Dr. Ernst (Arnošt) hrabě Waldstein-M.Pfeffer: Muž s nonšalancí aristokratům vlastní
Když jsem se ještě řadila do kategorie dítek školkou, později základní školou povinných, tak jsem si asi jako většina malých holčiček hrála na princezny. Krásné dlouhé šaty (v mém případě máminy svatební), představa o životě na zámku, později se ještě přidaly sny o princi na bílém koni. Po téměř třiceti letech jsem stoupala do druhého patra ve starobylém měšťanském domě, nacházejícím se hned vedle zámku Belvedere ve Vídni, a hlavou se mi promítaly právě tyto vzpomínky z dětství.
Ivo Antušek: Auto jako nabitá zbraň
Řízení vozu a jeho pohyb po silnici je však smrtelně nebezpečnou záležitostí i dnes. Vezmeme-li do rukou nabitou zbraň, chováme se obezřetně, protože si v každé chvíli uvědomujeme, co může způsobit náhodný výstřel. Sedneme-li za volant či řidítka, toto vědomí zvláštní odpovědnosti se nedostaví. Konáme cosi naprosto běžného, všedního, zautomatizovaného, co, podle jakéhosi skrytého vnitřního přesvědčení, nevyžaduje žádnou zvláštní péči, ani přesné dodržování stanovených pravidel.
Stanislav Moc: Návštěva
Letadlo přistálo na čas a brzy už začali chodit cestující z transitu ven, kde na ně čekali příbuzní včetně mne. Chodilo to, chodilo, do náruče si padalo, jen máma pořád nikde. Nedočkavě jsem vyhlížel a stále nic. Nakonec přestali cestující chodit a já jsem značně znervózněl. Dobře jsem věděl, že jazykově na tom není nejlépe, ač pocházela ze Sudet.
Jakub Srovnal: Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí (5)
Do života Karla Hašlera vstoupily dvě osoby, které v podstatě změnily jeho život. Tou první byl bývalý korepetitor Národního divadla v Praze, hudební skladatel i vynikající klavírista Rudolf Friml (1879-1972), který se v prosinci roku 1903 vrátil z ciziny. Jednou zašel Friml do Niklovy vinárny na Perštýně, kde se scházela umělecká chasa. Sotva vešel do místnosti, prostořeký Hašler ho nazval „panem Johanesem“ a tento přídomek zůstal Frimlovi navždy.
Lenka Nováková: O dobrém pocitu a kde si ho koupit?
Asi každý z Vás má doma kus značkového oblečení, ve kterém se cítí dobře. I já ho mám. Ani bych nedokázala vysvětlit, jestli má nějaké specifické vlastnosti, kvůli kterým ho mám raději a nikdy jsem o tom tak nepřemýšlela. Až z knihy Setha Godina „Všichni marketéři jsou lháři“ jsem pochopila, že jsem si nevybrala jen kus šatstva, ale zaplatila jsem si především dobrý pocit, který ve mně to oblečení vyvolává.
Vladimír Vondráček: Bajka o jedné milé zoologické zahradě
Byla – nebyla, no samozřejmě spíše nebyla, ale mohla být, jedna milá a překrásná zoologická zahrada. Na rozdíl od jiných zoologických zahrad, které vybudovali pro své potěšení a snad i studium lidé, v této zahradě žili a spravovali ji živočichové sami. Jednoho krásného dne, mírnix-dýrnix, z čista-jasna, kde se vzala tu se vzala. Na jednom malém ostrůvku uprostřed Pacifiku dala místní fauna hlavy dohromady a založila si ZOO.
Ondřej Suchý: Čím se Jiří Voskovec v Americe nejvíc trápil
Kolika lidem jsem záviděl, že se mohli setkat s Jiřím Voskovcem! Přesto jsem vděčný osudu, že jsem tohoto noblesního, nadmíru inteligentního a vtipného umělce mohl poznat trochu blíž alespoň prostřednictvím jeho neznámých dopisů, které jsem získal, a pak také díky tomu, co mi o něm pověděli pánové Josef Škvorecký, Jethro Spencer McIntosh (malíř, scenárista a herec českého původu) a konečně třeba i samotný Jan Werich či později Jára Kohout.
