Josef Krám: Ztracený svět komunismu
Televizní štáb BBC hledal a nacházel v postkomunistických zemích zajímavé osobnosti, které autentickým a originálním způsobem nastavovaly zrcadlo tehdejší společnosti. V naší republice na doporučení Národního filmového archivu pak natáčel 22. května minulého roku s proslulým a neustále aktivním tvůrcem amatérského filmu Jaroslavem Dolečkem u něj doma v Dlouhé Vsi nejen kvůli němu, ale především pro jeho neopakovatelný záznam komunistické každodennosti s typickou dolečkovskou nadsázkou a humorem.
Rosita Ciglerová: Na samotě u vody
Když se Lenka objevila na parkovišti, první, co přivábilo její pohled, byl béžový, majestátně vyhlížející poslední model Volva, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než sám Vojtěch. Přibližovala se důstojně a beze spěchu, jako by na ní čekal bratr a ne milenec. Byla už tak blízko, že zaslechla otevřeným okénkem Vojtovo pochvalné hvízdnutí. Dveře vozu si otevřela sama, protože tolik zase na firemním parkovišti riskovat nemohla, aby dovolila galantnímu Vojtovi tento úkon. Pak se zabořila do rozpálené kůže sedačky v očekávání věcí příštích. „Ahoj,“řekla jen a nastavila tvář k přátelském líbnutí.
Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (2/4)
V roce 1971 jsem měl možnost se poprvé představit jako karikaturista v silvestrovském čísle časopisu Dikobraz. Zakrátko jsem dostal od šéfredaktora Jindřicha Bešty nabídku, abych do Dikobrazu připravoval seriál Komik na tento měsíc – znamenalo to 1 karikaturu plus 1 stránku textu měsíčně. Byl jsem šťastnej jak blecha a hned jsem „rozdával tituly“ všem, kteří se v tom či onom měsíci něčím hezkým projevili, ať už v novém filmu, v televizní komedii anebo v novém divadelním představení.
Jiří Suchý: Pohádka
Pohádka má ohromnou přednost: to, co se v ní vypráví, není pravda, takže se dá vyprávět cokoliv. To se zdá ulehčovat pohádkáři situaci, ale není tomu docela tak. Naopak, tím, že máte neomezený možnosti, jste na tom daleko hůř. Já to znám z restaurací. Tam, kde mají na lístku čtyři obědy a dva z toho už nemají, tam je věc jednoduchá, protože jedno z těch dvou zbylejch jídel zaručeně nejím.
Ivo Fencl: Šangri-La Jamese Hiltona
Někde na severu Himálají v Tibetu, za pohořím Karákorum, na západním konci řetězce vrcholů Kunlun leží prý podivuhodná lámaserie Šangri-La. Ve slavném románu Ztracený obzor (1933), jehož druhé vydání se kdysi stalo základním kamenem éry kapesních paperbacků, klášter líčí vynikající anglický vypravěč James Hilton (nijak spřízněný s dědicem řetězce hotelů), který se – podobně jako Robert Louis Stevenson – při psaní nikdy tematicky neopakoval.
Jitka Dolejšová: VELIKONOCE - PAŠIJOVÝ TÝDEN (2)
Po poslední postní neděli následoval Pašijový týden. Pašije = latinský výraz, který v českém překladu vyjadřuje utrpení. Podle církevních zvyklostí byla po celý pašijový týden při mši svaté čtena a zpívána evangelia o umučení Ježíše Krista. Vařilo se jen jednou denně, rodina se odbývala polévkou a chlebem, nebo jedla brambory s mlékem.
Vlasta Mlejnková – Peter Závacký: Kreslením si uklidím v duši
Život berie ako vzácny dar. Humor jej zase denne ponúka množstvo optimizmu, ako tento dar zmysluplne prežívať. Nenecháva si ho však iba pre seba. A keďže sudičky jej dali do kolísky navyše aj vzácny dar výtvarného talentu, s plnou náručou a s optimizmom sa oň deli s ľuďmi okolo seba, pre ktorých kreslí páčivé úsmevné obrázky, zjednodušene nazývané aj karikatúry, aby aj im ponúkla úsmev a radosť, ako dar do života a pre seba ďalší krásne prežitý den. Je vždy príjemne optimisticky ladená, čo priaznivcom jej humoru na nej najviac imponuje.
