Eva Rydrychová: Zubařům pacienti neumírají
U zubního lékaře prožíváme každý své. Někdo tam chodí rád, jelikož má chrup jako žralok, jiný zas se zelení v tváři, poněvadž už mu zase vypadla plomba. Patřím k té druhé skupině. Vlastně... už ne! Mně zubní lékař spíš zachránil život. Od útlého dětství chodím k zubaři s neskonalou hrůzou. Potkala jsem jich vskutku mnoho. Dopadlo to vše nakonec tak, že odvaha mne nadobro opustila a u lékaře mně neviděli celých devět let. A že to byla léta ukrutná, to asi nemusím rozvádět.
Miroslav Sígl: O rekordně vysoké soše T. G. Masaryka
Náhoda tomu chtěla, že jsem se začal zajímat o osud předčasně zesnulého Stanislava Rolínka (1902–1931) z moravského Bořitova. Proslul jako talentovaný sochař – samouk především tvorbou národních monumentů (sochy v nadživotní velikosti sv. Václava, Jana Žižky, Jana Husa, Prokopa Holého, blanických rytířů, legionářů). Tohoto skromného umělce – samotáře, který se ve svých 22 letech léčil na tuberkulózu a své původní zaměstnání čalouníka musel ze zdravotních důvodů opustit, si povšiml starosta nedaleké známější obce Kunštát František Burian. Uvědomil si, že podobné sochy by mohly zvýšit turistickou atraktivitu obce, a proto Stanislava Rolínka podpořil v jeho zálibě.
Antonín Siuda: Můj stařičký "Trávníček"
Na podzim v roce 1951 byl vytištěn a dán do prodeje Slovník jazyka českého. Jako jediný autor je v něm uveden František Trávníček, což je od té doby zpochybňováno. Slovník má 1801 stránek a je uložen v jednom objemném svazku s plátěnou vazbou. Manipulace s ním je velmi rychlá a jednoduchá. Je to obyčejná knihařská práce, ale výjimečných řemeslných kvalit.
Luciana Klobušovská – Jarmila Moosová: Šlechtična
Bez klobouku bos... slova, která mě napadají ve chvíli, kdy se chci podělit o radost, že mi v životě byla básníkem a spisovatelem panem Petrem Musílkem z Chotěboře představena žena, k jejíž garderóbě plejáda nejrozličnějších klobouků neodmyslitelně patří. Umí je totiž nosit tak noblesně, že ani na vteřinu nezapochybujete, že si před vámi vykračuje pravá šlechtična. A proč právě ona slova? Nevím, snad že bez klobouku by už byla jako bosá. I když... nebyla. To nejdůležitější totiž nosí v sobě: básnířka a budoucí spisovatelka, ale především pro všechny své přátele báječná kamarádka a přítelkyně, vypravěčka LUCIANA KLOBUŠOVSKÁ.
Ing. Ivo Toman: Tajemství vnitřní mluvy (2)
Musíte se naučit problémy „vypnout“. A „zapnout“ jiný program, jako když přepnete stanici v televizi. Jen tak současné myšlenky nahradíte jinými myšlenkami. Vědomě „vypudit“ problémy ze své mysli v daném okamžiku nedokážete. Je to proto, že v každém okamžiku můžete myslet jen na jednu věc. Jestliže tedy myslíte na to, že na něco konkrétního nechcete myslet, tak myslíte právě na to, nač myslet nechcete.
Ivan Kraus: Jak jsem se odnaučoval kouřit
Bylo to jedno z těch rozhodnutí, jichž člověk lituje hned poté, co je učinil. Myslím si, že bych k takovému rozhodnutí nikdy nebyl dospěl, nebýt mé ženy, která jednoho dne pravila, že se ráda vzdá všech svých dárků k narozeninám i k vánocům, když zkusím přestat kouřit. Svou roli tu sehrála i žlutá žárovka, která prý, když svítí, čistí vzduch tím, že voní po citrónu. Na mne však tento vynález působí omamně jako droga.
