Pohádková čajovna
V historickém centru romantického Nymburka poutník nepotká s padajícím soumrakem jen pana Hrabala; patrně je se svými kočkami někde daleko a vzpomíná na město svého mládí. Mlhavě přeludnou bránou zahlédne poutník budoucí královny, ale kráčí stále dále okolo hradeb po břehu vodního příkopu, rozhlíží se po přihrbených domcích a přemítá, kde by uhasil žízeň.
Egon Wiener: Lovecké trofeje
Pokaždé, když slyším na zámcích a hradech vyprávění o přebohatých honitbách bývalé šlechty a na stěnách vidím lovecké trofeje, tak si říkám, že to musela být prazvláštní doba. Pozabíjet tolik zvěře jen tak, pro potěšení z lovu, pro trofeje... Cenným zdrojem pro získání informací pro „porozumění“ tomuto druhu zábavy jsou obecní kroniky a zápisky, které si vedli místní lidé. Dovolte mi, abych vás seznámil s popisem jednoho takového honu, jehož reálie byly sepisovány pro místní kroniku obce, kláštera Hradiště na panství hrabětě Kristiana Valdštejna.
Pražská konzervatoř znovuobnovila činnost JEDNOTY PRO ZVELEBENÍ HUDBY V ČECHÁCH
Již v roce 2008 zahájila Pražská konzervatoř tříletý cyklus oslav 200 let svého založení. Je poměrně nezvyklé, aby jedna organizace slavila po tři roky své bezesporu významné výročí, ale v případě Pražské konzervatoře je pro to hned několik výjimečných důvodů. Tím nejpádnějším důvodem je, že Pražská konzervatoř je nejstarší konzervatoří v Evropě a její věhlas dosahuje celosvětového významu. Ale protože důležitých dat je v celé této historii pěkná přehršel, dovolíme si v zájmu přehlednosti nahlédnout do několika důležitých historických listin a vytáhnout z nich pro vás to nejdůležitější.
Vladimír Leksa: Jiří Trnka – rozprávkar, ktorý daroval dušu bábkam
Odmala sa rád dívam na animované filmy – bábkové aj kreslené. Ako chlapec som sa každý večer tešil na Večerníček a vždy v nedeľu dopoludnia na kino Filmárika a Filmušky. Na príbehoch Lolka a Bolka, Maťka a Kubka, Maxipsa Fíka, Vlka a Zajaca, králikov Boba a Bobka, kocúrikov Pufa a Mufa, či dvoch medveďov, ktorí sa stretli kdesi pri Kolíne, som sa detsky smial. A bývalo to tuším v sobotu poobede, možnože aj v nedeľu, keď som nespúšťal oči z iných príbehov – v programe s názvom Břetislav Pojar uvádí ma do nich pravidelne pozýval stvoriteľ dvoch mackov od Kolína – vtedy sa stávalo, že som pri tom smiechu zabudol zavrieť ústa a iba sa detsky čudoval, aká krása nevídaná je ukrytá v rozprávkovej krajine animovaného filmu.
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem
O Zdeňku Pošívalovi bylo už kdeco napsáno: od povrchních statí v časopisech až po zasvěcená udání. V jedné osobě romanopisec, dramatik a režisér při zdravém rozumu přečkal krom jiného světovou válku, dvě revoluce a vládu devíti prezidentů. Na vlastní kůži prožil údobí slávy, uznání a cen, stejně jako dvacetiletý zákaz býti zaměstnán ve vlastním oboru a vyhazovy z práce. Sepsal desítky scénářů a divadelních her, často pod cizím jménem, pokud to nešlo jinak.
Milan Markovič - Renata Šindelářová: Za hranice s Milanem Markovičem
EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR pro PNJak vypadá Večer Milana Markoviče, víme z televize, ale jak vypadá ráno Milana Markoviče? "Ani nevím. Vstávám obvykle, až když je táto část dne šťastně za mnou. Později se dokonce probudím, ale potom jsem už k neudržení. Trošku se divím, proč už všichni obědvají, když já takhle zčerstva vyběhnu do ulic něco povyřizovat, ale časem se to srovná, večer jsem už celkem svěží, no a noc je mým královstvím: pracuji – čtu, píšu, vymýšlím, zkrátka – s prominutím – tvořím."