Jitka Dolejšová: Pohádka s pootevřenými dveřmi
Bylo nebylo… Studentka Jana Svobodováobjevila jednoho večera na internetu zajímavé webové stránky. Zaradovala se – konečně bude mít kam psát své úvahy, povídky a básně. První fejeton uveřejnila pod svým pravým jménem. Vlastně ji ani nenapadlo, že by bylo potřeba volit nějaký pseudonym. Za své názory se nikdy nestyděla, pod všechno se mohla s čistým svědomím podepsat. Vzápětí přišla tvrdá kritika od MiniSlona, Potemníka a SaantaaClaauusee. Jen XXL-lady ji pochválila a KarkulkaModrá navíc připojila milý pozdrav.
Takový Žalman (truvér naděje)
Truvéři naděje. Žije jich mezi námi mnoho. Ale pouze ti vyvolení stávají se pro nás nosiči světla. Těžko říct, kdo ze dvou aktérů knihy TAKOVÝ ŽALMAN (truvér naděje) je spíše oním nosičem. Bez nadsázky lze říct, že oba: nestor folkové hudby Pavel Žalman Lohonka i autor knihy Michal Huvar. Je přece nanejvýš záslužné zaznamenat genezi života a tvorby výjimečného člověka.
Zdeněk Reich: Jak jsme zdolali horu Čerchov
Moje drahá žena, jejíž srdce patří milovanému kraji, odkud pocházela její maminka, Chodsku, mi vždy tvrdila, že v tomto kraji nenosí chlapečky čáp a děvčátka vrána, ale maminky nacházejí novorozeňátka pod kamenem na hoře Čerchov. A tak, když jsme v roce 2000 opět zavítali na Chodsko, byla pevně rozhodnuta místo svého údajného narození navštívit.
Ondřej Suchý: Sága rodu Lupinů (3)
Když jsem psal tuhle písničku pro Libušku Šafránkovou na CD O zvědavém štěňátku, netušil jsem ještě, že se v budoucnu narodí nějaký Cardinál Nermin, který se stane Lupinem III. Nu a teď už ho máme doma! Paní Ivana Krčková nám ho laskavě dovezla. Zatímco byla na cestě z Kladna do Šemanovic, řešili jsme se ženou jaké uvítání Cardinálovi přichystáme. „Měl by mít červený běhoun od dveří až k trávníku,“ uvažovala Johana, zatímco já navrhoval méně nákladnější červený kardinálský čepeček.
Happy Birthday to You, milý Ivane!
Málo se potkáváme, málo se vidíme. Občas se potkáme v Pozitivních novinách. Musím se přiznat, že mám rád tvůj humor. Snad mám i všechny tvoje knížky. Tak mě napadlo přání k tvým narozeninám. Kulatiny to nejsou, já vím. Těmi nás obšťastníš až za dva roky. Přesto mi dovol zveřejnit tvoji povídku, která původně vyšla v humoristickém občasníku TRN č.4 v roce 1968.
Stanislav Motl: Zapomenuté město
Do Malúly jsem přicestoval v čase ramadánu. V době, kdy jsou muslimům zapovězeny – od časného rána až do soumraku – všechny pozemské slasti. Cesta kamenitou polopouští se zdála nekonečná. Všude kolem se tyčily pusté hory Antilibanonu. Slunce pálilo. Teplota vystoupila skoro na čtyřicet stupňů Celsia.
Jan Jurek: Výlet lodí
Stáli jsme na molu a čekali, až loď přirazí ke břehu. Bylo časně ráno, slunce vycházelo na obzor, na plážích ještě nikdo nebyl, jen pár turistů, co si přivstali, aby si mohli dát lehátko do stinného místa. Já, můj bratr a otec. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a právě na ten den jsme si naplánovali výlet lodí na ostrovy Hvar a Brač. Bude to fajn, užijeme si to, řekl otec a mě i bráchu přesvědčil, že teda jo, že to zkusíme, aspoň bude nějaká změna po sedmi dnech probděných na pláži. Ukázalo se to jako dobrý nápad.