Jan Řehounek: Jak probíhala okupace v Milovicích
Armáda dostala rozkaz vyvarovat se jakékoliv otevřené vojenské činnosti. Není divu, vždyť na Ministerstvu národní obrany byli stálí sovětští poradci z KGB a samozřejmě celá řada vysoce postavených lidí, ochotných ke spolupráci. Příkladem je náměstek ministra vnitra generál Viliam Šalgovič, který řídil Státní bezpečnost.
Hynek Bočan - Petr Pučelík: Dnešní režim si také zaslouží satiru
Filmový a televizní režisér Hynek Bočan natáčí na jihu Čech další pokračování televizního seriálu Zdivočelá země. Přesto si udělal čas na setkání se strakonickými gymnazisty a Deníku poskytl následující rozhovor. | Evropské národy jsou si blízké, řekl jste před studenty strakonického gymnázia. Vnímáte u Evropanů podobný smysl pro humor? Protože mám v rodině Angličana, který si vzal jednu moji dceru, a Ira, který si vzal druhou, mohu srovnávat z osobní zkušenosti.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (12) Úvaha nad mýty Starého zákona
Tím méně bylo zázrakem deset ran egyptských: například k populační explozi žab dochází v Egyptě v září a nebýt ptáka ibise, dosáhly by žabí populace přímo biblické podoby. Na přemnožené a hynoucí žáby sedají pak komáři a mouchy (tedy další pohromy, které uvádí biblický text) a tato havěť pak přenáší nakažlivé choroby na lidi a dobytek.
Vladimír Cícha: Cesta na jihozápad – vzpomínka na báječné časy (6)
27. července opouštíme Long Beach a po dálnici č.15 ujíždíme přes San Fernando do pouště Mojave k Las Vegas vzdálenému 286 mil. Znovu potkáváme klimatizované automobily se staženými okénky, vozy nedávných ročníků; mají povětšinou čísla losangeleská nebo lasvegasská a mne se občas zmocňuje neklid, způsobený pomyšlením na případný kolaps našich obyčejných, k této pouti nepříliš způsobilých vozidel. Ženě není nejlépe a než se oddává absolutní nehybnosti a zavírá oči, pokládá mi na hlavu kapesník, namočený v zásobách vody, kterou s sebou vezeme v izolované nádobě značky Coleman.
Miroslav Sígl: O ženách novinářkách v našich médiích
Zúčastnil jsem se kdysi odborného semináře k postavení a obrazu novinářek v českých médiích, který se konal v Goethe-Institutu v Praze, kupodivu za dost velkého zájmu a na velmi dobré společenské i věcné úrovni. Na mé slovo do diskuse už nezbyl čas, takže jsem je sepsal a poslal pro předpokládaný sborník. Uběhlo několik měsíců, o sborníku mi není nic známo, ale je mi přece jen líto těch řádek, v nichž jsem se snažil sdělit alespoň něco o některých svých známých kolegyních. Mnohé údaje jsem zaktualizoval pro současnou publicitu.
Jitka Dolejšová: Hravá písmena Miloslava Fulína
Napadlo vás někdy, že písmeno „f“ vypadá jako lidská postava? Připojíme-li zrcadlově druhé stejné písmeno, objeví se dvě siluety lidí, kteří si přátelsky podávají ruce. Originální nápad. Nevyčerpatelným zdrojem podobných nápadů, jako je tento, je pan MILOSLAV FULÍN (*1928), knižní grafik a grafický designér. Ta dvě přátelská „ef“ tvoří jeho copyright značku. Jsou vytvořena bez počítače, stejně tak, jako celá tvorba Miloslava Fulína.
I když vypadají jinak, jsou stejní
Když jsem četla výborně zpracovanou knihu Fantóm od Susan Kay, mrazilo mě z představy, že by vysoce inteligentní člověk musel dennodenně bojovat s citovou vyprahlostí jen proto, že nesplňuje jistou společenskou představu fyzické krásy.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (9)
Podepsal jsem revers, to je takový prohlášení, že ručím za následky a po propuštění jsem se zastavil v hospodě U nemocnice, kde jsem si dal guláš, šest knedlíků, pivo, matesy, dva utopence a deset deka tlačenky s cibulí. Trochu mě rozbolelo břicho, ale věděl jsem, že to nejsou houby. Vedle mě seděli pánové z krematoria a vyprávěli si humorný anekdoty.
Miroslav Sígl: Prázdniny vnoučat v sedle na koních
Nedávno (13. července 2011) jsem tady vyprávěl o Luďku Horkém, co všechno prožil po svém nešťastném a životu nebezpečném úrazu jako lyžařský instruktor, když chtěl zabránit nehodě, která by potkala jeho čtyři neukázněné svěřenkyně. Následky si nese celý život a jeho žebříček hodnot je navždy touto zimní příhodou poznamenán. Vždyť letos je tomu 25 let, kdy se mu úraz stal. Po celou dobu bojoval nejen v různých nemocničních, rehabilitačních a léčebných zařízeních s tím, aby opět mohl chodit, naučit se znovu mluvit. Jeho krédo sám se umýt, obléci a něco si uvařit je stále u něj aktuální, a každý den se s ním pere při individuální celodenní rehabilitaci.
Ivo Fencl: Drábek v akci
Kdo ví, zda současný ministr práce a sociálních věcí četl v dětství i Čtyřlístky s obrázkovými příběhy svého jmenovce, komisaře Drábka? Pokud tomu tak bylo, pak ho ta četba neinspirovala při výběru školy a nestal se rovněž policistou, což by mu jistě (také) sedělo. Já sám vzpomínám na dávného komisaře-kocoura, který se dostával do křížku se zločinným světem myší, více než v dobrém.
Ivo Fencl: Kdo byl Karel Šebek? Rozhovor s Evou Válkovou
Jaké je být někým, kdo by se neměl nikdy mýlit? A kdo by měl být schopen pomoci každému? A v jakékoli situaci? Jaké je potkávat se s bolestmi? A já se potkávám i s těmi lidmi, kteří nejsou ani schopni odlišit svůj vnitřní svět od okolní reality. Dále i s jinými druhy trápení, a tak už po večerech dávno nečtu horory, ale pravda taky je, že pokud má okolí vůči lékařům vysoké očekávání, psychiatr je pro ně někdy jen cvokař… a může být tedy i blázen.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (2) Leonid Jengibarov
V šedesátých letech byl v Československu milovaným „klaunem z Jerevanu“ (jak o něm zpívala ve stejnojmenné písni Jitka Zelenková). Získal si u nás srdce diváků nejen v cirkusové manéži, ale i na divadelním jevišti. Jmenoval se Leonid Jengibarov a jeho otec, Armén, byl profesionální kuchař. Při své návštěvě Jerevanu jsem získal několik jeho zvláštních receptů, z nichž možná ten nejzajímavější vám dnes předkládám…
Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?
Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)
Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově.