Rudolf Křesťan: Mikuláš Renčín
Narodil se přesně na Mikuláše a od té doby nám naděluje. V roce 2011 bylo naděleno i jemu – pražským Hradem. Jak známo, obdržel predikát „nositel medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění“. O jeho zásluhách a umění nemůže být pochyb, i když svého času neuměl nakreslit kravské nohy. Jak se mi před lety přiznal, na jednom ze svých obrázků proto umístil spodní partie uvedeného zvířete do vysoké trávy.
Pavel Pávek: Sýr nad zlato
Kuchtík seděl v restauraci, čekal na objednaný smažený sýr a vzpomínal na časy, kdy se jím sytil ve chvílích výplaty v nedohlednu. Za cifru na dnešním jídelním lístku si tenkrát mohl dát dva bifteky, ale pouze mohl, když měl sotva na smažák. Číšník dodal pokrm, ale kuchtík, neb je již gurmánem, nebyl právě nadšen.
Blanka Kubešová: Zima v Praze (1/2)
Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších.
Pavel Pávek: V. P. Borovička byl nepředstavitelný optimista
Autor více než čtyřiceti titulů literatury faktu Václav Pavel Borovička zemřel téměř před rokem ve věku 83 let. Dlouho žil a pracoval v Mukařově, kam odešel z Prahy. Dům v krásné zahradě koupil proto, aby měl dostatečné zázemí pro spoustu dokumentů a materiálů, které potřeboval ke své práci.
Jitka Dolejšová: Jen si tak trochu žvejknout…
Žvýkačka, malý kousek rozžvýkané různobarevné hmoty – kdo by ji neznal? Dnes ji koupíte prakticky všude, ale v dobách minulých se o ni lidé doslova prali. A když už ji získali, na noc si ji odkládali, aby ji ještě i druhý den mohli použít. Jeden čas bylo dokonce módní nosit žvýkačku za uchem a všude platilo: Kdo měl žvýkačku, byl prostě Někdo!
Jak žijí společně?
„Já žiju se zvířátkama furt,“ řekne školáček drobný jako sýkorka a velkoryse rozmáchne rukou kolem. „Máme psa a králíky a jeden kluk má doma hada a kočky a všechno.“ Tak všechno tady, v Lysolajích, které jsou ještě udýchaná Praha ...
Ivo Fencl: Dům hrůzy Rychlých šípů
Omlouvám se čtenářům, kteří to nepovažují za vtipné, ale titul měl asociovat názvy zašlých a starých, povětšinou béčkových hororů anglosaské provenience. Také Rychlé šípy jsou totiž místy horor a každý, kdo je četl opravdu v raném dětství, už přikývl. Když se nicméně zamyslíme, z čeho obvykle plyne hrůza, anebo ta největší hrůza, jsou to povětšinou obyčejní lidé a jejich obyčejné i neobyčejné tváře.
Josef Čermák: Poslední kniha Josefa Škvoreckého?
Někteří čtenáři pravděpodobně četli český originál (Obyčejné životy) této knihy, která jako by uzavírala Škvoreckého literární putování. Doufáme, že to není - jak naznačil - jeho poslední kniha (stejně jako doufáme, že není posledním dítětem manželů Škvoreckých jejich detektivka "Setkání v Praze s vraždou", která končí zajímavou otázkou: kdy je naše akce morálně ospravedlnitelná, i když technicky vzato zločinná?).
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (3)
V klukovských letech jsme byli uchváceni kamarádstvím, romantikou a touhou po dobrodružství. Tohle všechno jsme zažívali v Junáku. Teprve v dospělosti jsem však pochopil význam této organizace při výchově mládeže v onom kritickém věku mezi deseti a patnácti lety, kdy se vytváří charakter člověka.
Josef Duben: Proč (ne)číst knihy
A proč nečíst? Protože to je ztráta času? To by bylo trochu laciné, že? Lepší důvod proč nečíst knihy lze vidět v tom, že přece každý jsme knihou, zpočátku nepopsanou a každý si svůj příběh do velké míry píše sám. A výhoda je, že si ve svém románu můžeme i zalistovat nazpátek, můžeme se i zastavit na poslední stránce, tedy té, kterou máme zrovna rozepsanou.
Ivo Fencl: Autor Čelistí Peter Benchley zemřel před pěti lety
Peter Bradford Benchley (nar. 1940) zemřel před pěti lety. Byl vnukem humoristy a herce Roberta Benchleyho (1889–1945), který se proslavil filmem Jak spát (Oscar 1935), a synem snad ještě plodnějšího autora románů i knih pro děti, dramatika a scenáristy Nathana Benchleyho (1915–1981). Tedy i „zlatým“ dítětem. Veškeré prázdniny a někdy i delší čas v letech 1949–1961 strávil Peter mezi devátým až jedenadvacátým rokem na malebném ostrově Nantucket, odkud pochází i fiktivní hrdina jediného Poeova románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma z Nantucketu.
Světový rekord z Pelhřimova: Jan Skorkovský, král fotbalových žonglérů
MVDr. Jan Skorkovský z Prahy dosáhl v oboru driblování a ovládání míčů i jiných předmětů fotbalovým způsobem v letech 1982–2011 celkem 1 361 vytrvalostních, rychlostních a dovednostních rekordů, z nichž 100 bylo československých (vytvořených do r. 1992), 1 000 českých (od r. 1993) a 261 světových.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (2)
Jediným mým zážitkem bylo, a to vlastně až po válce, když k nám do statku přijeli vojáci Rudé armády. Tlustý plukovník rozhodl, že štáb bude v našem statku. Nejspíš proto, že tu je nejvíc místností. Pak si zařídil kancelář v našem obýváku, kouřil smradlavé doutníky a jejich nedopalky zašlapával na koberci. Maminku to trápilo, ale protestovat proti tomu bylo marné.
Alena Heinová: Tak máme demokracii, pani Müllerová!
A v jejím jménu svobodu, která nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, ale podívejme se, ona vypadá spíš jako bezostyšnost, hrabivost, nenažranost a politické komedianství. Nelíbí se? Někdo mávne rukou, někdo hne ústy, to ovšem může být varianta, která má smysl, pokud vysloví nahlas a dostatečně důrazně pravdu. Od ní je přinejmenším vidět na cestu.