Petra Haasová: Tomu ty říkáš ostuda?
Nikdy nepřestanu být vděčná zvukaři, kterého pohotově napadlo vložit do aparatury CD s náladovou hudbou a vysvobodit mě tím ze strnulosti. Hodila jsem do obecenstva úsměv šťastného dementa a odkráčela do zákulisí. Tam bylo horko. Parťák ležel na zemi s nohama opřenýma o zeď a přikládal si na čelo mokrý hadr.
Milan Lasica: Kto je najlepším priateľom človeka?
Kto je najlepším priateľom človeka? Kniha, alebo pes? Pozrime sa na to zbližša. Kniha nezaberie veľa miesta. Doma, v knižnici, môžete mať aj stovky, tisíce kníh. Ale koľko môžete mať doma psov? To je prvý argument v prospech knihy. Ďalej. Kniha nepýta jesť.
Jméno
Na první středeční hodině angličtiny jsme byli jen dva. Ostatní tři se z různých důvodů omluvili. Nejdřív jsme se vzájemně představili. What´s your name? My name is… Pan Jan, inženýr, měl takové hezké, typicky české příjmení, že mi ani nestálo za to si to jméno poznamenat. To si budu určitě pamatovat, myslela jsem si. Nejsem přece hloupá.
Ing. Ivo Toman: Tajemství vnitřní mluvy (1)
O tom, jak uvažujeme, rozhodují naše emoce. I to, jak jsme v životě silní, určují emoce. Známe dvě základní emoce. Jsou to touha a strach. Nebo víra a strach. Touha mít něco a strach, že to nebudete mít. Nebo že to ztratíte. Touha po penězích a strach, že je nebudete mít. Nebo strach z chudoby. Touha po druhém pohlaví a strach z odmítnutí. Nebo strach ze sexuálního selhání.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Andělská pevnost / Římská náměstí / O svaté Anežce
Tady, před Andělským hradem dal do rukou desíti andělů symboly tragického Ježíšova ukřižování. Jeden z nich drží v rukou kříž, jiný hřeby, další palici, jeden ukazuje roušku sv. Veroniky, do níž Ježíš otíral a otiskl svou tvář. Neschází tu ani kopí, jímž probodli mrtvé tělo, ani tyč s houbou, kterou, namočenou octem, přiložili k Ježíšovým rtům.
Ondřej Suchý: Škola kouzel - Seriál historika Antonína Hančla
Když jsem se před časem seznámil s dalším velkým Hančlovým dílem, nekonečným seriálem ŠKOLA KOUZEL, v němž kromě zajímavě napsaných medailónků předních našich i zahraničních kouzelníků uveřejňoval i principy některých jejich jednodušších kouzel, napadlo mne, že by výběr kapitol z tohoto seriálu mohl začít vycházet v Pozitivních novinách. Je totiž velká škoda, že knižní podoby se asi nikdy nedočká.
Milan Prokš: Čtvrtý v háji
Přestože můj věk mě k tomu zdaleka ještě neopravňuje, i já si občas prožiju období jakési životní beznaděje a každodenní marnosti. Ne, nespletli jste se. Jsem to pořád ještě já, Tomáš Sláma, dvacet let, povoláním maturant elektrotechnické průmyslovky nepřijatý na vejšku, čekající na další přijímací zkoušky a toho času pracující (teda vlastně jen brigádnicky) jako řidič a zároveň děvečka pro všechno na soukromé klinice plastické chirurgie (PeChu).
Marta Urbanová: Rakousko Blumau
Jak jsem slyšela o Hudertwasserovi, jeho nápady, jeho barevná architektura mne okamžitě oslovila. Navrhla jsem manželovi zajet si do lázní Blumau v Rakousku. „A když budeme projíždět Vídní, prohlédneme si tam některou z jeho budov a ještě při té příležitosti navštívíme vnuka ve škole.“ Od slov ke skutkům nebylo daleko. Skočili jsme do auta a hned příští den jsme stanuli před tou nevídanou krásou.