Jaroslav Wykrent: Slušně i hanbatě

VĚDECKÉ VAROVÁNÍ // Podle všech přísně tajných zpráv od různých „kulatých“ stolů, / mění se nemoc šílených krav v chorobu úředních volů! // PRAXE JE PRAXE // Šoféři i Don Juani, jež to vskutku „umí“, / s prvním sněhem nasazují zavčas „zimní gumy“! // VÁŽNÝ PROBLÉM // Chtěl bych se „kočkovat“ na mezi s Andulou, / jenže je prosinec a dvanáct pod nulou!

Marie Chatardová - Jitka Vykopalová: Ďáblova bible v Praze

Když jsem se poprvé přišla představit tehdejšímu řediteli Královské knihovny (koncem roku 2002), řekl mi: „Velvyslancům obvykle ukazuji Ďáblovu bibli, ale co ukážu vám?“ Ujistila jsem ho, že se velmi ráda na toto známé dílo podívám. A viděla jsem nádhernou knihu, otevřenou na stránce s obrázkem ďábla, nicméně z pochopitelných důvodů hermeticky zavřenou ve speciální vitríně.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)

„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.

Josef Fousek: Laciná četba / Nevyléčitelná frustrace

Tajně jsem čítával ve škole pod lavicí Rodokapsy neboli romány do kapsy. Říkalo se tomu úpadková braková literatura. I když jsem si občas dal do hlavy i krásnou literaturu klasiků, ta podlavicová mne lákala víc. Voněla dálkami, dobrodružstvím, prérií, zpíval v ní vítr, tančily mexické dívky, v chřípí vlézala whisky s tequilou, nad pirátským trojstěžníkem plál Jižní kříž, kovbojové hnali tisícová stáda, šerif chránil právo a řád.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)

A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.

Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (9)

V Pompidouariu jsem vzpomínal na nebožtíka Hlinomaze, s nímž jsem se na dané téma často bavil, a jehož názory byly veskrze originální. "Věnujme se teď surrealismu, vydržel nejdéle", vyprávěl mi kdysi. "Má nejenom slavnou minulost, ale má i budoucnost. Inkognito byl tu odjakživa, je to obrovská a stále živá oblast. Což nebyl už v obrazech uťaté hlavy Jana Křtitele, předkládané paní Salome na tácu?

Danuše Markovová: Že půjdeš domů…!

Nad oblíbenou výhrůžkou, námi od nepaměti užívanou v obou směrech: …že půjdeš domů anebo z domu, se musím zamyslet. Ačkoli si lehkomyslně vyhrožujeme „ nechtěným domovem či jeho ztrátou“, co domov domovem stojí, a to už je drahná doba, přesto se udrželo „ domovní spojení“ do dneška v našich hlavách. Pravděpodobně je v nás domov zakořeněn silněji, než tušíme, a tak jím bez uvážení plýtváme, navíc nechvalně v podobě trestu.

Ondřej Suchý: Nejsmutnější zpověď Nataši Gollové

„V krutém osamocení odešla z tohoto světa jak Adina Mandlová, tak i Ljuba Hermanová, podobně jako Hana Vítová, Věra Ferbasová či Nataša Gollová. Zvláštní, jak se konce kdysi zářivých hvězd filmového plátna podobají jeden druhému…“ Těmito slovy jsem v únoru 2000 končil na stránkách Xantypy vzpomínání na Adinu Mandlovou. Vracím se k nim nyní, kdy chci vzpomínat na další předválečnou filmovou hvězdu z hvězd nejzářivějších – na Natašu Gollovou.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (1)

V určitém věku se sluší vydat memoáry. Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.

Ivo Fencl: Richard Halliburton a Amelie Earhartová

Aniž to bylo náležitě připomenuto, uplynulo letos 110 let od narození dobrodruha a cestovatele Richarda Halliburtona. Jeho život a osud jako by byl v mnoha směrech zrcadlovým obrazem osudu Amelie Earhartové, proč si tudíž nepřipomenou muže i ženu (oba silně specifické) společně!

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (3)

Zatímco ty dva dny po bombardování Prahy s cestou na Vysočinu setrvaly v paměti takřka minutu po minutě, vzpomínky na probouzení v babiččině posteli už hodně vymazal čas a pokračování oněch chvilek pětačtyřicátého roku se mi slévají do střepin. Patrně mě tehdy probudil tříletý bratránek Jaroušek a cosi žvatlal, jenže pro mé vidění her byl příliš malý, ale možná mě z postele vyhnala vidina zasněžené radňovské krajiny a zamrzlý dědečkův rybník, jejž jsem do té doby neznal.

Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (14)

Byla to divná skupinka! Klimeš stál na zahradě, opřenej o strom a něco důležitě vyprávěl okolostojícím. Jen Pikart a Pikartová seděli na lavičce u jejich baráku. Statkář Ječmen se pohupoval na svejch křivejch nohách a dcera Alžběta jako pokaždý pojídala popkorn. Sahala donekonečna do pytlíku a jedla tu bezbarvou umělou hmotu.

Pavla a Jana Kriglovy: Týden v Tatrách

Jednou v únoru vtrhla do našeho pokoje babička, tajemně za sebou zamkla dveře a křikla:,,Děvčata, v červnu se mnou jedete na Slovensko. Bez debat! Jedná se o poznávací zájezd do Tater s názvem Hory a termály pro všechny věkové kategorie.“ Předem jsme vytušily, že se zájezdu zúčastní zástupci jen jedné z nich.

Odkud k nám přišla dynastie Lucemburská (Český svět - 1908)

Kapitála země dvojocasého červeného lva - velkovévodství Lucemburského - shlíží s malebných výšin do zeleného údolí říčky Alzetty. Starobylá opevnění, ve skalách vytesaná, jimiž učiněn kdys Lucemburk jednou z nejlepších pevností, pochmurné zdivo bašt a věží, zvonice a chrámy, visuté zahrádky a trosky pevnostní - malebné panoráma středověkého města.