Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (5) Každodenní život na palubě
Dalšími nepostradatelnými pracovníky hotelového oddělení jsou stewardi. Nevím, jak to na palubách obchodních lodí chodí dnes, ale za časů mé aktivní služby byli tři. První a služebně nejstarší byl steward kapitánův. Ten pečoval o pohodlí a spokojenost našeho velitele a zajišťoval obsluhu osazenstva důstojnické jídelny. K tomu nemám co dodat, do styku jsem s ním nikdy moc nepřišel. Druhý steward, kterého jsme jako posádka měli víc na očích, měl na starosti jídelnu mužstva včetně obsluhy jejího osazenstva a úklidu v jejich prostorách. Každý z nich k tomu vždycky přistupoval zodpovědně, a tak kultura stolování, obsluha i čistota byly na všech lodích na velmi vysoké úrovni.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (19)
V MALENOVICÍCH, v malém bistru, mne vzpomínky na rok 1987 neodbytně a téměř vlezle, znovu navštívily. Zavřel jsem oči a začalo to stokráte opakované kino. Byl to pro mne první životní dotek s paní, která nás navštíví a řekne: „Už jsi dohrál, kamaráde!“ „Ty myslíš na svůj infarkt, že?“ přikývl jsem a Jarmila mávla rukou. „Máš pravdu,“ pochopil jsem, „jsem tady a jsou horší věci.
Jan Jurek: Dobře míněná rada
„Tak tedy dobře,“ pronesl. „Není mi to sice dvakrát příjemné, ale budeme muset učinit změny.“ Souček se posadil za svůj stůl a mlčky se chvíli díval do prostoru, který ještě před chvíli připomínal bitevní pole. „Asi uznáte, že není docela dobře možné, abych byl před vámi za pitomce, který si ve vlastní třídě neumí sjednat pořádek. Berte proto má následující slova velice vážně,“ řekl Souček naprosto klidným hlasem. A záhy pokračoval. „Vy tu jste proto, abyste se něco nového naučili a já tu jsem proto, abych vám to přinejmenším umožnil. Tak se věci mají ať se vám to líbí nebo ne. Z toho tedy budeme příští dny vycházet.
František Mendlík: Pozor, nepřítel naslouchá
Desetkrát deset dírek.Třetí dírka v šesté řadě je major Skála a osmá dírka v sedmé řadě je plukovník Kocbaba.Tohle pexeso si musí vojenský spojovatel vojín Rendl pamatovat. Je to nutné. Nad dírkami jsou utajené nápisy jako Keřík 88, nebo Javor 33. Největší průšvih by nastal, kdyby dotyčného důstojníka spojovatel neupozornil, že volá meziměsto. To by se pak místo „tady Kocbaba“ ozvalo „tady Keřík 88“. Špion v telefonní budce na rohu by si určitě zamnul ruce.
Blanka Kubešová: První dojmy (1/3)
Už se vám stalo, že jste po čase našli svůj starý zápisník? Nebo poznámky pořízené před lety a teď se nestačíte divit, protože to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno prožil někdo úplně jiný? Právě to se přihodilo mně, když jsem náhodně objevila deníkové záznamy z několika prosincových dnů roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy při první cestě do Čech po víc jak dvaceti letech.
Michal Dlouhý: HUMORESKY VÁŽNĚ - Štábní strážmistr Ambrož
Celé odpoledne jsme strávili povídáním o četnících a zejména o těch, kteří sloužili na královéhradecké pátrací stanici. Přes úctyhodný věk více než osmdesáti let mi dcera četníka Ambrože dlouho vyprávěla o svém otci. Josef Ambrož se narodil roku 1891 v Libniči u Českých Budějovic. V době první světové války bojoval v Itálii a poté působil i v ruských legiích.
Danuše Markovová: Nejen o kamenech žlučníkových
Kameny mě v životě provázejí neustále. Jsou mým nekonečným zdrojem inspirace. Téměř vášnivě pozoruji jejich podmanivě zemitou krásu zasazenou do neopakovatelných zákoutí v přírodě. Tvoří pestrou mozaiku mého života v tak různorodých proměnách, že se k nim chtě nechtě musím neustále vracet.
Josef Fousek: Udavači, anonymové, parazité / Májové dny
Jsou jako houby. Mají svá místa. Co do výskytu jsou u nás na předních místech v Evropě. Otravují studny s čistou vodou. Cizopasí na strastech a trápení svých spoluobčanů. Jsou zbabělí jako skunk a šíří parfém tchoře. Jejich přičiněním skončilo tisíce lidí v nacistických a později v komunistických lágrech.
Diskuze na téma: Máme se plácat po ramenou nebo ne?
Občas se stane, že některé věci, týkající se našich novin, si najdou cestu i na titulní stranu. Stalo se tak i nyní, kdy jsme si řekli, že vás tak trochu vtáhneme do naší redakční diskuze na téma, o němž jsme sami mezi sebou již mnohokrát mluvili ...
Ivan Kraus: Otec jde do školy
Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Proč číst bibli? (1)
Bible je už nějaké století podávána jako soubor naivních bajek a víra v Boha je pokládána bezmála za atavizmus, za nemoderní přežívání dávno odbytých pověr, bájí a pravěkého strachu před mocnými silami přírody. Naši současníci však bezděčně vytvářejí nové pověry - v našem dvoutaktním myšlení se zrodily například protipóly barbarství a civilizace, přičemž tituly civilizovaného světa zdobíme především svou vlastní epochu.
Výstava Hračky a výukové kapsáře
Kdo se při prázdninových procházkách Prahou zatoulá ke Karlovu mostu, může těsně vedle mostecké věže na Malé Straně objevit na Dražického náměstí č. 10 jubilejní desátou výstavu výtvarnic Olgy Černohorské ...
Slavomír Pejčoch-Ravik: QUO VADIS, DOMINE ?
Italské poměry ve sdělování mi pro přeměnu československých poměrů mnoho nepomohly. Byly spíše negativním varováním, čemu bychom se měli vyhnout. Ostatně, jak poznali již dávno Židé, není na světě oblast, vynález, technika či zkušenost, která by nás nepoučila. Martin Buber kdysi vyprávěl: „Byl jeden starý rabín, který byl proslulý svou moudrostí a k němuž přicházeli lidé, aby si vyžádali radu...."
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (4)
Karel Čapek: Kam jde Československo? Této otázce lze rozumět dvojím způsobem: buď do jaké budoucnosti jde náš stát s námi všemi, nebo za čím jde a jaký cíl klade sobě i nám všem. Na tu první otázku nemohu odpovídat, nejsa prorokem z povolání; ale odpověď na otázku, za čím jdeme, zahrnuje do jisté míry také odpověď na otázku, co s námi bude.