Martina Roe: Proč jsem napsala 7 Strategií
Od malička jsem trpěla velmi nízkou imunitou a zvláště na jaře, kdy svítilo sluníčko a ostatní děti ze sousedství pro mne přišly, jestli bych si s nimi mohla jít hrát, musela jsem jim často smutně odpovědet, že kvůli léčbě antibiotiky nesmím ven a musím zůstat v posteli. Když jsem vyrůstala, tak jsem si prostě řekla, že budu své velmi časté nemoce ignorovat, protože jinak bych mohla být upoutána k lůžku každý den.
Jarmila Moosová: MARTIN ŠTĚPÁNEK (2)
Vážení a milí, vzácní naši čtenáři, když jsem před časem posílala sérii otázek osobnosti z nejvýznamnějších, panu Martinu Štěpánkovi, nikdo z nás netušil, že jimi bude zaujat natolik, aby jeho odpovědi přesáhly rámec běžného rozhovoru. Logicky tedy vyplynulo, že jsme se v naší redakci rozhodli nabízet vám jeho myšlenky a slova v několika blocích na pokračování.
Miroslav Sígl: Dvě letošní výročí Kamila Bednáře
Na rozhraní třicátých a čtyřicátých let minulého století dorůstala generace s pocity úzkosti, bezvýchodnosti a tragiky: Bohuslav Březovský, Hanuš Born, Ivan Blatný, Josef Kainar, Zdeněk Urbánek, ale také František Halas a Jan Zahradníček. Jejich usilování a životní postoje programově nejvýstižněji vyjádřil básník a překladatel Kamil Bednář. Ve své eseji Slovo k mladým z roku 1940 hovoří o tzv. nahém člověku – objevuje znovu lidské nitro, zdůrazňuje jedinečnost osobnosti a snaží se nalézt hlubší podstatu své existence.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (4) Každodenní život na palubě
V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné. Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr.
Luděk Ťopka: Astrální síly
Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul.
Jiří Suchý: Vybral jsem si dobře
Po obou rodičích asi mám vztah k hudbě. Pokud si pamatuju, maminka pořád zpívala. Z té doby znám spoustu písniček Voskovce a Wericha, písničky z Červené sedmy, z různých operet a taky lidovky. Dneska si kladu otázku - už mi ji bohužel nikdo nemůže zodpovědět - kde se všechny ty písně v Klatovech naučila? Nechápu to, vždyť my jsme neměli ani rádio, ani gramofon, byli jsme dost chudobná rodina.
Dagmar Slivinská: ...vařila myšička kašičku...
...vařila myšička kašičku na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni, jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak.
Václav Obadálek - Zdeněk Pošíval: Skaut z Foglarových Stínadel
Já jsem od dětství hltal Foglarovky, a to jsem ještě neměl o skautech ani ponětí. O tom, že Stínadla jsou u nás na Starém městě, jsem nikdy nepochyboval. Revoluční třída byla prostě foglarovská »Rozdělovací« a více jsem neměl důvod hledat Stínadla jinde; například v Brně, jak se tradovalo. Vzpomínám si, jak mne zklamalo, když jsem se někde dočetl, že si Jestřáb zhmotnil Stínadla jen ve svých knihách.
Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!
V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.
Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života
Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (13) - Jiří Štuchal
Začínal v brněnském kabaretu v roce 1931, psal písničky, konferoval je, imitoval Vlastu Buriana a jako imitátor sportovního komentátora Josefa Laufera se dostal v roce 1935 poprvé před rozhlasový mikrofon, v Bassově „Klap-zubově jedenáctce“. V brněnském roz¬hlase pracoval pak jako redaktor ce-lých jedenáct let. Autorsky se podílel na výstupech Jozéfka Melhobó, v roce 1947 vydal v Brně svoji první knížku - „Řečí šestapadesát“.
Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna
Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”
Petra Haasová: Nákupy, nákupy
„Já nevím, co vy ženské na tom neustálém nakupování vidíte,“ zahájil jednoho dne konverzaci v kanceláři kolega. „To my, chlapi, vždycky víme, pro co jdeme. Prostě – potřebuju chleba a máslo, zamířím si to v supermarketu ke dvěma regálům a za pět minut jsem zase na čerstvém vzduchu.“ Pozorovala jsem ho, jak vybaluje svačinu z domu a spokojeně žvýká, a pomalu mě popadal vztek.