Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (19)
A hotovo! V sobotu, brzy ráno, jsme odjeli ve škodovce na hrad. Než přijel první zájezd, měli jsme ve stánku všechno připravené. Voda v hrnci vřela, jehla ohřívače byla nažhavená, v dřevěné krabici na peníze leželo, možná pro štěstí, pár drobných mincí. Za půl hodiny už vycházeli z brány naši potenciální zákazníci, nabaženi sice historie a kultury, leč hladoví.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (15)
A najednou to začalo. Zvedl se tak silný vítr, že vzduchem létaly celé větve, mračna písku, papíry a desky čehosi. Některé stromy začaly praskat. Cítil jsem se slaboučký, bezbranný, a vysílenost pořád narůstala. Ano, byla to opravdová vichřice, která se vřítila do Prahy a brala s sebou všechno, co nebylo pevně přibité.
Josef Blažek: Existuje ostrov (9)
Oči jsem otevřel do naprosté tmy. Hlava mě nebolela. Únava příjemně vyprchávala z unavených údů. Lůžko se se mnou lehce houpalo. Slyšel jsem pleskání vln. Cítil jsem se osvěžen a klidný. Vedle sebe jsem nahmatal svůj nůž. Zároveň jsem zjistil, že můj oděv je poničený, většina kapes utržených a podšívka vesty vypáraná. Peněženka chyběla, ale nějak mi to bylo jedno.
Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (7)
Naše cestování do Phnompenhu bylo jen opakování předchozích zkušeností. Kufry na motorce, autobus plný současné kambodžské hudby, hnědé igelitky a krávy na silnici. Pro nás to byla smutná cesta, protože byla poslední. Prohlídku hlavního města Kambodže Phnompenhu jsme si nepřipravovali a ani jsme ji nepovažovali za důležitou.
Petr Feyfar: Kdoví, kdo v tom byl taky namočený
Položil jsem telefon, vyposlechl si známé prohlášení strany a vlády k překročení hranic vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy a vypravil se s manželkou – nechtěla mne nechat jít samotného, ale byla přesvědčena, že něco musím udělat - do rozhlasu, abych změnil svůj pořad. Jen jsem se objevil u studií, osočil se na mne vysílací technik: „Co tu děláte?“
Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (10)
Vraťme se k poslední větě našeho posledního „povídání“. Týká se poletování negativních myšlenek všude okolo nás. Zdá se ale, jako by se ony negativní myšlenky shlukovaly do jakýchsi hnízd. Jedním z významných zdrojů skepse je pocit, že v šedesáti letech končí profesní aktivita a že „už se mnou nepočítá“. Nebo naopak, že už nechci nic dělat, protože tak je to normální“.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Co je to Vatikán
Pak papež schází ze schodů, prochází kolem první řady postižených a míří k nám. Tiskne čtveřici rukou. Je klidnější než před rokem, je vlídnější než si pamatuji, působí vskutku jako slunce světa. Dívá se nám do očí, slyší, jak nás velvyslanec při Vatikánu F. X. Halas představuje. Jsme v poli jeho aury, která údajně, podle senzibilů, dosahuje okruhu pěti metrů.
Vladimír Kulíček: In memoriam Odřicha Lišky
Podmínkou je, aby taková osoba měla NĚCO! Něco, čím zaujme, co je nevšední, ale co by někdo jiný těžko napodobil. Může evokovat piroteskní figurku jakoby vystřiženou z povídek Ignáta Hermana, Jana Nerudy nebo Boženy Němcové. Je-li navíc podložena nezměrnou touhou po dosažení něčeho, na co tak úplně nemá, ale v takové snaze vyniká silná vůle, jíž nelze vykonat mnoho užitečného, pak může být docela snadno cíle dosaženo. Takovou postavou byl Oldřich Liška.
Dáša Cortésová: Jaký byl orchestr Slávy Kunsta (14)
Václav Rezek své sólo dvakrát zopakoval a potom doktor Pixa řekl: „Pozor, připravte se, teď!“ (Musím podotknout, že v té době nebyly mobilní telefony.) Všichni s napětím očekávali první zvonění a ono nic. Tak se pokračovalo v zábavném programu a ono pořád nic. Pak přišla zpráva z režie, že ten nápor volajících diváků nevydržela telefonní ústředna a vyhořela.
Jiří Suchý: Jedna vzpomínka z dětství - LUPINO LANE
Kolik mi tak mohlo být let? Pět? Tak nějak. Pět mi bylo, když jsem objevil dva báječné muže: Laurela a Hardyho. V sedmi jsem pak viděl ponejprv Charlie Chaplina - to jsem ještě netušil, že koukám na geniálního člověka - byla to pro mě sympaticky směšná figurka, něco jako Mickey Mouse.
Jitka Dolejšová: Lepší straka v hrsti...
Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.
Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!
Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (15) Trosečníci na ledové kře
V říjnu roku 1872 přepadla americkou loď Polaris u grónských břehů strašná bouře. Ostré úlomky mohutných ledových ker prorazily loď pod čarou ponoru na několika místech a do podpalubí proudila voda. Pumpy pracovaly bez přestání, ale bylo jasné, že pokud se Polaris nepodaří přistát u nedalekých grónských břehů, určitě se potopí. Část posádky, několik amerických vojáků a část Eskymáků s ženami a dětmi se uchýlila na ledovou kru připoutanou k lodi tlustými lany.
Ivan Kraus slaví sedmdesátiny! Gratulujeme!
To, že se Ivanův skutečný kmotr jmenoval František, byla ovšem náhoda. Náhoda byla i to, že v roce třicet devět platily zákony, které náhodou už dnes neplatí, ale tehdy se za ně platilo životem. Zákony proměnily Ivana v I-Ivana a jeho matka proměňovala obsílky z úřadů v popel, aby se v popel neproměnil Ivan.