nucené práci, byla rodina vysídlena a usadila se v Bavorsku. Po letech studií a cest Porýním, Rakouskem a Francií se stala jednatelkou vrcholné mnichovské kulturní instituce vyhnaných sudetských Němců Adalbert Stifter Verein.
Zdislav Wegner: Růžový sníh
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.
Miroslav Sígl: Moje útroby jsou nyčkonc vniveč
Prosím, neberte tu větu v titulku vážně, ta má spíše demonstrovat zapeklité vazby, slova, spojky, podměty a přísudky či příslovce naší češtiny. Nám připadají běžné, ale co má s nimi dělat chudák překladatel, ale nehleďme zas tak vysoko, stačí je použít jen tak mimoděk v rozhovoru s cizincem, naším přítelem ze zahraničí. Zpozorní, napíná sluch a smysly svoje a hledá vhodný ekvivalent do svého rodného jazyka. Ó, jak to mnohdy těžké bývá! My máme v české řeči tolik původních slov, jak málokterý jazyk ve světě.
Marta Urbanová: Egypt
Před pár lety nikomu slovo Hurghada nic neříkalo. Před pár lety tam nebylo ani letiště. Během třiceti let se všechno změnilo. Z malé přímořské osady se stalo letovisko, kam odlétá z Evropy několik letadel s pasažéry na dovolenou. I já jsem byla mezi těmi, kteří tam přistáli. Hotel byl obklopen pouští, ale když jsem vešla do jeho bran, octla jsem se v orientu. Jako by v přepychovém sídle nějakého šejka.
Zdislav Wegner: Odvaha
„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.
Josef Fousek: Na cestách s anděly
Josef Fousek měl odjakživa toulavé boty. A každá cesta i ta nejkratší, třeba jen z Kladna na Křivoklát, byla pro ně takovým dobrodružstvím jako pro jiné cesta kolem světa. Na každém kroku, i tam kde jiní vnímali jen šedou nudu, zažíval pestrobarevné příběhy, o kterých pak vyprávěl všude, kde se našel alespoň jeden posluchač.