Jaromír Matoušek: Keltská hlava

V květnu roku 1943 byly zcela náhodně při těžbě písku na okraji obce Mšecké Žehrovice nalezeny čtyři zlomky sochy. Zlomky jsou z opuky a představují významnou keltskou osobnost. Její provedení ukazuje rysy, typické pro umění tak zvané laténské kultury z období 450–430 před Kristem, tj. plochý obličej, mandlové oči, esovité brvy kolem očí, knír či ucho v podobě lotosového květu. Nedávná analýza odhalila na základě studia historické literatury význam stylizovaného účesu v podobě pásu vlasů na jinak vyholené hlavě, probíhající od ucha k uchu nad čelem. Tzv. tonsuru, ve středověku účes irských mnichů, byla v předcházející době odznakem keltských duchovních osobností – druidů.

Jaroslav Volf: Osobnost

Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý.

Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (5)

„Já se snad tady nikdy nevyspím!“, bědoval Lúďa, když jsme zase vstávali za šera. Nic nás k tomu nenutilo, vlak na vysočinu nám jede až odpoledne, ale chtěli jsme navštívit pravou rybářskou tržnici a vidět rybáře při akci je možné jenom ráno, když přiváží své úlovky. Vlastně nutilo! Vědomi si konečnosti našeho malého Srilanského života si vážíme každé hodiny a snažíme se ji smysluplně využít.

Jiří Vlastník: Masaryk a Mařena

Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty.

Zdeněk Pošíval: Nedokončené Rozpravy ZP

Když mi vydavatel zadával autorství rubriky Rozpravy ZP, v nichž vedu vzájemnou výměnu názorů na kolotání života na tomto světě s osobami významnými, nikoliv však profláknutými bulvární popularitou, zaujal mě i myšlenkou vrátit se po nějaké době ke zpovídané osobnosti a probrat, co se od doby rozpravy pozitivně změnilo v našem životě i v dojmech z vnímání světa. Bohužel, nikdy k tomu dosud nedošlo a ve dvou případech k tomu již není ani naděje.

Líba Karlsson: Fouskův balzám na duši

Josef Fousek je neobyčejný člověk, nepředstavitelně čestný a hodný, jakého jen tak hned člověk nepotká. Jeho laskavé oči a ryzí povaha lidi přitahuje a člověk si přeje, aby jeho písně, básně a vyprávění nikdy neskončily. Myslím, že jsme ve Stockholmu ještě neměli někoho takového jako je Josef Fousek, kdo by nás tak rozesmál a pobavil.

Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (19)

Dálnice D – 9, důležitý dubnový den. Dálniční doprava duněla, defilé devastace, dokonalá demonstrace debility! Důvtipná Dana, dcera Davidova, dýchá děsně dálniční dým, dálnici dozoruje dalekohledem. Drahý dalekohled, dar dědy, dělal dojem danajského daru. Deset dědků – dalších diváků – dodává divokému dálničnímu divadlu docela dramatickou dimenzi.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Náměstí Topolů / Na španělských schodech / U panny Marie Sněžné

Jednu z kaplí realizovali podle plánů Raffaela, který tu vytvořil cosi jako dvojnásobný chrám: kostel v kostele. Na sochařské výzdobě se podílel i Bernini. Kaple byla uřčena pro jednoho z velkých znalců umění, skoro rozmařilce a bankéře Agostina Chigiho. Historici vyprávějí, že to byl právě tento muž, který královně římských kurtizán postavil tak nádherný palác, že si španělský vyslanec v těchto prostorách nemohl odplivnout jinam než do tváře šeredného lokaje.

Stanislav Moc: Healthy diesel knock

Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá!

Eva Vlachová: Sedím v parku na Míráku

Sedím v parku na Míráku, užívám si sluníčka, vůně šeříků a relaxuju. Ne, že bych řešila něco světoborného, žádná moudra, jen tak si prostě vegetuju a je mi dobře. Na vedlejší lavičku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo říká, že jsme upovídané? Ti dva řeší nejdřív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skončí u ženských.

Miroslav Sígl: Setkání s kritikem Janem Lopatkou

Pracovali jsme spolu sedm let v době totalitní normalizace v jednom pražském informačním ústavu jako režiséři (1971 – 1977), nad námi pravicovými oportunisty a extrémisty bděl ministerský kádr, s dělnickým původem z brněnské Zbrojovky. Byla to prazvláštní situace – zahraniční tisk nám překládali externě jazykoví odborníci, kdysi profesionální zahraniční novináři většinou z ČTK ...

Josef Telecký - Josef Krám: Nejen o Jiřím Šlitrovi a garmošce

Setkání s letošním čilým pětaosmdesátníkem ing. Josefem Teleckým z Nového Města pod Smrkem, nejbližším Šlitrovým spolužákem z rychnovského gymnázia, s nímž se vídám rok co rok, letos opět v Rychnově nad Kněžnou na festivalu Šlitrovo jaro, nemohlo začít jinak než otázkou na letošní ročník: Jak se Vám v Rychnově líbí?

Milan Prokš: Pohostinství, nebo po hostinství?

Středověká krčma: „Tak co, panenko, nažrala ses dobře?“ Hospodského otázka slečnu kupodivu nevyvedla z míry. Očekávala něco podobného. „Co si dáš k chlastu?“ „Malé pivo, prosím.“ „Hubu drž, dostaneš velký! Je vedro!“ Hlas obsluhujícího zní drsně, ale přesto srší vstřícným vtipem. Dívčina vzhlédla a mile se na něho usmála. Nevěříte, že by bylo něco takového dneska možné?