Jiří Vlastník: Setkání se Zdenkou Procházkovou
Také jsme je tu měli. Filmové a divadelní hvězdy, které si svou krásou v ničem nezadaly s Ritou Hayworthovou a jejími kolegyněmi z Hollywoodu. Hereckými schopnostmi je dokonce často předčily. Měly jen smůlu, že vstupovaly před kamery v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Stanislav Moc: Neuvěřitelná náhoda
Český slovník anglické slovo beacon vysvětluje jako světlo, maják a světelné znamení. To všechno beacon skutečně je, i když s tím majákem to slovník trochu přehání. Klasický maják se řekne light house, který ovšem na vrcholu má ten otáčející se beacon světla. Takže bych slovo beacon překládal spíše jako majáček.
Milan Lasica: Človek nad zlato
Toto je veľmi zaujímavá správa. Že vraj jeden človek, asi ho na to nahovorili vedci, lebo vedci sú zvedaví a chcú si všetko overiť, takže ten človek sa nechal vysadiť na pustom ostrove a žil tam ako voľakedy legendárny Robinson Crusoe. Teda sám. Toľko správa. Nehovorí sa v nej napríklad o tom, či mal zo sebou mobil. Lebo keby ho mal, tak o nič nejde.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (13)
Původně jsem chtěl ukončit „střípky jičínské“ už minule v domnění, že tucet je docela hezké číslo. V hlavě mi však zablikala ještě řada dalších vzpomínek. I když jsou hodně osobní, neskromně se domnívám, že jsou docela zajímavé. Třináctka také ale není k zahození a to, že přináší smůlu je jistě pouhopouhá pověra, takže se tohoto pokračování vůbec nebojím.
Lucie Frejková: Člověk, který dokáže být jinou osobou | Nejlepší kamarádky
Bylo to tady. Nervózně jsem přešlápla z místa na místo. V sále sedělo asi 30 lidí, kteří očekávali divadlo… hru. Stála jsem za paravánem s plachtou. Kousek plachty jsem odkryla, a viděla jsem lidi. Seděli, bavili se mezi sebou a čekali, až představení začne. Byla jsem nervózní, v krku jsem měla sucho a měla jsem pocit, jako kdybych kolem břicha měla uvázaný silný opasek. Kolena se mi začala klepat a ruce se mi zpotily. Říkám tomu tréma, která mě doprovází před každým vystoupením.
Blanka Kubešová: Žoržína - Ztracené dětství
Cesta od rukopisu k vydání se lety stává čím dál složitější. O tom, že autor napsal dobrou práci, nestačí přesvědčit už jen nakladatele a šéfredaktora, ale i knihkupce a distributory, kterým se bude knížka nabízet. Ti zas dělají svoje sondy mezi čtenáři, kteří jsou samozřejmě v tom všem nejdůležitější. Po pravdě řečeno nepočítala jsem s tím, že by právě Žoržína uvízla v povědomí celého toho řetězce natolik, že bude moct oslavit ještě své druhé vydání.
Ivo Fencl: Na znamení nevěřím, ale je pár výjimek
Tohle píši čtenářům Pozitivních novin v první jarní den roku 2012 a mohou článek doplnit. Osobně jsem racionální, svobodný muž, který nedá na pověry, ale přesto či právě proto existuje naprosté minimum výjimek alias ZNAMENÍ, která považuji za šťastná. Protože a poněvadž stejné pocity sdílím s příslušníky mnoha generací v časech před námi a s lidem z chalup i zámků, neměly by, myslím, úplně zplanět – a upadnout v zapomenutí. A tak jsem tady s nimi a hle, následuje více i méně brilantně komentovaný výčet všeho, co vám nikoli jen podle mě PŘINESE ŠTĚSTÍ. A to nejen zjara.
Luděk Ťopka: Fantastická shoda náhod nebo... co?
Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela.
Sloupky Jiřího Menzela (9)
Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti. Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Můj největší trapas
Člověk Hlinomazova typu musel v životě spáchat mnoho trapasů. Který byl největší? Co se mě týče, do jednoho svérázného maléru zatáhl nepřímo i mě osobně. Tím spíš, že se tak stalo ve Světě v obrazech – ovšem způsobem naprosto nenapodobitelným. Jak již bylo napsáno na jiném místě, tato redakce si mě - co se práce týče - opravdu považovala, ale ideologicky jsem byl pro ně „prašivkou“.
Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek
Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (21)
Rok, který se přehoupl přes silvestrovskou laťku času, překvapoval všechny občany země, tedy i nás, každým novým dnem. Většina lidí prožívala závrať z nabyté svobody a volnosti, ale setkávala jsem se i s těmi, co jim v duši hryzal nevyléčitelný pocit křivdy. Dokázala jsem ocenit, že když musel Luboš uvolnit funkci vedoucího konstrukčního oddělení starému panu inženýrovi, který v uplynulých dvaceti letech pracoval za trest jako pomocný dělník ve stavební četě, vzal to statečně.
Barbara Semenov: Lidská tvář hudebního génia
Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v Litomyšli. V počátcích své tvorby se věnoval především klavírním skladbám. Jako interpret se sblížil s hudbou pobeethovenovskou (F. Schubert, F. Mendelssohn, R. Schumann), zejména s H. Berliozem, F. Chopinem a F. Lisztem, s nímž navázal i osobní styky.
Sloupky Jiřího Menzela (8)
Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.