Naděžda Munzarová: Dopis Dantonovi
Dantone, nevím, zda před dvěma sty lety u vás existovalo slovo REVUE. Asi ano. My, cizinci jsme je od vás nedávno přejali. Asi se divíš proč, protože překlad toho slova je "přehlídka" a to existuje v každém jazyce. My to slovo v původním francouzském znění přejali proto, abychom odlišili jeho doslovný překlad od jiné podívané.
Eva Vlachová: Krásná nálepka
Nedávno jsem si, jata touhou po vzdělávání se, pročítala nabídku různých seminářů a školení a jedna mne vážně zaujala. Jmenovala se Etiketa a protokol. Zdá se mi totiž, že etiketa se stala staromódní a vlastně i trochu úsměvnou záležitostí. Možná si ji ale spojujeme pouze s etiketou dvorskou, o jejímž pokrytectví nás už dávno velmi podrobně a čtivě informoval Alexander Dumas. Momentálně řešíme etiku.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (7) - Doba královská/David šel do války volky nevolky...
Úloha Saula, válečníka každým coulem, nebyla jednoduchá. Filištíni, kteří v daném okamžiku představovali hlavní nebezpečí v zemi, byli (jak se zdá) fyzicky robustnější než Izraelci a byli též technicky o jednu epochu dál než Saulovo vladařství. Zatímco Izrael zůstával ještě v době bronzové, Filištíni žili již v časech železné doby.
Danuše Markovová: Nádherné zbytečnosti vzpomínkové
Nutně se musím zmínit ještě o jedné skupině zbytečností, které se těm kamenným zdánlivě vzdalují pouze formou, ale obsahem se nápadně podobají. Splňují stejné atributy: Lahodí oku, jsou rovněž opředeny závanem dávných i nedávných vzpomínek, ani se nedají koupit v žádném supermarketu. Ano, jedná se o nádherné zbytečnosti, o které zavadíte doma pohledem.
Sloupky Jiřího Menzela (18)
Jak se věci někdy opakují. Byly doby, kdy jsem nesměl veřejně vyjadřovat, co si myslím. Domácí novináři se mi vyhýbali, nicméně ti zahraniční do cizích novin čas od času udělali se mnou rozhovor a já jim odpovídal podle svého svědomí. Snažil jsem se v míře své odvahy být co nejupřímnější. Stávalo se potom, že ten rozhovor vyšťoural nějaký soudruh, nechal si ho přeložit a dělal mi pak za to u nás v Čechách dusno.
Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb psím počasím do Santiaga (3) Den druhý
Z té přeplněné horské nocležny jsem se vytratil raději hned za svítání. To aby ty dvě ženy, až se budou ráno z té kruté noci dávat dohromady, měly potřebné soukromí a nemusely se ostýchat před cizím chlapem. Po paměti jsem sesbíral svůj skromný majetek, nacpal to všechno do batohu, přesvědčil se, že se včerejší defekt mého pohybového aparátu sám od sebe srovnal, pozdravem se rozloučil a šel. Vyžadovalo to z mé strany značné odhodlání, protože ta slota venku trvala i po rozednění a vydržela po celý nadcházející den. Odkládat to ale nemělo smysl, dříve nebo později bych stejně do toho nečasu musel.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Doba snění a doba počátku
Když jsem dorazil na dunu nad pláží, byla ještě tma, ale obzor se již červenal. V rudé záři mi kumulovité mraky těsně nad oceánem připadaly jako koruny stromů. Jako kdybych se díval na alej lip někde v dáli, přes louku a v zimě. Z té vyvýšeniny se moře zdálo rovné, jakoby pokryté ledem a houpající se vlny vytvářely dojem, jako by se přes planinu hnal nízký vítr, který všechno umetal.