Iveta Kollertová: Bez Internetu ani ránu!
Obvodní lékařka sama nevěděla, kam mne poslat a jestli jsem schopna převozu. Brala jsem to prostě jak fakt. Koneckonců, když jsem se začala rozpadat, nenašel se nikdo, kdo by mi poradil, jakým způsobem ošetřovat zdevastované tělo i orgány. Všechno jsem se musela učit formou pokusů a omylů. Špatně jsem sáhla, krvácela jsem a kroutila se bolestí. Ale člověk je silný, je nepředstavitelně silný, pokud chce žít.
Jan Řehounek: Vynálezce těsnopisu Jean Félicité Coulon – Thévenot
Coulon Thévenot se narodil v roce 1754. Vypracoval soustavu těsnopisu, kterou přetransformoval i do ruštiny. Roku 1788 obdržel titul Sekretář tachygraf Jeho Veličenstva. V roce 1778 vydal v Paříži dílo Tachygraphie (po jeho smrti vyšlo ještě několikrát péčí jeho dcery pod názvem Semiographie). Později se stal horlivým republikánem, zapisoval jednání klubu Jakobínů pro různé časopisy.
Zdeněk Pošíval: Jak být čtrnáctiletým
Adam Mišík je květnový leteňák (narozen 7. května 1997 v Praze), povahou býk. Jde si od malička za svými sny a některé z nich se mu daří viditelně realizovat. Vystřídal několik základních škol a v té poslední (sv. Voršilek) hodlá své základní vzdělání ukončit. Pečlivým výběrem motýlků, kravat a sak pro každou slavnostnější příležitosti, školkovými besídkami počínaje, již od útlého dětství svému okolí naznačoval, že být na scéně mu sedí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (73)
Mezi mými četnými přáteli, kteří opustili naši zem, byl i Egon Lánský, jeden ze zakladatelů KANu. Ten se přidal k naší „povysokoškolské“ partě v roce 1963. Přivedl ho můj spolunocležník z koleje Zdeněk, který ho poznal na vojně ve Stříbře. O Egonovi ještě bude řeč později, ale faktem zůstává, že s jeho odchodem do emigrace dostala soudržnost staré party první velkou trhlinu.
Vladimír Kulíček: Jak se dá myslet za roh
Pracoval jsem kdysi společně s velmi zajímavým člověkem. Byl vysokoškolsky erudovaný, inženýr strojař. Ve svém okolí, ale zejména tam, kde jej znali méně, nebo jen za příležitostných okolností, byl znám jako nenapravitelný až fatální pesimista. Vybudoval si tuto pověst vlastně sám různými výroky, z nichž snad nejznámější byl : „Oběsit jsme se měli jako mladí, teď to již nestihneme!“
Josef Fousek: Buďme k sobě vlídní
Jsme lidé. Bez vlastní vůle přicházíme na svět. Někdo dostane do vínku milující rodiče a někdo naopak. Prožíváme dětství, kupují nám dudlíky, později autíčka, koníčky, panenky, obrázkové knihy. Začínáme se učit prvá slova – Řehoř, bouřka, řeřicha, řípa, roura, rak, rorejs, rýč, kočárek… V okamžiku se stáváme dospělými dětmi a poznáváme, jak život bolí i těší.
Expedice Philippines 2006
Pestré záběry umocňuje citlivě a velmi vhodně volená hudba. V kombinaci se námým charismatickým hlasem herce Ladislava Mrkvičky jde o zážitek vpravdě nevšední. Obojí ve svojí výjimečnosti neruší, naopak dává vyniknout jednotlivým obrazům.
Jiří Suchý: Meditace ve vaně
JE 31. PROSINCE: Šeřit se začíná už po obědě a šero nutívá nás, hloubavé lidi, k meditování. Napustil jsem si vanu, protože v té se mi přemítá nejlépe, a šero se Silvestrem už dokonalo ostatní. První téma, které se mi ujalo v hlavě, byla koupel. Ten zvláštní úkon, který nás zbavuje prachu všedního dne, působí nám pocit blažené vláčnosti a nic za to nechce. Historicky vzato, naše zamyšlení nad koupelí by mohlo začít v pravěku, poněvadž tenkrát se nejspíš ponejprv zrodil v tom ne zrovna nadměrném mozku primitivního člověka nápad vlízt si do vody.
Petra Sáezová: Matky puberťáků chápou samice, které požírají svá mláďata
Už třicet minut stojím v koupelně a s výrazem drába pozoruji, jak se koupe. Roste ve mně vztek. Pečlivě mydlí každou část svého krásného mladého těla. Občas na mě koukne. Odhaduje, jak daleko mám do toho, abych po ní skočila a jednu jí vrazila. Pomalu, pomalinku, velmi přepečlivě mydlí každý centimetr čtvereční své opálené kůže.
Egon Wiener: Kramářské písně
Pokaždé když projíždím některým poutním místem na severu Čech, musím si vzpomenout na dávno ztracenou atmosféru, kterou pomáhaly vytvářet kolportéři kramářských písní( ze 60-70% s náboženskými texty). Vzpomínám drobné tiskoviny, dnes, po letech, často se rozpadajícího dvoulistu ručního papíru plného písniček, modliteb, rýmovánek, úžasných novinek ne nepodobným současným reklamním letákům přetékajících z poštovních schránek.
Miloslav Švandrlík: Chalupa po dědečkovi
Dědeček tiše zesnul a já jsem zdědil chalupu. Žádný zázrak. Střecha děravá, nábytek prolezlý červotočem a o podlahách vůbec nemluvím. Jelikož sám bydlím v pěkném rodinném domku opodál, uvítal jsem zájem pana Jupikáčka z Prahy a nevlídnou nemovitost mu prodal za padesát tisíc.Obchod byl uzavřen a já jsem si mnul ruce.
Milan Dubský: Jen tak na okraj - Ošidná referenda
Pozitivní noviny jsou jako mnoho jiných internetových serverů veřejným mediem a proto nemohou zůstat lhostejné a nereagovat na důležité problémy a události. Chtějí a budou se vyjadřovat k důležitým výzvám našeho současného života méně či velmi závažných. K těm velmi závažným jistě patří zda má být na našem území umístěna radarová základna USA. O její vybudování požádala naší republiku americká vláda. Tato vyspělá radarová technologie má sloužit k hlídání prostoru, zda se v něm nepohybují rakety, vypálené proti svobodnému světu ze zemí,
Pavel Pávek: Jak hloupý synovec o "tataráka" přišel
Procházka ulicí, která od nepaměti vede stejnou a důležitou trasou a často střídá jména, vede okolo tiše zasmušilého hřbitova, založeného za morové epidemie v roce 1680; pro oběti jinde již nebylo místo. Ulice tehdy patrně žádný název neměla, spíše ani nešlo o ulici jako o obyčejnou cestu. Později ale začala jména střídat jako žena mající co koníčka rychlé a pravidelně měnění manželů. Vinohradská, Foschova, Stalinova, opět Vinohradská…
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (3)
Proti gustu žádný dišputát, ale jako asi většina z vás ani já některé chovatele nechápu. Prostě se divím, že někdo může mít doma v bytě třeba plazy bez nohou, nebo naopak havěť, která jich má šest či dokonce osm! I když dobře vím, že proradnost a slizkost hadího plémě je pouhopouhá pověra pocházející snad už z biblických dob a hadi mají naopak povrch své kůže suchý a hlaďoučký, přesto - zřejmě v rámci předběžné opatrnosti – pro jistotu plazy ani v přírodě nevyhledávám.