Zdeněk Reich: Nebezpečí kulinární
Nemyslím si, že naše zkušenosti jsou v tomto bodě ojedinělé a patrně mnozí krajané je s námi sdílejí. Hlavní stan naší pětitýdenní návštěvy republiky byl u sestry a švagra mé ženy Jany, kde jsme sice nebydleli, ale kam jsme se pravidelně vraceli k hodům téměř lukulským. Mnohdy jsem si připomínal „moudrá slova“ Antonína Zápotockého, (také Ušaté Torpédo zvaného) z jednoho jeho novoročního projevu, kdy hlásal „Stůl pracujících opět bohatší“.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (10)
Nyní bych chtěl – jak se říká z jedné vody načisto – zaznamenat, co všechno jsme my, tehdejší – náctiletí v těch prvních poválečných letech stihli. Na rozdíl od angličtiny můžeme tohoto termínu užívat už od jedenácti let, ale slovo teenager jsme tehdy stejně neznali! Sokol a skaut byly jasnou záležitostí snad pro všechny.
Ondřej Suchý: Ať žije Hanka Brejchová!
Před časem jsem navázal po mnohaleté odmlce e-mailovou korespondenci s kamarádem Petrem Adlerem, někdejším redaktorem Mladého světa a spolupracovníkem Miloslava Šimka, žijícím a pracujícím jako novinář v Kanadě. Petr Adler, rovněž kamarád Hanky Brejchové ze šedesátých let, tedy z dob, kdy jsme byli nejspíš všichni nejšťastnější...
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vidět Neapol...
Jednoho dne jsem navštívil milého Josefa, který si se zlomyslnou radostí mnul ruce. I vyprávěl mně, jak si kterýsi Ital vybral jedno z Mistrových děl. Dohodli si schůzku, ale protože se Hlinomaz vzdával svých obrazů nanejvýš nerad, pořídil rovnou dvě kopie. Originál sňal ze zdi, uložil kamsi na skříň, a na stěnu pověsil kopii. Což našinec pochopí.
Miroslav Sígl: Cesty do pralesa se štětcem a mačetou
V Praze 1, Na Rybníčku 6, poblíž kostela sv. Štěpána, má své sídlo španělský Institut Cervantes. Pořádají se zde hodnotné akce o španělsky mluvících zemích, besedy se zajímavými lidmi, autogramiády (vzpomeňme na jednu z prvních, o níž jsem psal v PN 17. 6. 2008 – kniha Všichni odcházejí od mladé kubánské spisovatelky Wendy Guerra zakrátko na to zmizela z knihkupeckých regálů) a také projekce pozoruhodných filmů a dokumentů.
Antonín Tichý - Hynek Šnajdar: Krakonoš je nade vším
Trutnov - Freiheit je česky Svoboda nad Úpou. A nejen to. Jmenují se tak i webové stránky krkonošského patriota, publicisty a sběratele Antonína Tichého, který v tomto městečku žije a nedá na něj dopustit. Jako literát samouk od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku. „Je mnoho zajímavějších lidí vhodných pro rozhovor, než jsem já. Budete pro smích."
Jitka Dolejšová: Paměti Čestmíra Staška
...Měli jsme s Mosteckým dětským sborem koncert v biografu v Duchcově. Během přednesu Smetanovy „Mé hvězdy“ zhasla světla. Okamžik probíhalo provedení skladby potmě bez mého přičinění. Ale to jen do okamžiku, než jsem si vzpomněl, že mám v kapse malinkou baterku (vozil jsem ji s sebou vždy, když jsme se vraceli se sborem ze zájezdů až za tmy). Uchopil jsem ji, rozsvítil a dirigoval úspěšně dál. Iluminaci přivítalo publikum potleskem ještě během „Mé hvězdy“, a to s mohutností, jakou jsem nezažil dlouho potom…“
Miroslav Sígl: Annie Girardotová v ruzyňské věznici
Velkým zážitkem bylo setkání s herečkou Annie Girardotovou. Film se točil mimo jiné v ruzyňském vězení a Girardotovou přivezli z letiště rovnou do kriminálu. Jak se pak ukázalo, bylo pro ni téměř nepředstavitelné, že lze filmovat přímo ve skutečné věznici.