Dobromila Lebrová: Arthur Conan Doyle - lékař, spisovatel, novinář, politik a spiritista

Mezitím začal mít dost svého slavného detektiva Sherlocka Holmese a v dopisech matce uvažoval, že je mu z něj špatně a že ho „ zabije“. Vadilo mu, že tato zábavná literatura zastiňuje seriózní romány, které chtěl psát. Dokonce odolával naléhání nakladatele Strand Magazinu, kam své detektivní povídky posílal, a odevzdával povídky pouze jednou měsíčně a zvedal požadovanou cenu za ně.

Pavel Vrba - Jan Krůta: Pražský imaginátor

Každé setkání s Pavlem je pro mě jedno velké Sedni si a mlč. Pavel je chrlič imaginace a živá voda nepotřísněného jazyka z něj padá na naše hlavy, na naše potřísněné duše, na jeho potřísněné boty, protože Pavel je hlava, která se vznáší vysoko nad tělem, náchylným tak dlouho k neřestem, až posléze k té nejhloupější - ke stáří.

Ivo Fencl: Pozitivní skeptik Jonathan Swift

Stejně jako Robinsona četl Gulliverovy cesty (1726) asi každý. Přinejmenším v dětství - a přinejmenším neúplnou verzi. Ne každý si ovšem, pravda, zapamatoval zdejší "odvážná" zjištění o vesmíru. Možná to nevadí. Ona zas tak odvážná nejsou. Slovo jsem umístil do uvozovek asi právem a Swiftova (1667-1745) tvrzení totiž k žalu všech záhadologů nebyla nikterak vizionářská.

Jakub Srovnal: Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí (4)

Ašak po Hašlerem zarecitovaných „Cikánových houslích“ najednou roztál. Mladík se Kvapilovi zalíbil a odnesl si od něj pro chystanou hru hned tři role: Jana Roháče z Dubé, Hartneida z Lichtenbergu a podruha Vítka od Červených zvonů. Než došel na jeviště, uměl už text první role. Představil se inspicientovi Václavu Zintlovi a ten si zapsal jeho jméno.

Danuše Markovová: Souběh tří náhod pozitivních

Náhody jednoznačně pozitivní mě posunuly o hodný kus vpřed. Daly mi směr a náplň. Staly se přímo šamanským úderem, který mi změnil celkový pohled na svět. Možná že šlo pouze o posedlost, a náhody se mi jen připletly do cesty, ale stále jsem přesvědčena více věřit ve vyšší řád, který nás k čemusi předurčil. Zdá se, že v mém případě jsem se rozhoupávala déle.

Josef Fousek: Pozor! Za volantem idioti! / Dobrý skutek

Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“

Vladimír Leksa: Paracelsus a Jesenius – lekári z rozhrania svetov – alebo – Od pravedy k postvede

Syn prvák už vie písať a čítať. Je na to hrdý. Listuje vo svojej prvej písanke a smeje sa na neotesaných septembrových vlnovkách. To bolo dávno – vtedy som ešte nevedel písať!, volá. Aj ja prinášam svoju prvú písanku – mám ju odloženú spolu so šlabikárom – takú istú – kostrbaté čiary v nej mi pripadajú rovnako smiešne. Bolo to rovnako dávno – vtedy som ešte nevedel písať. Kto sa raz naučí čítať a písať, prechádza rozhraním; láme sa ako svetlo – čo bolo predtým, stáva sa naraz hrozitánsky pradávnym.

Ondřej Suchý: Gabriela Míčová - první představitelka Lídy Baarové

„Role Lídy Baarové je pro mě v současné době v Divadle Komedie asi nejnáročnější. Celé představení táhneme s Martinem Pechlátem sami, navíc nehrajeme v dialogu, ale vedeme dva monology, což je pro mě vždycky těžší. Jsem ráda, že toto představení vzbudilo tak velký zájem jak u diváků, tak u odborné kritiky. Inscenace Goebbels / Baarová byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 2009 dokonce hned ve třech kategoriích: inscenace roku, nejlepší ženský herecký výkon a nejlepší mužský herecký výkon, za který nakonec Martin Pechlát cenu získal.

Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (17)

Do jídelny jsme museli chodit v bílých košilích s pionýrskými rudými šátky kolem krku. Jedna naše vedoucí ve svazácké košili se mne ptala, proč nepoužívám příbor. Nazvala mne primitivem a negramotem. Jiný svazák to napsal mému tátovi a ten chtěl přijet do Tater a rozbít té svazačce hubu. Ona si na mne zasedla, ačkoli nás, kteří jsme jedli lžící, bylo víc.

Eva Vlachová: Prázdninová putovní

Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená. Odpovědi měly být co nejstručnější.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (42) Ljuba Hermanová

„No, řekněte, jak bych mohla opomenout umění kulinářské, když knihkupci a nakladatelé přes celou tu obrovskou záplavu nejrůznějších kuchařek a knih o jídle i nadále prahnou po tom, aby se k vaření, pečení, smažení (a posléze ke stolování) znovu a znovu vyjadřovali známí lidé různých profesí. Jsi-li zpěvák či herec, tím líp!“ zdůvodňovala kdysi Ljuba Hermanová, proč v knížce jejích vzpomínek nesmí chybět také kapitola o umění kulinářském. Několik jejích receptů nebude chybět ani zde. Zdůvodnění mám prosté – o jídle jsem si s Ljubou poprvé povídal už v roce 1968, kdy jsem ji zpovídal coby „mladý novinář“ pro zvláštní tiskovinu – Pionýrské noviny!

Stanislav Moc: Ahoj mámo

Někdy se mi zdá, že je přece jen něco, co by se dalo popsat jako národní povaha. Rozumějte, že jako jsme ovlivněni nejen prostředím, v kterém jsme vyrůstali, ale i jeho historií a zkušeností generací, které nám předcházely. A tudíž, že jsme jiní i povahově, než ti, kteří v tom nevyrostli. Takže by se dalo spekulovat, že i komunisté se v jistém ohledu chovali především jako Češi.

Jan Řehounek: Zvláštní sny

Krásnější ráno si nedovedu představit. Pomeranč vycházejícího slunce nahlíží do otevřeného okna, jímž do pokoje zní tisícihlavý koncert zpěváčků nebeských. Ležím na sněhobíle povlečené posteli, mám přivřené oči a vychutnávám si až neskutečnou atmosféru okamžiku. V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveří... vchází krásná rusovláska. Blíží se ke mně... naklání se... zřetelně cítím vůni jejích vlasů... upře na mne veliké hnědé oči... Vtom na mne namíří pistoli... zmáčkne spoušť! Výstřel se ale neozval. Suše mi sdělila: „Třicet šest sedm.“ Proč mi, proboha, sděluje ráži své zbraně?

Miroslav Sígl: Vltava, slavné parníky a lodě s loděnicemi

Ach, kde jsou ty nádherné dny, kdy kolem břehů Labe nebo Vltavy voněly louky, čerstvě posečená otava nebo seno, které jsem pomáhal rodičům sušit, a jakmile se objevil po řece tiše plující a občas náhle zahoukající parník, většinou s vlečnými čluny, odhodil jsem hrábě a pádil k vodě. Stejně tak moji kamarádi, spolužáci, abychom o překot naskákali do vln a nechali se jimi unášet.