Jan Řehounek: Letošní Hrabalovo Kersko letos poprvé zmoklo. Ale jen trošičku!“
„Když jsem se přistěhoval do Libně,“ vzpomínal dál, „šel jsem se také podívat do restaurace, kam chodíval pan Hrabal. Tam vám byla výčepní... senza ženská! Ona měla všechno nastrkané pod pultem a k tomu upravenou halenku a neuvěřitelný dekolt. Takže, když se naklonila pro to, co měla pod tím pultem, málem všichni chlapi přepadli, protože byli hlavou a potom i očima za ní. Od té doby jsem do té hospody začal chodit taky.“
Vladimír Kulíček: Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Když vězeň musel hlídat stráže …(2)
Stál jsem na mírné vyvýšenině na stráži, na prsou ostře nabitý samopal. Po pravé straně poněkud pode mnou se rozkládal vojenský tábor, samé stany, blíže k lesu. Z levé strany se vinula jediná příjezdová cesta k táboru, kterou jsem měl střežit. Kolem tábora byly rozestaveny i další stráže, ale žádná z nich neměla nevýhodu mého postu.
Milan Turek: Dva jazyky navíc
Nezdá se, že by Liberec měl příliš velké štěstí na politicky angažované ženy. Za dob komunistů byla sice primátorkou Emilie Knotková, ale od války se žádná žena příliš neexponovala. Našli bychom významné celebrity mezi zpěvačkami, dirigentkou slavného Severáčku byla Jiřina Uherková, z posledních sportovců pak Kateřina Neumanová a ještě další, i když asi žádná z nich po sobě nezanechala tak významný pomník jako Věra Vohlídalová.
Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!
Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!
Iveta Kollertová: Proměněná jistota
Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.
Antonín Suk: Nový šéf
První cesta na motorce po mém nástupu na Vickovice vedla s novým šéfem na hráz Nového rybníka. Asi se mu to místo také líbilo! Krása to byla. Rybník uprostřed lesa. Voda, na první pohled kyselá, nahnědlá, ale čistá. Hladina se hemžila všelijakou tou mrňavou žouželí, ale pohyb ryby jsem nemohl zachytit. Ptát se, bylo mi v tu chvíli hloupé.
Zdislav Wegner: Kuřačka
„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy.
Michal Dlouhý: Četnické historky na pultech aneb Zločiny a Přísloví
Knížka obsahuje celou kopu krátkých historek z období let 1850 až 1945, které postihují období monarchie, v níž bylo četnictvo zřízeno, republikánské období existence samostatného československého státu, v němž četnictvo zaznamenalo nebývalého rozmachu, tak i období německé okupace, po jejímž ukončení bylo četnictvo zrušeno. Ve všech popisovaných případech se jedná o vyšetřování nejzávažnějších z trestných činů – zločinů. Jako názvy jednotlivých povídek jsou použita více, ale i méně známá přísloví, která vystihují podstatu případu, ale i popisované období. V řadě z použitých přísloví se odráží dobové náboženské cítění.
Elena Paclová: Návrat
Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (3)
Nové, skutečně nové ve světě je jen to, v čem pokračuje dál ten starý a neustálý vývoj; co se staví proti němu, není nové; je to jen anachronismus, úchylka a dočasné zvrhnutí. Nevíme ještě, bude-li to vůbec k něčemu dobré; ale pokud se opravdu ptáme, kam směřuje vývoj, najdeme v tom, co se dnes nejvíce snaží vtisknout svět a dějinám svou značku, horečnou aktuálnost něčeho, co je předem odsouzeno být jenom episodou, kterou dřív nebo později vezme čert.
Miroslav Sígl: Od dětství pečuje Kytice o naši tradiční lidovou kulturu
Prožil jsem nádherné představení jarního koncertu dětského folklorního souboru Kytice. Salesiánské (bývalé Klicperovo) divadlo v Praze-Kobylisích se zaplnilo jeden jarní podvečer do posledního místa více než dvěma stovkami rodinných příslušníků, kteří sem přišli podpořit své ratolesti – tanečníky, zpěváky, muzikanty. Je jich dohromady více než šedesát. Přitom soubor existuje už od roku 1994 – čili prochází generační proměnou – děti od svého útlého předškolního věku a školáci sem neustále přicházejí, zatímco starší odrostlejší odcházejí většinou do některého z mnoha pražských či mimopražských souborů.
Zdislav Wegner: Tváře
„Podívej, co jsem ulovil,“ řekl mi občas při snídani v kantýně. Nebo na chodbě, a jednou taky na záchodě, jak jsme tam stáli u pisoárů. Vytahoval vždy ten svůj digitální fotoaparát, co se pohodlně vejde do kapsy, a na displeji mi ukazoval svůj nejnovější snímek. Byly to jen tváře lidí, a jednou taky psa, protože mu některého z lidí připomínal.
Ivo Fencl: 350 let od narození Daniela Defoea
Žil-byl skotský námořník Alexandr Selkirk (1676-1721). Skoro uprostřed Tichého oceánu bohužel nějak nekápl do přísné noty kapitánovi a kápo nekápl do noty jemu. Copak o to, na moři a nikoli pouze na moři se něco podobného může stát a také se to stává a kapitán by Sašu Selkirka rozhodně nechal žít.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (1)
„Tak poslyš, proč píšeme knížku jen o psech samejch slavnejch páníčků? Proč nenapíšeme taky o těch obyčejnejch, ti si to taky zaslouží – jako třeba ta moje kamarádka Sandy z Eifel!“ vybafnul na mne z ničeho nic Kolja, když jsme se vraceli domů z procházky. Kolju totiž už přestalo bavit věčné očichávání a prohánění a začal přemýšlet. Tyhle okamžiky s ním mám hrozně rád.